Článek
V období mezi dvěma světovými válkami pracovaly v polských domácnostech tisíce služebných. Jejich život nebyl snadný. Pracovaly od úsvitu do pozdního večera, spaly v kuchyni a často jim bylo upíráno i právo na vlastní jméno. Když sousedé už měli služebnou Marysiu, novou prostě přejmenovali. Sexuální obtěžování ze strany zaměstnavatelů bylo běžné. Prvním sexuálním partnerem synů z bohatých rodin bývaly právě služebné, které si nemohly dovolit odpor, protože by přišly o práci a skončily na ulici.
V květnu 1929 pracovala třináctiletá Stanisława jako služebná u lesníka Antoniho C. Ten večer, když v sousední místnosti spala jeho žena a děti, přišel za dívkou do kuchyně, kde měla svou postel. Strhl ji silou a znásilnil ji, přestože se vzpírala a volala o pomoc. Stanisława udělala něco téměř nemožného. Podala na svého zaměstnavatele žalobu. Když se případ dostal k soudu, soudní lékař potvrdil protržení panenské blány. Důkazy byly jednoznačné, ale soud žalobu zamítl s odůvodněním, že k činu údajně nemohlo dojít kvůli přítomnosti rodiny obžalovaného.
Služebná při úklidu, kolem roku 1912
Dobrá pověst byla důležitější než důkazy
Podobný osud potkal už o jedenáct let dříve osmnáctiletou Szajndlu Monetu z Čenstochové. Obvinila svého pána Abrama Gotlieba, že si k ní lehl do postele, zakryl jí ústa a znásilnil ji. Vyhrožoval jí přitom bitím, pokud by se pokusila křičet. Ze strachu celou noc mlčela a až ráno řekla rodičům, co se stalo. I tentokrát lékař potvrdil znásilnění. Gotlieb se ale nevzdal. Sehnal svědky, kteří tvrdili, že v době útoku nebyl doma. Začal také zpochybňovat Szajndlinu pověst. Jeden ze svědků tvrdil, že chodila před muži do obchodu bez halenky, a kvůli odhalené kůži bylo prý nepříjemné se na ni dívat. Do případu se zapojila i Gotliebova žena, která přidala další obvinění. Služebnou prý vyhodila, protože se chovala nevhodně. Když odcházela z domu, musela ji zamykat, protože jinak utíkala za chlapci na ulici. Soud jejich výpovědím uvěřil a Abrama Gotlieba zprostil viny.
Ne všem pachatelům se ale podařilo trestu uniknout. V roce 1925 se dvacetisedmiletý Józef M. pokusil dvakrát donutit třináctiletou služebnou Mariannu k pohlavnímu styku. První pokus zmařila jeho žena, když nečekaně vtrhla do místnosti. Józef reagoval slovy: „Když budu chtít, udělám jí dítě. To není tvoje věc. Ty ho pak budeš vychovávat.“ Druhý pokus přerušil jejich tříletý syn. Soud poslal Józefa M. na rok do vězení. Napomohlo tomu i to, že ho sousedé považovali za degeneráta a sukničkáře. Ještě tvrdší případ řešila policie ve Skierniewicích, kde bohatý obchodník Białas zašel ještě dál. Ten se pokusil devatenáctiletou Stanisławu N. uplatit šperky, ale když odmítla, vyrazil dveře do jejího pokoje, svázal ji a hlavu jí omotal prostěradlem. Druhý den služebná přivolala policii. Jak uvedly noviny: „Hanba padla na jméno bohatého skierniewického Białase, majitele několika činžáků, obchodu a pekárny.“
Kuchyně jako místo útoků
Podle polské feministky Teodory Męczkowské spočíval největší problém v tom, že služebné spaly v kuchyni. Tou místností pozdě v noci procházeli muži, často opilí, když se vraceli domů. Kuchyně sloužila jako druhý předpokoj, do kterého mohl kdykoli vstoupit kdokoli z rodiny. Pokud se některý z mužů vrátil pozdě, zaklepal na dveře a přinutil služebnou, aby mu otevřela. Nejvíce ohrožené však byly v době, kdy domácnost zůstala bez dozoru. Muži tehdy neváhali využít situace a dívky se stávaly terčem nevítané pozornosti i uprostřed noci. Zajímavé je, že většina manželek vinila ze záletnictví právě služebné, ne své muže.
Rodina s dětmi a služebnou při odpoledním čaji
Dívky se bály nahlásit pokus o znásilnění policii. Netušily, zda pachatel bude potrestán, ale bylo jim jasné, že samy mohou dostat pokutu nebo skončit ve vězení za poškozování dobré pověsti zaměstnavatele. Dobře chápaly, jakou šanci má obyčejná dívka proti váženému zaměstnavateli, u nějž se samozřejmě předpokládala bezúhonnost. Situaci služebných ještě zhoršovaly povinné „knížky služby“, do kterých zaměstnavatelé zapisovali hodnocení. Jediná špatná poznámka mohla znamenat, že dívka už práci nesehnala. Odsuzovalo ji to k životu na ulici nebo k prostituci.
Občas se ale role obrátily. Některé služebné naopak zneužívaly děti, o které se měly starat. Jednou z obětí byl známý herec Witold Pyrkosz, který uvedl, že ho ve dvanácti letech sexuálně napadla služebná v jejich domě. Podobný případ se objevil v tisku v roce 1926. Podle zprávy měla zvrhlá služebná svést pětiletého syna svých zaměstnavatelů a nakazit ho pohlavní nemocí. O tři roky později přinesly noviny zprávu o dalším případu, kdy služebná zneužívala devítiletého chlapce. Případ se odhalil jen díky tomu, že chlapec onemocněl pohlavní chorobou. Pod tlakem přiznal, že ho služebná už delší dobu nutila k pohlavnímu styku a vyhrožovala mu bitím, pokud by něco řekl.
Mnoho mladých mužů z lepších rodin mělo svou první sexuální zkušenost právě se služebnými. Dívky se bály odporovat, protože by riskovaly ztrátu práce i střechy nad hlavou. Některé se svým zaměstnavatelům skutečně oddávaly dobrovolně, často s nadějí, že si je muž zamiluje a opustí kvůli nim manželku. Pozornost pánů jim lichotila a doufaly, že se stanou víc než jen služkou. Na začátku 20. století byla hranice mezi službou a prostitucí tenká. V Berlíně bylo dříve služebnými přes tisíc z necelých 1700 evidovaných prostitutek, ve Lvově téměř polovina. Odloučení od rodiny, těžké podmínky, chudoba a bezmoc dovedly mnohé dívky až na ulici. Ve Varšavě tvořily začátkem století bývalé služebné téměř 60 procent všech prostitutek.
Tyto ženy nežily o nic lépe ani po vstupu do prostituce. „Dívka z ulice“ stála 1,5 zlotého, tedy tolik co tři kila cibule nebo 25 cigaret. Většinu si ale ponechával pasák. Mnohé neměly kde bydlet, a tak nocovaly ve společných pokojích, ve výklencích nevěstinců nebo přímo na ulici. Neměly vlastní věci, nosily darované nebo ukradené šaty, někdy si ani nesměly ponechat vlastní jméno. Stejně jako kdysi v domácnostech, i zde s nimi bylo zacházeno jako s věcí, kterou lze použít a odhodit.
Systém, který umožňoval takové zacházení se služebnými, přežíval i v období mezi válkami. Teprve po druhé světové válce se situace výrazněji změnila. Bylo to období, kdy vážené slovo bohatého muže platilo víc než jakékoli důkazy. A služebné to věděly.
