Článek
Za nahrávky, které zásadním způsobem přispěly ke vzniku heavy metalu se obvykle považují Paranoid od Black Sabbath, Machine Head od Deep Purple a bezejmenná deska Led Zeppelin. Všechny byly vydané na začátku sedmdesátých let a všechny udivovaly dosud málo vídaným přitvrzením „běžné“ rockové hudby. Podle některých názorů však heavy metal zapustil kořeny ještě o pár let dříve.
Oním semínkem má být Helter Skelter z The Beatles (lépe známého jako Bílé album) vydaného v roce 1968. Na první poslech není těžké uvědomit si, proč to někdo tvrdí:
Moc podobných kousků se v diskografii Beatles nevyskytuje. Píseň má velmi agresivní náboj, syrový zpěv a odvážně zkreslenou kytaru. Všechny tyto atributy ho pasují na prapředka heavy metalu. Důležité je přitom zdůraznit, že roli v tom sehrálo i samotné Bílé album. Protože jen tam se skladba jako Helter Skelter mohla objevit. Své deváté studiové album tvořili Beatles v dusné atmosféře narůstajících sporů a antipatií. Spíše než kolektivní dílo je to soubor sólových výtvorů jednotlivých členů. Díky tomu, že album nemá žádnou ucelenou koncepci, objevují se na něm písně velmi rozdílných a rozličných žánrů od dětské ukolébavky, přes pop, folk, reggae až právě po Helter Skelter.
Nebylo to vůbec tvrdé.
Původní podoba byla přitom zásadně jiná. První záznamy odhalují, že šlo o pomalé blues. Text je stejný, melodie také, místo svižného rachotu se píseň spíše těžkopádně valí vpřed. Dvanáctiminutová verze navíc zdaleka nebyla nejdelší, při dalších pokusech Helter Skelter nabobtnal ve skoro půlhodinový jam (byť ten zatím nebyl veřejně prezentován). Klíčová změna nastala, až když si Paul McCartney, hlavní autor hudby i slov, přečetl recenzi alba The Who Sell Out, kde byla píseň I Can See For Miles, označena za nejhlasitější a nejsyrovější, jaká zatím byla nahrána na vinylu. McCartneymu se to nezdálo: „Bylo to jednoduché a sofistikované. Nebylo to hrubé ani ukřičené. Pomyslel jsem si, že tohle dokážeme taky.“
A tak dostal původně těžký soumar novou dávku energie, která jej proměnila v hlasité monstrum. Zvuk kytary je od prvních tónů ostrý jako pila a zdatně mu sekunduje McCartneyho syrový hlas ve stylu Little Richarda. Po třech minutách se zdá, jako by kapele docházel dech, skladba se hroutí v kakofonii, aby se následně vzchopila do instrumentálního závěru, během nějž se dvakrát noří do fade outu, aby se vždy vrátila. Jako symbolický závěr zazní řev bubeníka Ringa Starra: „Mám na prstech puchýře!“
Slabé bubny, klapavá baskytara
Je to bezpochyby impozantní představení, můžeme ale Helter Skelter považovat za předchůdce heavy metalu? V některých ohledech na to song aspiruje, zrazuje ho však několik věcí. Jednou ze slabin jsou bicí. Ringo Starr si sice během nahrávání uhnal puchýře, jeho pozoruhodný výkon je však natočený ve stylu starších nahrávek Beatles, kde nejslyšitelněji zněly činely. V Helter Skelter to působí dvakrát tak rušivě například na úkor basového bubnu.
Největším terčem kritiky se však stal John Lennon, jenž v této písni neobvykle hraje na baskytaru. Part je nenápaditý, občas se toulá mimo rytmus, nejhorší je však zvuk. Místo obvyklé čtyřstrunné baskytary sáhl Lennon po šestistrunné barytonové kytaře, což je kytara s delší menzurou a podladěná o dvě oktávy. Tedy jakýsi hybrid mezi kytarou a baskytarou.
Lennon však neobvyklý nástroj nedokázal správně využít a místo dunivé virtuozity ve stylu Johna Paula Jonese nebo Johna Entwistlea dostane posluchač podivné basové klapání. Hlavní tahoun McCartney se s kytarou předvedl znatelně lépe, jedinou výtkou viděnou metalovýma očima by snad mohlo být jen krátké sólo.
Rock'n'roll na steoridech
Skutečně nejlepší je však porovnání s nahrávkami zmíněnými v úvodu. Vedle Deep Purple a Led Zeppelin je slyšet, že Helter Skelterněco chybí. Možná je to větší důraz na jednotlivé hudebníky, nástroje a jejich lepší souhru. Svědčí o tom i fakt, že zatímco Deep Purple a Led Zeppelin jejich hudba vystřelila k masové popularitě, Helter Skelter sám o sobě zdaleka tolik nezaujal. Přestože ho McCartney dodnes hraje na koncertech, nikdy se z něj ohromný hit nastupující generace nestal. A samotní Beatles se už k tomuto konceptu nikdy nevrátili.
Lze souhlasit s tím, že v té době se jim skutečně podařilo nahrát jeden z nejhlasitějších a nejsyrovějších songů v populární hudbě. I Can See For Miles od The Who strčí hravě do kapsy. Že je něco hlasité však zároveň neznamená, že je to i metalové. Spíše než jako heavy metal připomíná Helter Skelter jakýsi rock’n’roll na steroidech. Je spíš heavy než metal.
A pokud by někoho Helter Skelter nepřesvědčil, může sáhnout po jiné písní a sice Ticket to Ride z roku 1965. O ní John Lennon pro změnu prohlásil, že se jedná o jednu z prvních heavy metalových písní. Na první dobrou to zní jako typicky absurdní lennonovský citát, protože skladba rozhodně metalové řádění nepřipomíná. Jistou racionalitu však v sobě má, hudební publicisté upozorňují, že skladba byla pro Beatles důležitá, protože jako první využívá hutného rytmického doprovodu… který se o několik let později stane základem právě tvrdé rockové hudby.