Článek
Kdysi jsme ho znali jinak. A ne, nebylo to kdysi dávno, jen pár let zpátky. Pubertální období, období vzpoury, období, kdy se člověk hledá – a on se hledal na gauči, pod dekou, s pytlíkem brambůrek a lahví coly. Jeho vztah ke sportu? Jedině jako divák. Ideálně na streamu, bez nutnosti vstát. Hýbat se? „Fuj sport,“ říkal s takovou jistotou, že to bylo skoro obdivuhodné. Nesmál se tomu, nemrkal u toho. Myslel to vážně.
Rodiče ho zkoušeli motivovat, domlouvat, přemlouvat. Poslali ho na plavání – nenáviděl chlor. Na tenis – bolely ho ruce. Na kolo – bolela ho zadnice. Na procházku – bolela ho nuda. Každý návrh měl okamžitou odpověď, proč to nejde, a nejlépe zakončenou tím, že „to je stejně blbost“. Při tělocviku si stěžoval, že se mu točí hlava. U výšlapů zapomínal boty. A když měl běžet, vymyslel si, že má bolavé koleno. Neskutečný repertoár výmluv. A taky neskutečný apetit. Miloval fast food, miloval sladké, miloval ležet. A neliboval si v ničem, co by vyžadovalo alespoň minimální námahu.
A dnes? Dnes je to úplně jiný člověk. Jeho tělo prošlo proměnou, která by mohla být inspirací. Shodil desítky kilo, zformoval postavu, nabušil svaly. Vyzařuje z něj síla, disciplína, sebekontrola. Vede lekce, motivuje, má stovky sledujících na sociálních sítích, točí videa o správné výživě, živí se jako osobní trenér. Jeho slova jsou rázná, ostrá, bez kompromisů. Mluví o vůli, o síle, o tom, že „kdo chce, ten může“. A zní to působivě. Na první pohled.
Ale právě ten první pohled často zakrývá to, co je pod ním. A pod tím je příběh, který jako by dnes sám zapomněl. Příběh kluka, který měl problém jen si zavázat tkaničky bez funění. Který nebyl schopný uběhnout ani půl kilometru. Který měl dny, kdy se nenáviděl, ale neudělal nic. Dny, kdy byl ztracený. A hlavně dny, kdy si nevěřil. Ne že by nechtěl. On jen nevěřil, že by to šlo.
A to je možná to nejzásadnější. Protože dnes mluví k lidem, kteří jsou přesně tam, kde byl on. Ale nemluví k nim s pochopením. Nemluví s nimi jako někdo, kdo si tím prošel. Mluví s nimi jako s lenochy, slabochy, výmluváři. Měří je přísně. Občas i s posměškem. A když někdo vzdá běh nebo cvičení, řekne: „To je slabá vůle.“ Nezeptá se proč. Nezajímá se, co za tím je.
Jako by na svou minulost zapomněl. Nebo ji možná vytěsnil. Možná se za ni stydí. Možná ho bolí. Ale tím, že ji ignoruje, ztrácí kus své síly. Protože právě v té minulosti je empatie. Tam je pochopení. Tam je most k těm, kteří by dnes potřebovali slyšet: „Já vím, jaké to je. Byl jsem tam. A není to jen o síle. Je to i o času. O trpělivosti. O malých krocích.“
Jenže tohle on neříká. A možná proto jeho drsný tón tolik bolí. Ne proto, že by to nebyla pravda. Ale proto, že v tom chybí laskavost. A v té přísnosti se někdy láme i to dobré, co v něm určitě pořád je.
Někdy ho vidím, jak kolem sebe buduje image tvrdého chlapa, co se nebojí říct, co si myslí. Jak fotí své tělo v zrcadle a píše motivační citáty. A občas mám chuť mu připomenout: „Hele, pamatuješ? Třeba na tu pizzu se čtyřmi druhy sýra, kterou jsi jedl každou středu. Nebo na to, jak jsi říkal, že běh je ponižující?“ Ale neříkám to. Ne proto, že bych se bála. Ale proto, že vím, že on sám tu minulost zná. Jen ji momentálně nechce vidět.
A je to škoda. Protože to, co zažil, má cenu. Jeho proměna je reálná, lidská, inspirující. Ale jen tehdy, pokud ji nebude popírat. Pokud přizná, že cesta nebyla rovná. Že to bolelo. Že měl slabé chvilky. A že rozumí těm, kteří teprve začínají.
Sebevědomí je fajn. Jeho tvrdost možná některé žene kupředu. Ale jiným zavře dveře. A někdy stačí jen změnit tón. Ne slevit z nároků. Jen přidat kus lidství. Protože ti, kdo vypadají jako on kdysi, nepotřebují jen řev. Potřebují i porozumění.
A tak mu držím palce. Aby mu ta jeho nová role nesebrala to, co z něj dělalo člověka. A aby si jednou zase vzpomněl, že cesta k síle vede i přes slabost. A že někdy je mnohem větší výkon říct: „Já vím, jak ti je,“ než „Přidej, lenochu.
