Článek
Na začátku května 1974 vyšel první singl Bad Company Can't Get Enough. Jednoduchá a řízná rocková pecka okamžitě zabodovala. Nikomu nevadilo, že hlavní riff si Mick Ralphs vypůjčil z vlastní, dva roky staré skladby One of the Boys, kterou nahrál ještě s Mott The Hoople. Singl se stal nejlepším doporučením na eponymní album uveřejněné o čtrnáct dní později. Z desky s prostým černým obalem a bílým nápisem Bad Co., se rovněž velmi rychle stal hit, jeden z recenzentů prohlásil, že „pokud se v roce 1974 nedají dohromady Beatles, bude Bad Company albem roku“.
Deska představila ucelený charakteristický zvuk skupiny. Ačkoliv byli jednotliví hudebníci ze tří různých kapel, styl Bad Company se nepodobal žádné z nich. Základem byla neokázalá, ale efektivní kytarová hra Micka Ralphse. Protože typické tempo Bad Company bylo střední, a rychlých skladeb mnoho neměli, dalo to prostor pro technické schopnosti bubeníka Simona Kirkea, jimž přizvukovala netypická Burrellova baskytara. A nad tím vším čněl nezaměnitelný vokál Paula Rodgerse. Sám Mick prohlásil: „Jsme v podstatě barová kapela, ale do našich barů chodí tisíce lidí.“
Album také vyprofilovalo tvorbu obou hlavních skladatelů – Ralphs skládal přímočaré rockové nářezy. Byl purista, nevěřil v tehdy módní efekty, syntetizéry nebo bicí automaty. Neliboval si ani v riffech nebo dlouhých a složitých sólech. Oboje jeho písně spíše dotvářelo, než definovalo. Textově na posluchače nekladly moc velké nároky, takže byly ideálními a častými kandidáty na první strany singlů.
Desperát stojící proti všem
Paul Rodgers sice také skládal rockové skladby, zaměřoval se však i na pomalejší a procítěnější kousky, leckdy s podporou piana. Mohl tak dát vyniknout svému takřka univerzálnímu hlasu, s nímž zapadl do blues, rocku, soulu nebo popu. A navzdory úspěchu Ralphsových singlů se skutečnou klasikou debutového alba Bad Company stala stejnojmenná píseň právě Paula Rodgerse. Byl to velký risk přijít s takto pojmenovanou písní po prvotních konfliktech s vydavatelem, Paul ho však zvládl na jedničku. Jeho stylizace do westernového desperáta založená na temném klavíru doprovázená Mickovými kytarovými akordy a nakonec i sólem, se stala pevnou součástí koncertů jak Bad Company, tak později i jeho vlastní kariéry.
Už před vydáním desky musela kapela projít zkouškou na pódiu. I na to byla dobře připravená a díky profesionálnímu managementu Petera Granta jim první turné vyneslo další uznání. I když předskakovali velkým jménům jako The Who nebo Humble Pie, získali si pozornost publika. Jeden z koncertů sledoval i Paul Kossoff se svou přítelkyní. Během vystoupení svých bývalých spoluhráčů (protože vnitřně se nikdy s rozpadem Free nesmířil), se rozplakal a musel odejít.
Bad Company byli zařazeni do škatulky „superskupiny“, na rozdíl od mnoha z nich se však po velkém humbuku a ještě větších očekáváních záhy nerozpadli. Když 10. září 1974 skončilo jejich turné, zavolal si je Peter Grant s vážnou tváří k sobě. „On nás zastřelí,“ napadlo je, když si vzpomněli na jeho leckdy nevalnou pověst. Místo toho jim manažer ukázal čtyři zlaté desky za jejich debutové album. Ani jeden z členů netušil, jak dobře se Bad Company prodává. A tak o pár dní později už spěchali do studia natočit další.
Povedené repete
Zvolili stejný postup, elpíčko dostalo jméno Straight Shooter a věrno svému názvu pokračovalo tam, kde debutový kousek skončil. Opět tu byl silný úderný singl Micka Ralphse Good Lovin‘ Gone Bad. Jeho maniakální energie doslova brala dech. Rockové fláky typu této nebo Deal with the Preacher, vyvažovaly citlivější záležitosti jako Feel Like Makin‘ Love, Anna či Weep No More. Poslední dvě byly samostatným dílem Simona Kirkea, jež se navzdory své zálibě v tvrdém blues uvedl jako autor skoro až sentimentálních balad. Ve své době se však tyto prvotiny velkého uznání nedočkaly.
A stejně jako na Bad Company i tady se skvěl klenot z dílny Paul Rodgerse. Epická Shooting Star se stala snad největším hitem kapely. Vypráví o chlapci jménem Johnny, jakémsi tragickém alter egu kultovního Johnnyho B. Goodea od Chucka Berryho, toužícím se stát rockovou hvězdou. Když však úspěch získá, nedokáže se s ním vyrovnat a nakonec předčasně umírá. V tragicky dojemném příběhu později mnozí viděli Paula Kossofa, Rodgers však řekl, že myslel spíše na Jimiho Hendrixe a obecně píseň pojal jako varování pro všechny mladé hudebníky. Mezi nimi mohl být i Koss, pro něj však bylo už pozdě. Zemřel rok po vydání písně. Krátce předtím se Bad Company naposledy setkal na jednom pódiu.
Straight Shooter si opět vedl dobře v žebříčcích i mezi recenzenty. Mnozí ho srovnávali s povedenou prvotinou, a i když ne u všech vyšel jako ten lepší, hodnocení mohlo kapelu jen těšit. Potvrdil se její statut rockové superstar. Sama byla se svou prací spokojená, Mick Ralphs po letech označil Straight Shooter za své vůbec nejoblíbenější album.
Úspěch katapultoval kapelu k dalším desítkám naplněných vystoupení. I na jejich koncerty se pěly ódy, negativní recenze byly v naprosté menšině. Kapele bylo spíše vytýkáno, že „zradila“ své britské fanoušky, když kvůli vysokým daním opustila ostrovní království a že se spíše orientuje na americký trh. S velmi podobnými námitkami se potýkali pár let před nimi i Led Zeppelin. Peter Grant obě kapely směřoval více na americký trh, protože věděl, že tam se ukrývá daleko větší kapitál.
Žij tady a teď
Z překotného kolotoče koncertních šňůr vypadli až v září 1975, kdy se opět sešli ve studiu při práci na dalším albu. Na zaběhnutých postupech se nic neměnilo, natáčení proběhlo rychle a deska s názvem Run with the Pack se na pulty dostala v lednu 1976. Byla poslední z veleúspěšné trilogie Bad Company, opět kapele přinesla dobré recenze, byť byla v kontextu svých předchůdců hodnocena jako nejslabší. Někteří hledali vysvětlení v nabitém programu skupiny nedávající větší prostor pro skládání, jiní mínili, že albu chybí velký hit podobný Shooting Star nebo Bad Company. Deska se také oproti dřívějšku zkrátila, ale nabízela o dvě skladby více, což ukazuje na menší stopáž a jednodušší strukturu písní. Mezi konečnou desítku pronikl i jeden z mála coverů, který Bad Company kdy nahráli. Rozhodli se zpracovat starou rokenrolovou klasiku Young Blood a dokonce ji vydali jako singl. Bylo to trochu nešťastné rozhodnutí, protože píseň a její zpracování neodráží typický hudební naturel této čtveřice.
Z výše uvedeného možná vypadá Run With The Pack jako nepovedené album, ale lze na něm nalézt dobré písně. Počínaje povedeným titulním trackem od Rodgerse, nebo klasickým přímočarým otvírákem Micka Ralphse Live For The Music. Jeho jednoduchá říznost se tady dostala až na hranice možností. Text o lásce k rocku balancuje na hranici banality a ústřední riff tvoří jediný akord. Píseň se nedostala na singl a ani na koncertech se dlouho neohřála, přesto za poslech stojí. Zmínit lze i kolektivní dílo všech členů Honey Child nebo Rodgersovy Love Me Somebody a Silver, Blue and Gold.
Album bylo nakonec zlaté v Británii, platinové v USA, a v obou zemích se v hitparádě dostalo do první pětky, takže skupina mohla být pořád spokojená. Na rozdíl od pomalu klesajících Led Zeppelin se stále držela na vrcholu a na posledním koncertu amerického turné v Kansasu je sledovalo přes dvacet tisíc diváků.
Bouře bez jiskry
Dobré bydlo kapelu dostihlo v roce 1977 při natáčení čtvrtého elpíčka. Tehdy si slovy Micka Ralphse uvědomili, „že se příliš bavili a málo pracovali“. Najednou stáli ve studiu, neměli materiál, ani nápady, kde ho vzít. Spíš tápali, než tvořili a produktem se stalo album Burnin‘ Sky. Názory na něj se v kapele různí, Paul Rodgers tvrdil, že ho měli dokončit, ale pravděpodobně ho nevydávat. Když nakonec slyšel konečný výsledek, své soudy zmírnil. Simon Kirke považoval desku za slabou zvlášť v porovnání s předcházejícími.
Ve snaze pohnout se z místa představili Bad Company trochu odlišný zvuk a tón mu udala už úvodní titulní skladba. Žánrově těžko zařaditelná záležitost vycházela z osobního zážitku Paula Rodgerse. Zpěvák jí pak dodal svou oblíbenou desperátskou tématiku o útěku před spravedlností. Píseň vyšla i na singlu, její 78. místo v žebříčku však znamenalo propadák.
Dojem moc nevylepšil ani obal. Už předchozí Run With Pack a jeho dítě obklopené vlčí rodinkou na šedivém pozadí nepředstavovalo designérský Everest. Obal Burnin‘ Sky se inspiroval plakátem k westernu The Wild Bunch, ve výsledku však zklamal. Obraz byl černobílý, rozzrněný a chyběl na něm název alba i jméno kapely.
Jakkoliv Burnin‘ Sky (míněno skladba) nemusí být každému po chuti, ocenit nutno alespoň snahu o změnu. Dál totiž následovaly katalogové skladby Paula Rodgerse, které sice neselhávají, ale ani neohromí. Podivně působí svérázná coververze australské lidové písně Snapsack, následovaná Everything I Need pro změnu laděné v poprockovém stylu Russe Ballarda. Druhá polovina alba zní utahaně, příliš se nepředvedl ani Rodgers, ani Ralphs a závěrečný Master Of Ceremony, nejexperimentálnější track Bad Company nejspíš jejich rockové fanoušky taky moc nezaujal. Jako by tímto rozkolísaným albem čtveřice ukazovala, že neví, jakou hudbu vlastně hrát. Vypadalo to, že rokenrolový vlak jí ujíždí a do její stanice už nezajede…
Zdrojem článku byla kniha Johna Van der Kisteho Free & Bad Company in the 70's a dokument Bad Company in Performance.
