Článek
Vychováni v komunismu
Oba dva se narodili v době, kdy už režim panoval, navíc do rodin komunistů. Proto v dětství neměli možnost se obeznámit s tím, jak funguje demokratická společnost a jak ji komunismus pokřivil. Naopak, byli vychováváni v realitě totality a přitom se doma i ve škole učili, že jde o jediný spravedlivý politický systém. Neměli šanci si uvědomit, že jejich rodiče pomáhají udržovat zločinný režim.
Malý Andrej byl o 7 let starší. Když v roce 1968 přišla okupace, bylo mu bez pár týdnů 14 let. To je věk, ve kterém už by mohl pochopit některé souvislosti, ale nutně to záleželo na jeho rodičích.
„Lidi říkali, že přišli Rusáci, to je všechno,“ vyjádřil se ke svým prožitkům před pár lety. Jeho otec Štefan Babiš, v době okupace vyloučený, se do strany v roce 1969 vrátil a s okupací vyjádřil souhlas, který byl až do roku 1989 podmínkou členství.
Souhlas museli vyjádřit také rodiče malého Pavla. Ti v synovi povzbuzovali pozitivní vztah k okupantům:
Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k mému věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoliv jiného a také trvalejší, posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.
Sami Andrej Babiš a Petr Pavel souhlas s okupací vyslovili v dospělosti, nejpozději v okamžiku, kdy vstupovali do komunistické strany. Babiš to učinil ve 26 letech, tedy v roce 1980. Šlo o kariérní rozhodnutí, ke kterému jej měla donutit matka.
Byla to chyba. Byl jsem člen KSČ, ale donutila mě k tomu máma, která dělala vše pro to, abych se tam dostal kvůli kariéře.
Od téhož roku 1980 jej jako důvěrníka evidovala Státní bezpečnost; o dva roky později se stal jejím agentem. Podával hlášení o osobách, se kterými přišel do styku, převážně cizincích. Práci pro StB dříve nepopíral. Při budování byznysu dokonce využíval služeb několika bývalých kolegů z StB.
Ta StB ekonomická chránila ekonomické zájmy Československa. To byla normální StB. My jsme museli vždycky, když jsem potkal cizince, napsat zápis, hlásit, zprávy, to bylo normální.
Jeho voličům by spolupráce s StB nejspíš nevadila. Přijali totiž vysvětlení, že nedělal nic špatného a pracoval pro ekonomickou část StB. To by marketeři ANO nejspíš časem dokázali překroutit v příběh československého Jamese Bonda.
Problém ale byl, že členství v StB by mu bránilo ve výkonu ministerských funkcí. Proto začal svou minulost překrucovat. Špičkoví právníci a svědci z řad StB mu pomáhali v boji za popření zjevné pravdy.
Dlouholetý trapný tyátr loni vyvrcholil pochybnou dohodou se Slovenskem, respektive tamními Babišovými politickými spojenci, že byl ve svazcích StB evidován neoprávněně. Navzdory dřívějším přiznáním, důkazům, názorům historiků a rozsudkům soudů se Babiš staví do role očištěné oběti.
Mě estébáci terorizovali, nás hlídali, abychom nekradli, ano, takže já jsem nikdy nespolupracoval. A já jsem ten soud třikrát vyhrál.
Sedmdesátiletý muž se tak chová jako malý kluk: svádí své minulé chyby na maminku a na podvodníky, kteří zfalšovali spisy. Svým alibismem prohlubuje trhliny ve společnosti.
Lidé, kteří jeho výmluvám uvěřili, mají dojem, že systém jde po politikovi, který je mu nebezpečný. To je naprosto absurdní, protože Babiš už seděl ve dvou vládách, jednu z nich řídil, jeho hnutí pravidelně vyhrává volby a s politickým systémem dávno prorostlo.
Ze strany samotného Babiše je pak podpora takových nesmyslů ostudná, vždyť jako špičkový politik by měl jít vzorem, společnost spojovat, budovat demokratické instituce i jejich důvěryhodnost.
Jak to zvládl prezident
Petr Pavel podal přihlášku do KSČ v roce 1983 jako dvaadvacetiletý podporučík, členem se stal v roce 1985, což „vnímal jako součást služby v armádě“.
V mládí mě jako každého formovala hlavně moje rodina. Oba rodiče byli členy KSČ, táta byl voják z povolání. Od 14 let jsem byl v uniformě a svou budoucnost jsem viděl ve službě v armádě. Mým snem tehdy bylo stát se elitním výsadkářem. Členství v KSČ jsem vnímal v mém prostředí jako normální věc a nijak jsem to tehdy neřešil.
Z jeho plně dochovaných vojenských spisů vyplývá, že souhlas s režimem a komunistickou ideologií vyjadřoval pouze v míře, v jaké to musel učinit každý důstojník Československé lidové armády. V StB ani vojenské kontrarozvědce nebyl, jak doložil lustračním osvědčením.
Zažitý omyl, že byl „komunistickým rozvědčíkem“, vychází především z toho, že studoval kurz, který v rámci přípravy vojenských diplomatů školil i ke špionáži. Pavel v něm ze školicích důvodů používal krycí jméno Pávek. Je docela možné, že by se po absolvování stal v zahraničí „komunistickým rozvědčíkem“, ale k tomu nedošlo. V průběhu studia režim padl.
Pavel prý 17. listopadu 1989 z okna školy viděl zásah na Národní třídě. Krátce poté pod vlivem přívalu nových informací vystoupil ze strany.
Kurz dokončil už v demokratických poměrech a po éře v armádě se stal vojenským diplomatem. Vynikající armádní kariéru nakonec završil jako 32. předseda vojenského výboru NATO.
Ke své minulosti se staví kriticky, vysvětluje ji a tvrzení nemění. Jeho verzi potvrzují renomovaní historici.
Kdo „střílí“ do Babiše a kdo do Pavla
Babišovo estébáctví přirozeně vadí především antikomunistům. Ti mu je nezapomenou, budou je vždy vytahovat, protože jako agent StB se přímo podílel na represivní stránce režimu, byť v malé míře. Dalším důvodem je, že se vytáčí a nedokáže vyvodit osobní odpovědnost — a to vadí podstatně širší části společnosti.
Komunistická minulost antikomunistům vadí i u Pavla, pro kterého v prezidentské volbě hlasovali se skřípěním zubů, pokud vůbec. Zůstává pro ně „nomenklaturním komoušem“ a „Pávkem“. Pokud mu dnes nadávají o něco méně, je tomu tak proto, že si uvědomují význam jeho role při ochraně demokratického zřízení. Ač se to zdráhají přiznat, Pavel vyvrátil stěžejní princip antikomunismu „jednou komunista, vždycky komunista“.
Rozvědčíkem nebo „Pávkem“ proto zůstává především pro některé voliče ANO a pro protisystémové síly. U příznivců Andreje Babiše jde převážně o snahu omlouvat Babišovy hříchy poukazováním na Pavla, který má nejvyšší ústavní funkci a v jejich pokroucené logice je proto „nejvyšším komunistou“.
U protisystémových politiků a jejich voličů je důvodem útoků na Pavla snaha zpochybnit celý systém, přechod od komunistického režimu, ale také bagatelizovat nebezpečnost komunistické strany, která vystupuje pod novou značkou.
„Pokud na Hradě sedí komunista, proč vadí jiní komunisté?“ ptají se vlastně. Nevěří Pavlovi, že je napraveným hříšníkem. Vnímají jej jako převlékače kabátů, či dokonce „krysu, která převlékla kabát“.
Babiše ony síly zatím potřebují — vždyť po volbách s ním chtějí vládnout. Proto se proti němu nevyhrazují vůbec. I bez toho by jim ale jeho minulost příliš nevadila. Na totalitní režim se přímo nebo nepřímo odkazují jako na lepší časy, kdy bylo levněji a všichni se měli dobře. Navíc je mezi jejich voliči mnoho těch, kteří se s komunismem vyrovnávají obdobně obtížně jako Babiš.
Společnost se potřebuje vyléčit
Přízrak zločinného režimu zemí obchází i 36 let po svém pádu. Velká část společnosti trpí nostalgií po něm, další část traumatem z něj. Dřívější víra, že „komunisti vymřou“ už ustupuje realitě: je stále patrnější, že nostalgie i trauma se přenáší na další generace.
Vinu za minulý režim a jeho zločiny nese omezená skupina lidí, převážně členů KSČ a represivních složek. Odpovědnost za minulost pak neseme všichni, stejně jako za způsob, jakým se s ní vyrovnáváme. Jestliže si nemalá část občanů přeje návrat oněch dob, je to především varování, že je něco potřeba dělat lépe.
Prezidentská volba v roce 2023 byla v tomto ohledu symbolická. Nad bývalým komunistou, který svou vinu svádí na maminku nebo na zlý polistopadový systém, tehdy zvítězil bývalý komunista, který svou vinu a zodpovědnost přijal a vyrovnal se s ní jako chlap.
Jeho prezidentství rehabilituje všechny, kdo byli vychováni ve víře v totalitu, ale s novými informacemi o demokracii dokázali, že chtějí především sloužit vlasti a budovat naši společnost.
Za svou výchovu člověk odpovědnost nenese. Za své činy a postoje v dospělosti ano.
Autorský text. Zdroje: T. Pergler, Babiš : příběh oligarchy, Mladá fronta, 2014 | Přiznání miliardáře Babiše: Byl jsem komunista, protože mě matka donutila | Kdo je generál Pavel, profil na webu jeho kampaně | Petr Pavel měl krycí jméno Pávek! | Archiv ČT | AI rešerše komentářů a sociálních médií.
