Článek
Album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band bývá mnohými považováno za jednu z nejlepších rockových nahrávek vůbec a také za mistrovské dílo samotných Beatles. Není divu, ve své době šlo o revoluční nahrávku. Nevytyčovala nové hranice možného, naopak ukazovala, že v hudbě žádné hranice neexistují.
Samozřejmě i tady se najdou nesouhlasné nebo kritické pohledy. Poněkud překvapivě bychom je uslyšeli i u samotných Beatles. Má to svůj objektivní důvod. Seržant Pepper nebyl kolektivním dílem skupiny, ale myšlenkou jediného Brouka – Paula McCartneyho. To on vymyslel celý koncept fiktivní kapely a desku jako zaznamenání jejího rádoby živého vystoupení. Ostatní se k němu nenuceně připojili, sami však příliš nepřispěli. George Harrison si stěžoval, že kvůli složitému nahrávání zbylo velmi málo času na společnou práci kapely. Ringo Starr si sice užil svou obvyklou chvilku slávy (s malou pomocí přátel), jinak ale vedle všech těch nových dechů, smyčců a žesťů v podstatě degradoval na studiového muzikanta. Z tohoto pohledu lze za nejlepší nahrávku slavné čtyřky považovat spíše předcházející album Revolver, kde se tvůrčí síly rozložily rovnoměrněji a obsah je podobně nespoutaný.
Na Seržantovi se rozkolísalo i dosud pevné autorské duo Lennon-McCartney. Byl to střet různých povah – na jedné straně neúnavný perfekcionistický pracant McCartney, na druhé náladový líný génius Lennon. V té době se víc než v muzice utápěl v LSD a vlastních problémech. Na album přispěl pouze čtyřmi písněmi z třinácti. Dvě z nich – Being for the Benefit of Mr. Kite! a Good Morning, Good Morning později zavrhl jako druhořadé vycpávky a přesvědčený nebyl ani o slavné Lucy in the Sky with Diamonds. Ukázal však zároveň, co umí, když se skutečně snaží. Jeho čtvrtá a poslední píseň Day In The Life dodala albu skutečně dechberoucí konec.
Prvotní inspirací se Lennonovi staly novinové titulky, z nichž vytvořil několik mlhavých příběhů prolínajících se textem. První z nich vypráví o smrti mladého muže v autě. Inspirací mu byl osud teprve jednadvacetiletého dědice Guinessova jmění Tary Brownea, který zahynul při dopravní nehodě. Browne, známá figura londýnské kontrakultury, se s Beatles osobně znal, například právě s ním McCartney okusil poprvé LSD. Verš o tom, že vypravěč se při pohledu na fotografii sešrotovaného auta smál, údajně vychází z neobvyklé Lennonovy reakce na úmrtí blízkých osob – hysterického smíchu.
Novinové titulky inspirovaly i sloku o čtyřech tisících děr v silnicích v Blackburnu, zatímco verše o vítězně se navrátivší armádě se přisuzují samotnému Lennonovi a jeho herecké účasti na filmu Jak jsem vyhrál válku, kterou natáčel o pár měsíců předtím.
Po napsání této základní kostry bylo potřeba vyplnit ještě prostřední část písně. Tady Lennonovi pomohl McCartney, když do jeho ponuré písně vložil několik svých výrazně optimističtějších taktů. Jeho sloka vypráví všední nostalgický příběh, jak se probudil, vypadl z postele, oblékl se a spěchal na autobus do školy. Celý úsek příhodně uvádělo zvonění budíku. Ačkoliv dobová kritika tuhle vsuvku ve stylu Penny Lane neuznávala, podařilo se McCartneymu vytvořit malý živý ostrůvek uprostřed Lennonova omamného přemítání.
Pořád však zbývalo zaplnit dvakrát čtyřiadvacet taktů. Původní ideou bylo, že by každý takt v písni odpočítával hlas roadieho Mala Evanse, ale Beatles přišli záhy s lepším nápadem. Na něj si McCartney vymínil plně obsazený symfonický orchestr o devadesáti lidech. Producent George Martin označil nápad za orchestrální orgasmus a namítal, že takové nahrávání by bylo velmi drahé a stejného efektu kapela dosáhne i s polovičním počtem hudebníků. I tak museli za čtyřicet členů zaplatit citelných 367 liber.
Když se ctihodný soubor dorazil, čekalo jej několik překvapení. Členové byli požádáni, aby se dostavili ve večerním obleku, který jim kapela patřičně zkrášlila – první houslista například musel držet smyčec v gorilí tlapě, další dostali falešné nosy nebo nafukovací balónky. Víc než bizarní móda ale pány šokovalo, když zjistili, co by měli hrát. McCartneyho idea byla jednoduchá – orchestr měl začít u nejnižšího tónu svého nástroje a postupně se dopracovat k tomu nejvyššímu. Praktická stránka tohoto nápadu, jako obvykle, zůstala na Georgi Martinovi, která napsal aspoň přibližný notový zápis. „Všichni se na mě stejně dívali jako na úplného blázna,“ vzpomínal Martin později. Orchestr ale nakonec požadovaný úkol vykonal. Martin jejich výstup nahrál čtyřikrát, a když pásky spojil, vzniklo ohromné stošedesátičlenné uskupení. Toto velkolepé crescendo zazní v písni dvakrát – jednou přepažuje Lennonovu a McCartneyho sloku a podruhé přivádí celou píseň k finále.
Na něj si skupina vymyslela další věc. Původní návrh sborové recitace zavrhli a namísto toho zvolili jediný mohutný akord E dur zahraný klavírem. Na speciální nahrávací schůzce se sešli Lennon, McCartney, Starr a Mal Evans. Na daný pokyn všichni udeřili do kláves. Na dokonalé unisono potřebovali devět pokusů. George Martin přidal ještě tři varhanní souzvuky pro majestátnější dojem, a jak zvuk ztrácel na síle, technik Geoff Emerick zapnul zesilovače, aby akord zachytil až do úplného konce. Nakonec zněl neuvěřitelných padesát tři vteřin, byť na desce byl nakonec o něco kratší. Zesílení bylo ke konci tak silné, že lze slyšet i další zvuky ze studia – šustění papírů nebo vrzání křesla.
To však pořád nebyl konec. Na Lennonův popud se v samotném záběru rozezní píšťalka pro psy s tak vysokou frekvencí, že ji člověk neslyší. Lidský posluchač tak zaznamená pouze škrábavý zvuk, který jindy oznamuje konec vinylové desky. Když se však zvedne, aby desku otočil, zaskočí ho pitvořivý závěr, v němž hlasy stále dokola opakují větu „Never could be any other“, až se zhroutí do nesrozumitelnosti a vytratí se. Teprve pak nastane úplný konec.
Píseň byla už ve své době velmi příznivě přijata, byť ne všemi. Rozhlasové oddělení BBC odmítlo skladbu hrát kvůli větě „I’d love to turn you on“ (rád bych tě nabudil), neboť až příliš očividně narážela na užívání drog. Chvála se pěla i na první pohled přehlédnutelné aspekty jako třeba bicí part Ringa Starra, dodnes považovaný za jeden z jeho nejkreativnějších.
A Day in the Life právem patří do zlatého fondu Beatles, i když ji většinou v kompilacích největších hitů nenajdete. Tam však ani nepatří. Je to jedinečná nezařaditelná záležitost, na níž byl pyšný i jinak velmi sebekritický Lennon. Dokonalá ukázka jeho hudební filozofie. O nic podobného se už on ani kapela nikdy nepokusili.
