Poslední dny Heinricha Himmlera. Sebevražda vyvolává otázky

20. dubna se Himmler naposledy setkal s Hitlerem na jeho oslavě narozenin v Berlíně. Přísahal mu věrnost a ačkoli při tom neměl zkřížené prsty za zády, počítal, že brzy sám stane v čele Německa.

Ze setkání jel rovnou vyjednávat. Věřil, že vítězové války budou ochotni přejít miliony vražd v rámci „konečného řešení.“

Jeho spojkou se spojenci byl švédský hrabě Folke Bernardotte z Červeného kříže, který už v letech 1943 a 1944 organizoval výměny tisíců zajatců, takže měl dobré vztahy s oběma válčícími stranami.

„Na znamení dobré vůle“ Himmler nechal propustit dalších 20000 vězňů vesměs skandinávského původu a přepravit je autobusy do Švédska. Na dalším jednání už o sobě mluvil jako o nastávající hlavě Německa. S obklíčeným Hitlerem ani oslabeným Göringem nepočítal. Předpokládal, že jako velitel SS a policie zemi ovládne.

Nabízel separátní mír s Američany a Brity, pokračování války se Sovětským svazem. V tomto smyslu také sepsal dopis veliteli spojeneckých sil v Evropě Eisenhowerovi.

Pletl se v několika věcech, a to naprosto zásadně.

Američané a Briti nehodlali uzavřít separátní mír a riskovat roztržku, nebo dokonce válku se Stalinem. A nebyli ochotni přejít vyhlazování ani další zločiny. Himmler pro ně byl válečný zločinec číslo dva a nemohl být partnerem k vyjednávání.

Jeho dopis Eisenhowerovi tak neměl šanci na úspěch a ke všemu byl písemným důkazem jeho zrady. Toho spojenci využili, aby zbylé nacistické pohlaváry ještě více znesvářili.

28. dubna v berlínském bunkru mocichtivý Hitlerův tajemník Martin Bormann vyslechl zprávu BBC o Himmlerově vyjednávání. Byl příležitostí zbavit se soka nadšen. Ihned o jeho zradě informoval Hitlera.

Ten propadl záchvatu zuřivosti. Zbavil Himmlera všech funkcí, vyloučil jej ze strany a přikázal jej zatknout. Splnění posledního rozkazu už se ale nedožil. O dva dny později spáchal sebevraždu.

Himmler se pak ochomýtal se kolem Dönitzovy vlády ve Flensburgu a snažil se dosáhnout ministerského postu. Dönitz mu nechtěl dát politickou moc, ale ignoroval příkaz k jeho zatčení, protože jej využíval, především jako poradce.

6. května, když už probíhala jednání o kapitulaci, Dönitz Himmlerovi přece jen sdělil, že je zbaven všech funkcí včetně velení SS i policie. Ani pak ho ale nezatknul.

Bledého Himmlera polil studený pot a vypotácel se z budovy. Uvědomil si, že už nemá žádnou moc a má jenom dvě možnosti: vydat se spojencům nebo se skrývat a utéct. Nebyla to těžká volba. Se svými věrnými rychle sestavil plán.

Vydal se na jih napříč obsazeným Německem, které jistě opustit nechtěl, jinak by se spíše vydal k blízké hranici Švédska, neutrálního státu. Měl zřejmě v plánu se skrývat někde v bavorských lesích.

Věřil, že politické poměry se budou vyvíjet v jeho prospěch a za několik týdnů se dostane do silnější vyjednávací pozice. Zřejmě při tom spekuloval, že díky znalosti nejzajímavějších tajemství nacistů bude pro vítězné mocnosti opravdu cenný.

Plán to byl riskantní. Spojenecké kontroly byly skoro všude a jedním z jejich hlavních úkolů bylo pochytat lidi ze seznamu, na kterém byl Himmler po Hitlerově sebevraždě bezkonkurenční jedničkou.

Na cestu se vydal v převlečení za rotmistra tajné polní policie (Geheime Feldspolizei) s padělanými doklady na jméno Heinrich Hitzinger. Oholil si knír a nasadil si pásku přes levé oko. Doprovázelo jej 14 nejvěrnějších mužů včetně jeho pobočníků a osobního lékaře. Netušili, že jejich převlek je absolutně nevhodný. Spojenečtí vojáci příslušníky polní četníky automaticky zatýkali. Tajná polní policie totiž spadala pod SS, zločineckou organizaci.

Auty dojeli k ústí Labe. Přes řeku se nechali převézt rybářem a dále pokračovali pěšky. Vyhýbali se městům kvůli kontrolám. Část silnic byla zničená. Přespávali, kde to šlo: ve stodolách nebo prostě na zemi.

Zastavili se na zemědělské usedlosti u města Bremervörde na řece Oste. Tři dny váhali s přechodem přes hlídaný most a snažili se za úplatek získat propustky, ale starosta se bál jim pomoct. O blízkém brodu netušili.

Při pokusu o přechod mostu byli všichni postupně zatčeni, ale ne odhaleni. Měli reálnou naději, že po pár výsleších bude i se svými lidmi propuštěn a budou moci pokračovat v cestě.

Jenže pak je Britové převezli do vyšetřovacího centra k dalším zajatým Němcům. A ti ho, na rozdíl od britských vojáků, poznávali. Himmler se ocitl pod tlakem a rozhodl se svou identitu odhalit.

K večeru se mu podařilo přesvědčit stráže, aby jej dovedly k veliteli. Tomu se představil jako Herr Heinrich Himmler. Nejprve mu nevěřili, pak nastal poprask. Velitel telefonoval na štáb.

Himmler se musel vysvléct a zevrubně ho prohledali, což bylo standardní opatření - již několik nacistů se zabilo rozkousnutím kapsle s kyanidem.1

Našli u něj dvě bronzová pouzdra. V jednom byla skleněná kapsle o rozměrech 35×9 mm, zjevně naplněná kyanidem. Druhé bylo prázdné.

Velitel pak Himmlera pohostil po anglicku, čajem a sendviči. Po chvíli dorazil major Rice z velitelství. Ten měl ověřit, že jde skutečně o Himmlera. Měl k tomu s sebou jeho fotografii a osobní údaje. Z těch si Himmler některé nepamatoval a svou totožnost potvrdil až podpisem, ovšem s podmínkou, že podpis bude zničen.

Rice zavolal svého nadřízeného plukovníka Murphyho a ten rovněž dorazil. Starosti mu dělala chybějící kapsle s kyanidem. Přikázal Himmlerovi, aby se znovu vysvlékl. Znovu jej prohledal a pak se rozhodl jej převézt na velitelství k prohledání tělesných dutin.

Na velitelství v Lüneburgu Himmlera zanechal s lékařem Wellsem a službu konajícím seržantem, protože si potřeboval odskočit na toaletu. Zajatec se mezitím musel vysvléct potřetí.

Lékař jej celého prohlédl a pak jej vyzval, aby otevřel ústa. Himmler tak učinil a lékař ihned postřehl špičku skleněné kapsle. V tu chvíli ji Himmler rozkousl. Jeho obličej se zkřivil bolestí a zhroutil se na zem. Dusil se asi minutu a snaha Britů jej zachránit byla naprosto marná.

Jeden z nejhorších masových vrahů v historii lidstva zemřel 23.5.1945 večer v křečích na špinavé podlaze.

Přikryli jej dekou, nezatěžovali se ohledáním a nechali jej tam ležet do druhého dne, kdy se rozjel cirkus. Nebožtík zajímal tajnou službu, fotografy, Američany a nakonec i Sověty. Tři důstojníci Rudé armády, kteří přijeli mrtvolu zkontrolovat, nevěřili, že jde o skutečného Himmlera.

Večer přijeli novináři. Přímo nad mrtvolou australský reportér živě vysílal pro BBC. Že by měl mrtvolu ohledat patolog a že by ji měli uložit v márnici, zřejmě nikdo neřešil.

Teprve třetí den ráno Britové provedli zběžné ohledání. Zajímavé je, že ze záznamů nevyplývá, že by měl Himmler v ústech úlomky skla.

Pak Himmlerovi vytvořili dvě posmrtné masky a vyjmuli mozek, aby mohli „zkoumat příčiny jeho zla.“

Další den už šaškárny skončily. Himmlerovo tělo odvezli na blízké vřesoviště, vhodili do neoznačené díry, zamaskovali ji a místo vyznačili do mapy.

Podivným postupem při nakládání s mrtvolou a rychlým pohřbem Britové vyvolali podezření Sovětů i Američanů, že něco není v pořádku. K podezíravosti byl důvod.

V nacistickém Německu pod Himmlera spadaly všechny tajné služby a musel mít spoustu mimořádně významných informací. Znal všechna tajemství německého zpravodajství, skrýše pokladů a tučná konta, pravděpodobně také mnohá tajemství spojenců. Všichni toužili po možnosti ho celé roky vyslýchat.

Ihned se začaly objevovat otázky, které později přerostly v konspirační teorie. Byl mrtvý opravdu Heinrich Himmler? Nešlo o dvojníka? A spáchal skutečně sebevraždu? Proč by se nejprve odhalil a pak zabil? Jak by dokázal v ústech skrývat kapsli s jedem přes dvě prohlídky a večeři? Proč v ústech nezůstalo sklo?

Další vyšetřování ale Britové nepřipustili. Tajemství obestírající smrt Heinricha Himmlera si hlídali podobně, jako Sověti tajemství konce Adolfa Hitlera.

Ignorovali žádosti Sovětů o exhumaci a ověření totožnosti pomocí záznamů jeho zubaře, nedali jim dokonce ani nákres chrupu od patologa. Stejně odmítli také Američany, kteří chtěli, aby totožnost nebožtíka potvrdil jeho bratr.

Nakonec se rozhodli sami mrtvolu exhumovat v roce 1946. Mrtvola už se začínala rozkládat, její kůže byla slizká a opuchlá. K účelu ověření totožnosti patolog obdržel rentgeny Himmlerova chrupu. Jenže překvapeně zjistil, že mrtvola žádné zuby nemá!

Totožnost tak nebylo možné ověřit a exhumace otázky spíše přidala než zodpověděla. Kdo vytrhal mrtvole zuby a proč? Kdy se to stalo, když po ohledání ještě zuby měla? Vědělo o tom britské velení?

Za ty desítky let historici i konspiracisté vymysleli spousty vysvětlení záhad kolem Himmlera. Opravdu to vypadá, že Britové něco zastírali. Mohli Himmlera zabít, třeba protože znal nějaká špinavá tajemství Winstona Churchilla?

Informacím o podivné smrti přiřadili nejpřísnější lhůtu odtajnění, 100 let. To je další podezřelá okolnost. Proč podrobnosti tají přísněji, než mnohé své zpravodajské operace? Snad se pravdu dozvíme v roce 2045.

____

1 Kapsle ostatně nacistům rozdával právě Himmler.

2 Mozek byl přepraven neznámo kam. Pravděpodobně je dodnes někde uložen. Podobně byl mozek odebrán Mussolinimu.

____

The Death of Himmler - The Complete Series, Mark Felton, 2024 - naprosto jedinečná práce historika Marka Feltona založená zejména na rešerších listinných důkazů ve všech koutech světa

Heinrich Himmler : The Sinister Life of the Head of the SS and Gestapo, Peter Franekel, Manvell Roger, 2017, Torrossa

Heinrich Himmler na wikipedii