Článek
Ale v tomhle konkrétním bodě vím, co dělám. Nechci dávat své dítě do školy. A ne, není to proto, že bych byla alternativní matka, co plete barefooty z kopřiv a věří, že jediné, co dítě potřebuje, je objetí. Nejsem ani ta, co si myslí, že systém je úplně špatně. Jsem ta, co si to celé prošla. A chápe, co systém umí, ale hlavně vidí, co neumí. A právě proto se rozhodla jít jinou cestou.
Mám tři vysoké školy. Ne z potřeby sbírat diplomy, ale proto, že jsem vždycky měla chuť věci pochopit do hloubky. Nikdy jsem neměla klid, dokud jsem nerozuměla. A i teď, kdy dokončuji doktorát, cítím, že to hlavní, co mě celý život žene, není ambice nebo prestiž, ale hlad po poznání. A ten hlad není výsledek školního drilu, ale něčeho úplně jiného. Vnitřního zápalu. Touhy. A hlavně – prostoru, kde mohu myslet po svém.
Když se dívám na své dítě, vidím totéž. Zvídavost. Nadšení. Otázky, které by vás samotné nikdy nenapadly. Nepopsaný papír, který se ještě nezalekl špatné známky, nesprávné odpovědi nebo posměchu před tabulí. A chci, aby mu to vydrželo. Chci, aby se nebálo ptát. Aby si nemuselo vybírat, jestli bude „šikovné“ nebo „oblíbené“. Aby nemuselo sedět šest hodin denně, tiše a poslušně, a doufat, že paní učitelka má lepší den.
Ne, nechci se pasovat do role nejlepší učitelky na světě. Znám spoustu skvělých pedagogů. Obdivuju je. Ale znám i systém, ve kterém pracují. Znám tabulky, osnovy, průměrování, škatulkování. Vím, jak těžké je tam být lidský, tvůrčí, osobní. Sama jsem některé z těch lidí učila. Viděla jsem jejich limity – ne osobní, ale systémové. A hlavně jsem si uvědomila, že můj syn si zaslouží víc než standard.
Často slýchám: „Dítě potřebuje kolektiv.“ Ano, potřebuje vztahy. Ale ne nutně 28 dětí v jedné třídě s jedním dospělým, co nestíhá dýchat, natož vnímat. Dítě potřebuje být slyšeno. Potřebuje bezpečný prostor. A hlavně potřebuje, aby jeho tempo nebylo problém. Věřím, že v menších skupinách, v komunitních kruzích, na výletech, v projektech, ve hře i v rozhovorech se naučí mnohem víc o lidech než ve školních lavicích. A naučí se to způsobem, který mu bude dávat smysl.
Řekli mi, že z něj vychovám asociála. Ale víte co? Já si nemyslím, že škola je jediný klíč k socializaci. Většina toho, co se děti ve škole učí o vztazích, je, jak přežít, jak se přizpůsobit, jak nebýt moc vidět. Já chci, aby se moje dítě naučilo, jak být v kontaktu samo se sebou i s druhými – ne jak zapadnout za každou cenu. A to se často učí nejlíp v bezpečném prostředí, kde není výkon první, co se hodnotí.
Mám spoustu plánů. Ne tabulky a rozvrhy, ale cesty, jak objevovat svět. Chci, aby počítal tak, že uvidí, jak se tvoří rozpočet na výlet. Aby četl proto, že ho to zajímá, ne proto, že musí. Aby dějiny nebyly seznam letopočtů, ale vyprávění o lidech a osudech. Aby přírodu poznával venku, ne z obrázků. A hlavně – aby si mohl vybrat, co ho baví, a šel v tom do hloubky. Protože když něco děláte z radosti, vydržíte u toho mnohem déle než u věcí, které „musíte“.
Taky mi řekli, že si tím dítě zničím život. Že nebude mít papír. Že nebude umět jednat s autoritami. Ale já vím, že pokud ho naučím myslet, hledat si cestu, klást otázky a být zodpovědný, zvládne to. Možná nebudeme mít každý měsíc samolepku „pochvala za domácí úkol“, ale budeme mít něco jiného – vztah, důvěru a společný svět, kde se učíme spolu. A to je podle mě mnohem víc.
Vím, že to není pro každého. Že spousta rodičů nemůže nebo nechce jít touhle cestou. A je to v pořádku. Neříkám, že škola je zlo. Jen říkám, že není jediná. A že pokud cítím, že moje dítě může růst jinde a jinak, mám právo mu ten prostor vytvořit. Bez výčitek. Bez omluv. A hlavně bez strachu, že jsem „divná“.
Možná bude jiné. Možná nebude umět zpaměti básničku o jarní kytičce. Ale bude rozumět tomu, proč listy mění barvu. Možná nebude mít známku z tělocviku, ale bude umět lézt po stromech a rozdělat oheň. Možná nebude umět kreslit podle předlohy, ale najde si vlastní styl. A já budu u toho. Ne jako diktátor, ale jako průvodce. Partner. Svědek růstu.
A možná, když mu tohle všechno dám, nebude jen stejně chytrý jako já. Možná bude chytřejší. Protože nebude muset ztrácet roky hledáním sebe sama v systému, který na to nemá prostor.
Vím, že jednou přijde den, kdy mě někdo znovu postaví před otázku, proč jsem to udělala. A já řeknu – protože jsem věřila, že existuje víc cest. A že ta moje není horší, jen jiná. A protože jsem znala své dítě. A slyšela, co potřebuje. A rozhodla se mu věřit.
