Článek
Papež a rokenrol, to nikdy nebyla perspektivní kombinace. Po internetu sice koluje seznam rockových desek oblíbených u Svatého stolce, jinak ale byla církev, přesněji řečeno křesťanští fundamentalisté, s touto hudbou spíše na kordy. Začalo to už s „ďábelskou pánví“ Elvise Presleyho. O generaci později to pokračovalo uměle vytvořeným skandálem kolem výroku „Beatles jsou větší než Ježíš“ a v sedmdesátých letech se na mušku dostaly některé metalové kapely žonglující s tématy okultismu.
Vypadá to jako klasické střety rebelů s autoritou, ale nebylo tomu vždycky tak. Některé Presleyho současníky, například věřícího Little Richarda, kampaň proti rokenrolu zviklala natolik, že trpěl výčitkami svědomí a domníval se, že žije proti Bohu. Za této konstelace se proto žádné souznění vztahů nekonalo.
Jednou z mála výjimek je americká zpěvačka Patti Smith. V roce 1979 natáčela se svou kapelou čtvrtou dlouhohrající desku Wave. Prvními dvěma alby si získala uznání alternativní a později punkové scény, na tom třetím zase měla svůj první úspěšný hit Because The Night. Wave trochu neoprávněně zůstává v jejich stínu, protože je to příjemné elpíčko s velmi dobrými songy jako Frederick, Dancing Barefoot, Broken Flag nebo povedeným coverem So You Want to Be a Rock ‚n‘ Roll Star.
Titulní píseň se však všem výše zmíněným vymyká. Nejenže je netypicky až na samém konci tracklistu, ale vlastně to ani není píseň v pravém smyslu slova, protože se v ní prakticky nezpívá. Spíše je to pětiminutový monolog, promluvu Patti Smith k jednomu člověku. Pronáší ji nesmělým, lehce chraptivým hlasem, plným bázně a něhy. Hudební doprovod tvoří decentní piano, cello a efekty simulující oceán. Celé to končí tlumeným „Sbohem, pane… sbohem otče…“
Může se zdát, že skladba byla adresována vlastnímu otci, ve skutečnosti ale Patti Smith oslovovala papeže Jana Pavla I., který nečekaně zemřel v době nahrávání alba. Italský kardinál, vlastním jménem Albino Luciani se papežem stal na konci srpna téhož roku. Už 28. září, v 33. den svého pontifikátu však náhle zemřel pravděpodobně na infarkt.
Kvůli krátké délce vlády (jeho působení na Svatém stolci je desáté nejkratší v historii a nejkratší za posledních skoro čtyři sta let) a faktu, že byl zastíněn svým nástupcem, se na něj dnes vzpomíná spíše okrajově. Z jeho vizí a plánů zůstaly jen základní myšlenky a odhady jak mohl jeho pontifikát vypadat. Přesto se Jan Pavel I. dokázal zapsat do paměti lidí. Pokorný kardinál po papežství netoužil, a když mu bylo během konkláve naznačeno, že bude zvolen, chtěl nejprve odmítnout. Hned po svém zvolení zavedl změny, které měly jeho úřad „polidštit“ a zbavit ho zbytečné pompy. Nejen věřící veřejnost si však dokázal získat svým laskavým a bezprostředním vystupováním, díky němuž se mu v Itálii přezdívá Il Papa del Sorriso (papež úsměvu).
Právě tyto jeho vlastnosti jsou ústředním motivem písně Wave. Patti Smith v ní stojí pod balkonem, odkud nově zvolený papež zdraví shromážděné. Je vidno, že právě jeho úsměv ji okouzlil. „Když jsem na vás mávala, věděla jsem, že nemáváte přímo na mě, ale podle vaší tváře mi to tak připadalo. Cítila jsem se šťastně.“ Je to čistá fantazie, pokud je známo, Patti Smith se s Janem Pavlem nikdy nesetkala. Nic to však neubírá na silném emočním zážitku celého díla. Sama byla věřící odmalička, přestože nenáležela ke katolické církvi, byla pro ni víra důležitá, zabývala se jí i ve své výtvarné tvorbě a sbírala vzácné nebo zajímavé předměty s křesťanskou tematikou.
Písni vévodí zejména mluvený projev. Hlas byl vždycky jednou z nejsilnějších deviz Patti Smith, který se projevuje nejen ve zpěvu, ale ještě silněji v recitaci a četbě. A tady je doslova uhrančivý. Tichý, bojácný, ale zároveň vřele lidský. „Já… já… jak se máte?“ vyráží ze sebe zpěvačka nesměle. „To nic… já jsem zkrátka nešikovná,“ dodává jakoby na omluvu. Ve skutečnosti je to celé velmi procítěné a bezprostřední dílko a opravdový posluchačský zážitek. Rozhodně jeden z nejneobvyklejších, jaké kdy zazněly z drážek rockové desky.
