Článek
Janis Joplin toho za svůj krátký život prožila spoustu. Také její kariéra trvající jen pár let stihla přinést bohatou úrodu čtyř studiových desek a dvou živých alb. Své poslední studiové elpíčko natáčela doslova ještě v předvečer své předčasné smrti a jeho vydání se už nedožila. Takový je jeho stručný příběh. Navzdory tomu tato nahrávka dýchá životem jako málokterá jiná.
Znamenala pro ni několik poprvé. Kapela Full Tilt Boogie Band, která ji na něm doprovázela, byla sice už její třetí, poprvé však mohla výrazně promluvit do jejího složení. S předchozí Kozmic Blues Band si neporozuměla a spolupráce na jejím prvním sólovém albu skončila rozpačitě. Pro druhou studiovku také získala producenta Paula A. Rothchilda, který se na rozdíl od předchozích nahrávek rozhodl zaměřit primárně na zpěvaččin hlas. Bylo to klíčové rozhodnutí. Janis Joplin možná nebyla nejlepší zpěvačka všech dob – ale byla naprosto výjimečná.
Unikátnost a síla jejího hlasu paradoxně nejvíce vynikne v převzatých písních. Cry Baby byla původně soulová nahrávka Garneta Mimmse z první poloviny šedesátých let. Janis ji ve své úpravě posunula do oblíbeného blues, jinak se ale obě verze liší jen málo. Klíčovou roli sehrává zpěv. Jeho nástup v refrénu, který píseň netypicky zahajuje, je skoro až brutální. Syrový a nádherný. Ve slokách naopak slábne, uklidňuje se i hudba, aby posléze provedly společné crescendo zpátky do refrénu.
V druhém coveru Me and Bobby McGee si Joplin pro změnu dokázala dokonale přisvojit jeho příběh. Story o dvou citově spřízněných osobách, které společně cestují stopem po Spojených státech, jako by vycházela přímo z jejího života. Vokální výkon už není tak dramatický, není to však potřeba. Skladba staví hlavně na atmosféře a překvapivý impulz jí dodá závěrečné zrychlení tempa.
Joplin sama autorsky participovala jen na dvou písních, přičemž výhradní podíl má na úvodní Move Over. Vypráví o pocitech žen poté, co je opustí muž. A přestože skladba je poměrně temperamentní, má v sobě stín bolesti, který si Janis celý život nesla v sobě. Patti Smith v knize Just Kids vzpomínala, jak se s bluesovou královnou a jejími přáteli setkala v jednom klubu. Stalo se to v době, kdy už byla známá a obdivovaná. Společnost se v průběhu večera různě popárovala a vytratila se. Včetně muže, na nějž si Janis myslela. Zůstala sama, rozplakala se a posteskla si: „Takhle to dopadne vždycky.“
Na albu se paradoxně objevuje i takto pojmenovaná píseň. A Woman Left Lonely, pomalá baladická záležitost byla napsána Joplinové na míru. Přestože text nezapře, že je psaný z mužské perspektivy, Janis ho opět dokáže dokonale prodat. Dává jí příležitost plně rozvinout její hlasový projev od úvodních jemných, skoro stydlivých, tónů až k velkolepému závěru. Podobně na to jde i My Baby, byť je laděná více soulově a celkový dojem není tak silný.
Doprovodná kapela Full Tilt Boogie Band je doprovodnou kapelou v tom pravém smyslu slova. Na desce funguje především jako podpora pro zpěvačku, instrumentálně se hudebníci příliš nepředvádějí. Pokud mají prostor pro krátkou exhibici jako v Half Moon nebo Get It While You Can jedná se spíše o zpestření než přitáhnutí pozornost na sebe.
Když už měli příležitost trochu se ukázat v Buried Alive In The Blues, bylo to z důvodů, jaké si určitě nikdo z nich nepřál. Šlo totiž o píseň, kde nejprve nahráli hudbu a Joplin do ní měla posléze přidat svůj zpěv. K tomu už však vinou její náhlé smrti nedošlo. Z úcty k ní tak skladba zůstala pouze instrumentální.
Na opačné straně stojí krátká Mercedes Benz, v níž naopak účinkuje pouze zpěvačka a rytmický podklad jí poskytuje vlastní ruka klepající do stolu. Je to jediná vyloženě recesistická nebo satirická píseň na albu. Má podobu absurdní modlitby, v níž zpěvačka žádá Boha, aby jí koupil Mercedes-Benz, protože všichni její přátelé jezdí v Porsche. Prosí ještě o barevnou televizi, aby mohla soutěžit v dobové televizní soutěži nebo „noc ve městě“ a proplacení rundy drinků. Joplinová text vytvořila společně s Bobem Neuwirthem na základě stejnojmenné básně Michaela McClurea. Když Mercedes-Benz tuto anti-materialistickou hymnu později použil do své reklamy, McClure byl znechucený. Není divu, neexistuje snad typičtější příklad komerčního vykostění podnětné myšlenky.
Závěr alba se nese v pozitivnějším duchu. V Trust Me hraje skupina povzneseně a Joplin se k ní briskně přidává. Téma lásky, v předchozích případech často bolestné, je tu prodchnuto spíše nadějí a očekáváními než smutkem a zklamáním. V úplně poslední Get It While You Can zpěvačka vybízí posluchačky – jděte a popadněte lásku, dokud to jde. Láska samozřejmě v jejím podání musí mít zákonitě víc konotací, ale sama o sobě tato výzva album vhodným způsobem uzavírá.
V celé čtyřicetiminutové stopáži se objeví pouze jedno vyloženě slabé místo. Ve skladbě Half Moon se zpěvačka i skupina pustily do vod funku. Odvážný krok, který bohužel nevyšel. Instrumentál je chabý, bez nápadu, a ani sama Janis to svým výkonem nedokáže zachránit. Žánr jí nesedí a všechno, co během písně nabídne, předvádí v jiných skladbách lépe.
Pearl mělo hned od začátku tu smůlu, že na něj pohlížíme jako na „to posmrtné album“. Přitom pokud toto album něco skutečně není, pak není žádnou tryznou. Naopak oslavuje život ve všech jeho formách. Dává Janis Joplin možnost vyniknout v různých žánrech a rozličných náladách. Je zlomená, ironizující i veselá. Do všech devíti písní, na nichž se podílela, se vložila naplno. Album je ve výsledku výstižnější než jakékoliv články, dokumenty nebo životopisné filmy o Janis Joplin. Není třeba číst, není třeba koukat. Stačí poslouchat. Pokud někdo chce poznat, kdo byla Janis Joplin jako umělkyně, toto album mu to umožní.
