Nacista Bormann asi přece jen dožil v Jižní Americe, kostra v Berlíně byla nastrčená

Když v květnu 1945 konečně po letech utichla nejhorší válka v historii lidstva, Spojenci rozjeli pátrání po jejích vinících. Podařilo se jim pozatýkat většinu špičkových nacistů, kteří nebyli průkazně mrtví. S jednou výjimkou: Hitlerovou pravou rukou Martinem Bormanem.

Spekulovalo se, že podobně jako další nacisté uprchl do Jižní Ameriky.

Dávalo to smysl, protože na rozdíl od ostatních členů Hitlerova vnitřního kruhu mohl cestovat nepoznán. Nebyl příliš známý, protože se pohyboval ve stínu vůdce, vystupoval po jeho boku jako vedlejší účastník dění, nepronesl ani jediný veřejný projev a nenechával se oslavovat propagandou.

Bormann opustil berlínský bunkr den po smrti Adolfa Hitlera s dalšími nacisty. V té době už velkou část Berlína včetně všech letišť ovládala Rudá armáda a nebylo zcela jasné, zda ještě existuje cesta ven. Proto naplánovali noční pěší útěk z Berlína skrz metro, do kterého měli vstoupit asi 100 metrů vzdálenou stanicí a dále na severozápad do hlavního stanu nového německého prezidenta Dönitze.

V průběhu útěku však Bormannova skupina zabloudila a dostala se k Weidendammerskému mostu v centru města. Tam Bormannova berlínská stopa končí.

Hitlerův šofér Kepka tvrdil, že Borman zemřel v tanku Tiger, kterým se pokoušel prorazit cestu přes sovětskou blokádu Weidendammerského mostu. Vedoucí Hitlerovy mládeže Axmann zase tvrdil, že viděl Bormanna a dalšího nacistu Stumpfeggera mrtvého v blízkosti Lehrterského nádraží a že patrně spáchali sebevraždu jedem. Obě verze však vykazovaly několik podezřelých nesrovnalostí a vyvrátili je další svědci.

Neexistoval tedy věrohodný důkaz Bormannovy smrti, a tak pátrání pokračovalo. Objevilo se několik zpráv, že byl spatřen v Jižní Americe. Dlouho proto byla populární teorie, že tam někde žije — zvlášť poté, co v roce 1960 Mossad vypátral Adolfa Eichmanna v Argentině a unesl ho do Izraele.

V té době byly o Bormannově útěku do Jižní Ameriky přesvědčené Západní Německo, Izrael, USA a SSSR.

Pak ale v roce 1972 dělníci při stavbě parkoviště v místě Lehrterského nádraží v Západním Berlíně vykopali kosti dvou lidí. Na základě velikosti kostry, tvaru lebky, stavu zubů a poškození klíční kosti forenzní odborníci konstatovali, že jedna z koster patřila válečnému zločinci Martinu Bormannovi. Druhou kostru pak přiřadili Stumpfeggerovi. V lebkách byly nalezeny úlomky skla, jako kdyby rozkousli ampuli s kyanidem. To potvrzovalo Axmannovu verzi.

Bormann byl oficiálně prohlášen za mrtvého s tím, že zemřel 2. května 1945 krátce po půlnoci. V roce 1998 forenzní odborníci srovnali DNA Bormannovy lebky s DNA jeho syna a identitu znovu potvrdili.**

V encyklopedii se proto dočteme, že Bormann zemřel během útěku z Berlína. Jenže tak jednoduché to není.

Vdova Stumpfeggerová obdržela po válce dopis datovaný 8. května 1945, podle kterého našli železničáři tělo jejího manžela u Lehrterského nádraží a pohřbili ho na jiném místě. V místě, kde o 27 let později stavěli parkoviště, by tak podle onoho dopisu Stumpfeggerova kostra neměla co dělat. Zajímavé také je, že podobný dopis rodina Martina Bormanna nedostala.

A co je ještě zajímavější, forenzní odborníci při zkoumání Bormannovy lebky v roce 1972 zcela zanedbali významné stopy, které oficiální verzi odporovaly.

Vidíme tedy 6 důkazů, že lebka (a s ní zbytek kostry) na místě neležela od 2. května 1945, ale že ji tam někdo nastrčil. Kdo by ale to mohl být?

Podle historika Marka Feltona je nejpravděpodobnějším pachatelem západoněmecká vláda. Byla už od války pod velkým tlakem, aby pátrala po válečných zločincích, což bylo velmi komplikované, protože ve státní službě i diplomacii bylo mnoho bývalých členů NSDAP, kteří takové snahy sabotovali. Když se ale Bormannovy ostatky našly v Berlíně a vznikl dojem, že celý hon na nejhledanějšího válečného zločince byl zbytečný humbuk, světová veřejnost ztratila zájem o stíhání nacistů a zčásti i zábrany Němce znovu přijmout za příslušníky lidské civilizace.

Několik svědků po válce tvrdilo, že Bormanna spatřili v červnu 1945 v severním Německu nebo jižním Dánsku, tedy v oblasti okolo Dönitzova posledního hlavního stanu ve Flensburgu. Když Němci v roce 1969 zatkli nacistu Heydeho, ten vypověděl, že se během května 1945 skrýval v graastenské nemocnici, asi 25 km od Flensburgu.

Manželka Bormannova lékaře uvedla, že Bormanna potkala v září 1945 v italském Meranu. Přes Itálii přitom nacističtí zločinci prchali po „krysích stezkách“ do Jižní Ameriky za pomoci rakouského biskupa Aloise Hudala, který jim zajišťoval ochranu a vatikánské pasy. Přes oceán pomohl mimo jiné i zrůdám jako Adolf Eichmann a Josef Mengele, takže není důvod se domnívat, že by nepomohl i šéfovi NSDAP.

Jak víme z práce historika Lva Bezymenského, který vycházel ze sovětských archivů, Sověti se také domnívali, že Bormann se vydal přes Itálii do Jižní Ameriky, ovšem až v roce 1948. O rok dříve, v srpnu 1947, zaznamenali jeho přechod přes hranice do Itálie. Je možné, že se do té doby skrýval v některé z horských chat v Alpách, které si tam nechal postavit krátce před koncem války.

V roce 1961 potvrdil Adolf Eichmann izraelskému vyšetřovateli, že Bormann žije v Jižní Americe. Jeho syn Nicolas Eichmann k tomu uvedl, že Bormann žije a „je na rozdíl od mého otce tak bohatý, že ho nemůžou dostat ani Židé se svými miliony“. To Mossad samozřejmě neodradilo a po Bormannovi pak pátral stejný tým, který dostal Eichmanna. Bezvýsledně.

Bormannův pobyt v Jižní Americe potvrdili i další nacisté. Velitel koncentračních táborů Sobibor a Treblinka Franz Stangl po svém zatčení v Brazílii v roce 1968 německým novinářům řekl, že „Bormann byl jedním z nás“. Propagandista von Leers v dopise z počátku padesátých let zmínil, že Bormann je v Jižní Americe, toho času v Brazílii.

V roce 1964 západoněmecká prokuratura oznámila, že Martin Bormann byl opakovaně spatřen v Paraguayi a v hlavním městě se několikrát sešel s Josefem Mengele. O několik měsíců později dodala, že Bormann zemřel v roce 1959 a je pohřben v Itě.

Historici a novináři později získali několik svědectví lidí z Asunciónu, která vyznívala podobně: Bormann se léčil s rakovinou u Josefa Mengele, ale neúspěšně. Zemřel v roce 1959, hrob má v Itě. Ovšem novinář, který údajný Bormannův hrob otevřel, pak tvrdil, že v něm byla kostra domorodého starce.

Víme, že oficiální verze nedává smysl. Bormann nemohl zemřít 2. května 1945, protože po tom dni absolvoval ještě přinejmenším 8 zubařských zákroků. Naopak ve verzi, že kostru německé úřady vypátraly v Jižní Americe a nastrčily ji na stavbu, do sebe vše skvěle zapadá.

Bormann úspěšně opustil Berlín a žil od roku 1948 v Jižní Americe. Disponoval tam patrně obrovským bohatstvím, které nakradl během holocaustu. To používal k zajištění luxusu, ale také na úplatky místním. Často měnil místo pobytu. Stýkal se s dalšími nacisty. Absolvoval osm zubařských zákroků. Po nějaké době onemocněl rakovinou, ke které přispěl obrovským stresem, špatnými stravovacími návyky a alkoholismem. Kvůli ní vyhledal doktora Mengele, který ho ale vyléčit nedovedl. Bormann zemřel v roce 1959 a byl pochován na hřbitově, kde byla červená hlína.

O několik let později hrob vypátraly německé úřady a oznámily to. Reakce veřejnosti na tvrzení o vzdáleném hrobě ale zdaleka nebyla dostatečná, aby mohly případ uzavřít. Proto se rozhodly ukradnout Bormannovy ostatky, převézt je do Německa a zinscenovat jejich náhodný nález.

Ten připravily podle svědectví nacisty Axmanna, který si po válce vymyslel, že viděl Bormannovu mrtvolu, aby kryl jeho útěk. Dokonce kvůli tomu exhumovaly i Stumpfeggera a do obou lebek nadrtily sklo, aby podpořily verzi o sebevraždě kyanidem. Když později zjistily, že Bormannově lebce chybí zubní můstek, nechaly ho v původním hrobě vyhledat a nastrčit poblíž místa předchozího nálezu.

Zfalšovaly historii zbytku života válečného zločince, aby od jeho stínu ulehčily Německu.

*) Což v případě Himmlera byla pravda.

**) O rok později úřady vydaly ostatky rodině, která je spálila a popel rozprášila do Baltského moře. Další zkoumání už tedy bohužel není možné.

***) Studoval také Bormannův deník, který Sověti nalezli v kapse kabátu mrtvoly v Berlíně — ani mrtvola, ani kabát však nebyly Bormanna. Vysvětlili si to tak, že prchající nacista svůj deník vložil do kapsy mrtvého, aby vyvolal zdání, že to je on.

Další zdroje: The Hunt for Martin Bormann, Mark Felton. Call for dental tests to fix date of Bormann's death. The Aftermath, Ladislas Farago, Simon and Schuster, 1974. Po stopách Martina Bormanna, Lev Bezymenskij, 1969, Epocha. Poslední dny Heinricha Himmlera. Sebevražda vyvolává otázky. Archiv autora. Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 de