Článek
Dějiny umění jsou dějinami revolucí. Scénář je vždy stejný – proti všeobecně uznávanému směru tvorby či uvažování (v malířství, literatuře i hudbě) povstane nový, který na věci nahlíží jinak nebo si všímá jiných aspektů. Někdy se neuchytí, někdy naopak svého předchůdce vystrnadí z piedestalu. A časem i proti němu vznikne opozice. Tento opakující se cyklus pohání vývoj kultury kupředu, protože neustále stimuluje lidského ducha a přináší mu nové pohledy na svět kolem něj.
Výsledkem takového vývoje se stalo i punkové hnutí v polovině sedmdesátých let. Punk nebyl první kontrakulturou poválečného světa, rozhodně však byl nejmasovější. Představoval vzpouru mládeže proti zemi a prostředí vybudovaném a řízeném generací jejich rodičů. Často si zakládal na konfrontaci a provokaci, vandráckým oblečením počínaje a používáním svastiky konče.
Autenticita je všechno
Jakkoliv se původní generace punkerů mohla cítit nepoddajně, nakonec se ukázalo, že systém, proti němuž stojí, je silnější. Po prvních pár letech veřejný prostor otupěl. Následně se celé kontrakultury chopil obchodní sektor a udělal z něj prodejný artikl. Dnes už málokoho vyvádí z míry roztrhané džíny, divoce obarvené vlasy nebo piercing v obličeji. Mnoho z punkového světa se nakonec vstřebalo do systému, proti němuž původně stavěl.
Punkové hnutí však neskončilo. Dodnes je živé, byť funguje už spíše vedle systému než proti němu. A jen málokterá komunita je tak citlivá na otázku nezávislosti a autenticity. Historie zná několik případů, kdy se nadějná punková formace v očích komunity „zaprodala“, protože podepsala smlouvu s velkým vydavatelstvím (asi nejznámější jsou Clash). Zkouškou autenticity, která i po téměř padesáti letech stále nemá uspokojivý výsledek, je existence The Vibrators.
Punkové mimikry
Tato skupina vznikla v roce 1976, muzikantské kořeny jeho členů jsou však mnohem starší. Jejich frontman Ian Carnochan, přezdívaný Knox, se o hudbu začal zajímat už během puberty a v průběhu dospívání účinkoval v několika kapelách. Když ale nastoupil na uměleckou školu, dal přednost štětci před kytarou.
K hudbě se vrátil na začátku sedmdesátých let. V polovině dekády pak ucítil příležitost v explozi punkové revoluce. Dal dohromady novou sestavu, nazval ji Vibrators a přestože už překročil třicítku, vyrazil hrát do punkových klubů. Formace koncertovala velmi aktivně a v září 1976 to dotáhla na 100 Club Punk Festival, klíčovou dvoudenní hudební akci, na níž se představily přední punkové kapely.
Byl to riskantní tah a punkeři ho brzy prohlédli. Vibrators byli v průměru o deset let starší než zbytek účinkujících. Připomeňme, že to bylo v prostředí, kde si Sid Vicious (ročník 1957), dělal legraci z Keitha Levenea (ročník 1957), že hraje v kapele se „staříkem“ Joem Strummerem (ročník 1952). Na pódium navíc nakráčeli s „nemoderními“ dlouhými vlasy. Punkový fanzin Sniffin' Glue je označil „za úplně nejhorší v celém dvoudenním programu“ a v drtivém verdiktu napsal: „Vibrators sem jednoduše nepatří. Dají si hihi jméno a předstírají, že jsou pankáči.“ Sympatie si nezískal ani jejich repertoár obsahující hity jako I Saw Her Standing There od Beatles, Jumping Jack Flash od Rolling Stones nebo Great Balls of Fire od Jerryho Lee Lewise.
První rok existence skupiny uzavřel v létě 1977 článek Caroline Coon. Vlivná umělkyně a novinářka zaměřující se na punkové hnutí (fotila například snímek pro obal prvního singlu Clash) v textu sepsula Vibrators jako stinnou stránku punku a odsoudila jejich flagrantní kariérismus. Korunu tomu nasadil přímo jeden z „vibrátorů“ Pat Collier, který pro článek bezelstně prohlásil: „My s tou punkovou věcí vlastně nesouhlasíme, ale teď je v módě, ne?“
A co hudba?
Vibrators vydali své první studiové album Pure Mania v roce 1977. V britské hitparádě se umístilo na solidním 49. místě. Při jejím poslechu vyplývá, že kapela skutečně punková není, stejně jako její snaha to zamaskovat.
Vibrators nezapřou dřívější zkušenosti, hrají přesvědčivě a s jistotou. Obsah je ale nemastný neslaný. Nemá v sobě nic z nespoutaného nadšení debutové desky Clash nebo autentické zemitosti prvního alba Damned. Písně plynou jako prefabrikovaný produkt, jedna za druhou, až album skončí. Asi nejlepším důkazem je singl a také největší hit tohoto elpíčka Baby, Baby, což je v podstatě cukrkandl ze šedesátých let zahraný punkovým způsobem.
S druhým albem V2 zažili Vibrators svůj vrchol. V hitparádě jim těsně unikla Top 30 a do tracklistu nasadili své dva největší a nejuznávanější hity. Singl Automatic Lover (aneb pokračování názvu skupiny jinými prostředky) v sobě opět spojoval líbivou melodii s punkovou estetikou, tentokrát se ale oba proudy podařilo kapele mnohem lépe vyvážit.
Prázdný manifest
Skutečným korunním klenotem Vibrators se ale stala píseň Troops Of Tomorrow. Od Automatic Lover se snad ani víc lišit nemůže. Z ticha se nejprve vynořuje monotónní bubnování, jednoduché, ale zároveň zlověstné. Záhy ho podpoří baskytara, zatímco kytary produkují různé znepokojivé zvuky. Hudba po celou dobu nabývá na síle a trvá to zdánlivě nekonečné dvě minuty, než na scénu naplno vtrhne ústřední riff a posléze i zpěv. Je to působivé představení, na hony vzdálené nějaké banální rádoby punkové produkci.
Manifestační píseň bohužel selhala v tom zásadním – v textu. Sloky sice působí deklarativně a vzdorně, ale je znát, že se za nimi neskrývá žádná hlubší myšlenka. Je to pouhá hra se slovy, byť efektivní a zabalená ve skvělé hudbě. Potvrzuje to i fakt, že o pár let později píseň adoptovali Exploited a pojmenovali podle ní dokonce i své druhé studiové album. Díky jejich podání doputovala skladba až do komunistického Československa a ve svém repertoáru ji jako Stíny pochodujou představil Plexis PM.
Ukazuje to na další talent Vibrators – uměli to se slovy. Názvy jejich písní byly cool. Irská kapela Stiff Little Fingers se pojmenovala podle jejich písně. V tomto trochu připomínají skladatelské duo Nicky Chinn a Mark Chapman, které nejprve vymyslelo název a kolem něj postavilo text. Ten zněl většinou dobře, ale významově pokulhával.
Vibrators byli v průběhu let terčem posměchu a odpověď na otázku, zda do punkového hnutí skutečně patří, nebo ne, není jednoznačná. Jejich písně nejsou příliš autentické a postrádají DNA tohoto žánru. Ortodoxní pankáči odvrhli i spoustu věrohodnějších skupin. Ke cti kapely naopak slouží to, že i když do punkové revoluce naskočila účelově, zůstala už žánru věrná a s drobnými přestávkami v něm fungovala až do poměrně nedávné doby.
Mimo internetových zdrojů článek čerpá z knih Clash: smrt, nebo sláva od Pata Gilberta a dokumentu Děs a běs.
