Maršál Josip Broz Tito: Milovaný vůdce přežil Hitlerovy atentáty, pro Stalina byl krvavým psem

Josip Broz se narodil 7. května 1892 v chorvatském Kumrovci do chudé rodiny. Otec Franjo byl Chorvat a matka Marija Slovinka. V rodině se narodilo patnáct dětí, ale jen několik z nich se dožilo dospělosti, Josip mezi nimi. Většinu dětství trávil u dědečka ve slovinské Podsredě. Vyučil se zámečníkem a odešel za prací. V roce 1913 narukoval do rakousko-uherské armády a během půl roku povýšil na četaře. V šermu se mu dařilo natolik, že v květnu 1914 v Budapešti na armádní soutěži získal dokonce stříbrnou medaili. Po vypuknutí první světové války bojoval nejprve na srbské frontě a poté v Karpatech proti Rusům.

O velikonoční neděli roku 1915 byl na frontě v Karpatech vážně zraněn, když ho zasáhlo kopí, které jen těsně minulo srdce. Krátce nato padl do ruského zajetí a byl převezen do nemocnice ve Svijažsku nedaleko Kazaně. Tam prodělal zápal plic i tyfus a na lůžku tak strávil třináct měsíců. Dlouhé měsíce využil k tomu, aby se naučil rusky a četl Tolstého i Turgeněva. Pobyt v zajetí ho také přivedl blíže k bolševickým myšlenkám. Když v Rusku vypukla revoluce, podařilo se mu uprchnout ze zajateckého tábora v Kunguru a jako černý pasažér se dostal do Petrohradu, kde se připojil k demonstracím proti prozatímní vládě. Po jejich potlačení skončil v Petropavlovské pevnosti, odkud znovu utekl. Opakovaně unikal přes zamrzlou řeku, pokaždé jen o krok před strážemi.

V Omsku se přidal k rudým gardám a seznámil se tam se šestnáctiletou Pelagejou Belousovou, kterou si podle pravoslavných rituálů vzal. Na jaře 1920 se s těhotnou manželkou vydal na dlouhou cestu domů a až v září dorazil do nově vzniklé Jugoslávie. Po návratu se potýkal s nezaměstnaností, vstoupil do komunistické strany, která byla brzy zakázána, a přešel do ilegality. Živil se jako stárek ve mlýně a postupně stoupal v hierarchii strany, doma se ale musel vyrovnávat s bolestnými ztrátami. První tři děti zemřely hned po porodu, čtvrtá, dcera Zlatica, podlehla ve dvou letech záškrtu. „Odnesl jsem ji na hřbitov a zahrabal vlastníma rukama,“ svěřil se později svému životopisci Vladimiru Dedijerovi. Přežil jen syn Žarko, na kterého se upínala veškerá Titova pozornost.

V roce 1928 byl Josip Broz zatčen a v takzvaném bombovém procesu odsouzen k pěti letům vězení. Trest si odpykával v Lepoglavě, Mariboru a Ogulinu, kde studoval marxistickou teorii a organizoval skupiny spoluvězňů.

Tehdy začal používat přezdívku Tito. Po propuštění v roce 1934 se naplno vrhl do politiky a během několika let se vyšvihl až do čela komunistické strany. V roce 1939 už stál v jejím čele jako generální tajemník. Období stalinských čistek přežil, na rozdíl od svého předchůdce Milana Gorkiće popraveného v Moskvě i svých prvních dvou manželek, které skončily v sovětských věznicích. Tito se udržel na vrcholu a dokázal z celé krize těžit.

V dubnu 1941 zaútočily státy Osy na Jugoslávii a Tito začal budovat odboj, který se rychle proměnil v široké partyzánské hnutí. Po napadení Sovětského svazu se jugoslávští komunisté pustili do rozsáhlého tažení proti okupantům. Němci reagovali brutálními odvetami a za každého zabitého vojáka nechali popravit sto Srbů. Na podzim 1941 ovládli část Srbska a vyhlásili Užickou republiku, první větší osvobozené území. Trvala jen krátce, Němci ji krvavě zlikvidovali, ale pro Tita to byla první zkušenost s vlastní mocí a draze zaplacená zkouška.

Velení Osy proti němu zahájilo tři velké operace s krycími názvy Weiss, Schwarz a Rösselsprung. Němci jimi chtěli zlomit partyzánský odpor a zároveň odstranit samotného Tita. Rozkaz k likvidaci vyšel přímo od Adolfa Hitlera, ale všechny pokusy o atentát Tito přežil a odboj vedl dál. V roce 1943 byl jmenován maršálem, nejvyšší vojenskou hodností, kterou v Jugoslávii obdržel jen on. O rok později se setkal s Winstonem Churchillem, který ho uznal za hlavního představitele jugoslávského odboje. Tito tím získal nejen spojence, ale i mezinárodní uznání. Současně ale doma musel čelit konfliktu s četniky generála Draži Mihailoviće, jejichž vliv postupně slábl. Po válce byl Mihailović ve vykonstruovaném procesu odsouzen a popraven.

Po válce Tito převzal moc v Jugoslávii. Jeho vláda stála na nově vybudované lidové armádě JNA a tajné policii UDBA. Zpočátku napodoboval sovětský model, brzy ale prosadil vlastní cestu. Pro jedny byl osvoboditel, pro druhé vládce, který rozjel represivní aparát. Stalin brzy pochopil, že se mu Tito vymyká z kontroly, a napětí rostlo. V roce 1948 Sovětský svaz obvinil Tita z renegátství a Jugoslávii vyloučil z Kominformy. Sovětská propaganda jej tehdy líčila jako „krvavého psa“ a Stalin několikrát nařídil jeho likvidaci. Tito mu údajně vzkázal: „Přestaňte posílat lidi, aby mě zabili. Pokud nepřestanete, pošlu jednoho do Moskvy a nebudu muset posílat druhého.“ Výrok je často citován, i když jeho původ není doložen. V několika slovech ale ukazuje Titovo sebevědomí, balkánskou výzvu i chladný kalkul, který Moskvu dráždil nejvíc.

Po konfliktu se Stalinem se Jugoslávie vydala vlastní cestou. V roce 1950 začala budovat model samosprávného socialismu, který jí měl zajistit odstup od Moskvy. Tito hledal způsob, jak řídit ekonomiku i politiku bez přímé sovětské kontroly, a krok za krokem tak upevňoval nezávislost své země.

Nad jeho životem ale dál visela hrozba smrti. Poslední pokus o atentát svěřila NKVD agentu Josifu Grigulevičovi. Do Říma přijel pod falešnou identitou kostarického velvyslance, několikrát se s Titem sešel a pečlivě chystal jeho likvidaci. Atentát se nakonec neuskutečnil, protože v březnu 1953 Stalin zemřel a nové sovětské vedení už o něj nestálo.

Tito zpočátku nabídky nového sovětského vedení k usmíření odmítal a držel si odstup. Změna nastala až v roce 1955, kdy ho v Bělehradě navštívili Nikita Chruščov a Nikolaj Bulganin. Omluvili se za stalinistický nátlak a v Bělehradské deklaraci potvrdili zásadu rovnosti a nevměšování. Tím fakticky uznali jugoslávskou nezávislost i Titovu cestu. Kreml tehdy poprvé přiznal, že může existovat socialismus bez řízení z Moskvy.

Jugoslávie se stala jedním ze zakládajících členů Hnutí nezúčastněných. V roce 1961 Tito v Bělehradě uspořádal summit s egyptským prezidentem Násirem, indickým premiérem Nehrúem a indonéským vůdcem Sukarnem. Společně položili základy takzvané třetí cesty, tedy snahy najít prostor mezi Východem a Západem. O šest let později Jugoslávie jako první socialistická země otevřela své hranice cizincům bez víz a získala pověst státu, který dokázal využívat otevřenosti k Západu i nezávislosti na Východu. V roce 1968 Tito odsoudil invazi do Československa jako porušení suverenity a v Praze sklízel potlesk. Doma ale zároveň čelil studentským nepokojům. Veřejně uznal, že jejich požadavky mají oprávnění, ale řízení státu si ponechal pevně v rukou.

Po roce 1968 se napětí postupně přesouvalo do jednotlivých republik a na začátku sedmdesátých let vyústilo v takzvané Chorvatské jaro. Tito doma postupoval tvrdě, hnutí potlačil a jeho vůdce nechal uvěznit. Podle ústavy z roku 1974 se stal doživotním prezidentem, ale dobře věděl, že Jugoslávii čekají těžké časy. Národnostní napětí sílilo a hospodářské potíže se hromadily. Právě v těchto letech se začaly objevovat první trhliny a stát držela pohromadě jen jeho autorita.

V lednu 1980 byl Tito hospitalizován v Lublani, kde mu lékaři krátce nato amputovali levou nohu. Jeho stav se dál zhoršoval a 4. května 1980, tři dny před svými osmaosmdesátými narozeninami, zemřel. Následný pohřeb patřil k největším státním rozloučením 20. století. Do Bělehradu přijeli světoví státníci včetně Saddáma Husajna, Jásira Arafata, Leonida Brežněva či Margaret Thatcherové. Jen málokterý vůdce z Balkánu dokázal vzbudit takovou pozornost. Bylo to rozloučení s mocí i s celou epochou, v jednu chvíli se v Bělehradě symbolicky sešel celý svět.

Po Titově smrti složili politici přísahu: „Druže Tito, mi ti se kunemo da sa tvoga puta nikad ne skrenemo,“ tedy „Soudruhu Tito, přísaháme, že nikdy nesejdeme z tvé cesty.“ Přísaha ale nedokázala zastavit národnostní napětí ani hospodářské potíže, které v dalších letech Jugoslávii oslabovaly. V devadesátých letech se země rozpadla v krvavých válkách. Dnes, čtyřicet pět let po jeho smrti, jméno Josipa Broze Tita stále vyvolává vášně. V chorvatské anketě o největšího Chorvata z roku 2003 s přehledem zvítězil. Pro jedny byl hrdinou, pro druhé tyranem. Jedno je jisté, Jugoslávie stála a padala s ním.

Zdroje: cs.wikipedia.org | plus.rozhlas.cz | denikalarm.cz | ceskatelevize.cz | denik.cz