Článek
U nás je asi nejznámějším počinem Lynyrd Skynyrd Sweet Home Alabama, jestli ale tuto kapelu nějaká píseň opravdu definuje, je to právě Free Bird z jejich debutového alba. Skladba se stala jejich prubířským kamenem, poté hitem, a nakonec i mementem tragického konce na sklonku sedmdesátých let.
Je zajímavým paradoxem, že mnoho velkých hitů vzniklo buď spontánně, nebo velmi rychle. Free Bird byl naproti tomu dlouho a pečlivě broušeným diamantem. Trvalo několik let, než dorostl do své plné devítiminutové krásy. Jeho první tóny zazněly nedlouho po ustavení Lynyrd Skynyrd v polovině šedesátých let. Přinesl je kytarista Allen Collins a začal je s ostatními zkoušet. Zpěvák a nekorunovaný tahoun Ronnie Van Zant však byl zpočátku proti: „Je v ní příliš mnoho akordů a změn. Nemůžu k tomu napsat text.“ Collins i druhý kytarista Gary Rossington se však svého dílka nechtěli vzdát a na kapelních zkouškách ho dál pilovali.
Van Zant nakonec tuto opotřebovávací bitvu vzdal a jednou Collinse požádal, ať mu část přehraje. Po několika pokusech ho konečně napadla melodie a rychle k písni napsal text. Vycházel přitom opět od Collinse, první verš: „Budeš si mě zítra pamatovat, kdybych dnes odešel?“ prý pronesla během hádky Allenova přítelkyně. Řešili tehdy spolu svatbu a další společné soužití. Collins se totiž ještě nechtěl vázat. Touha po tom zůstat svobodný a volný, „protože je stále tolik míst, které jsem neviděl“, se stalo leitmotivem celé písně. A také jedním z mála svého druhu, protože milostných songů Lynyrd Skynyrd ve svém repertoáru nikdy mnoho neměli. Tulácký motiv je pro kapelu naopak velmi typický.
Skupina písni nejprve nepřikládala zvláštní důležitost, to se však změnilo, když ji začala hrát živě. Po prvním koncertě, kde se objevila, ji publikum nadšeně přijalo. Tehdy nebyla oproti studiové verzi ani poloviční a zůstávala jen ve svém úvodním pomalém tempu.
Kytaristé následně začali experimentovat s kytarovým outrem. To se zrodilo spontánně: zpěvák Collinse s Rossingtonem při jednom koncertě požádal, ať píseň protáhnou, protože měl unavené hlasivky a potřeboval si odpočinout. Trvalo to jen minutu, ale když se situace o pár dní později opakovala, protáhl se vzájemný kytarový jam na skoro deset minut. Pasáž byla sice strhující, ale Ronnie Van Zant nebyl velkým příznivcem improvizace. Trval na tom, aby písně zněly na každém koncertu stejně, takže i závěrečný kytarový duet dostal pevnou strukturu.
Posledním dílkem se stal úvod na varhany. V původních verzích dlouho figurovalo piano, změnilo se to až na začátku sedmdesátých let. Tehdy kapela po jednom z koncertů slyšela hrát na piano Billyho Powella, který pro ně pracoval jako bedňák. Zaujati jeho muzikálními schopnostmi mu Lynyrd Skynyrd nabídli místo v sestavě. A právě Powell dodal pro Free Bird úvodní varhanní sekvenci.
V průběhu celého tohoto dlouhého tvůrčího procesu čelila skupina pochybnostem svého vydavatelství. Tomu se zdál Free Bird příliš dlouhý a vznikaly obavy, že ho kvůli tomu nebudou chtít hrát v rádiu. Lynyrd Skynyrd však neustoupili a nahráli song v jeho plnohodnotné devítiminutové délce. Dlouho broušený diamant uzavíral jejich první desku (Pronounced 'Lĕh-'nérd 'Skin-'nérd). Nakonec sice vznikla i zkrácená rádiová verze, ale skoro nikdo ji nehrál.
Poslední místo míval Free Bird i při živých vystoupeních. Během jednoho koncertu Ronnie Van Zant hecoval publikum, jakou skladbu by ještě chtělo slyšet. Odpovědí mu bylo skandování „Free Bird!“ Zrodil se tak vtipný fenomén, kdy publikum žádá jako přídavek Free Bird na jakémkoliv koncertě rozličných žánrů. S tímto požadavkem se setkala třeba Nirvana během svého slavného akustického vystoupení v MTV nebo před pár lety Bob Dylan.
Píseň byla pochopitelně nesčetněkrát coverována, málokdo však dokáže nebo si vůbec troufne na stejné ztvárnění jako originální znění. Otevírá ho již zmíněné Powellovo intro na varhany, střídané jímavými verši o rozloučení milenců. Vše podbarvuje tklivá slide kytara. Dynamika se zvyšuje během refrénu, pak však píseň padá zpět do tklivého rozjímání. Po druhém refrénu (to už jsme ve čtvrté minutě písně) se však situace radikálně mění a tempo zrychluje. Po Van Zantově závěrečném „Won't you fly, high, Freebird! Yeah!“ nastupují do středu pozornosti Collins a Rossington.
Ačkoliv se jejich instrumentální pasáž označuje jako kytarové sólo, ve skutečnosti jde o duet obou nástrojů. Většinu času hrají společně, v některých okamžicích se však jejich rozdílné party úžasně doplňují. Pokud posloucháte (zvláště na internetech) různé kytarové covery, většinou na nich hraje jen jedna kytara a tento efekt jim chybí. Kapela píseň na koncertech občas věnovala památce kytaristy Duannea Allmanna, který zemřel během nehody v roce 1971. Mnozí se domnívali, že i závěrečné kytarové outro bylo vytvořeno pod vlivem Allmanovy hry, ve skutečnosti však vzniklo ještě před kytaristovou smrtí.
Po tragickém konci kapely v roce 1977 se Free Bird stal i mementem Lynyrd Skynyrd a právě jeho verše zdobí pomník na místě havárie letadla skupiny. Když se obnovená sestava dala v roce 1991 znovu dohromady, v čele s Johnnym Van Zantem, bratrem zpěváka Ronnieho, byla pro ni právě tato skladba emocionálně velmi silná a Van Zant ji zpočátku nedokázal zpívat.
Navzdory tomu, že už mu odzvonilo padesát let, je Free Bird stále velmi živou skladbou, objevuje se na koncertech, v internetových vtipech nebo filmových scénkách. Existuje také nespočet jeho coverů. Z celé té široké plejády vybírám ten, který mě osobně zaujal nejvíc:
