Článek
Pokud Vladimir Iljič Lenin něco nenáviděl více než šlechtu, kulaky či továrníky, byla to právě víra a ruská pravoslavná církev. Brutální teror vůči církvi, kněžím, řeholníkům, řeholnicím, učitelům v církevních školách či vychovatelům v církevních dětských domovech započal již na jaře 1918, krátce poté, co se bolševici dostali k moci.
Nejprve se bolševici zaměřili na likvidaci církevní elity. Arcibiskupy, biskupy, jáhny a uznávané kněze. Nejednalo se přitom o „obyčejné“ vraždy. V případě církevních osob si komunisté počínali s extrémní krutostí. Kyjevskému metropolitovi nejprve zlámali kosti a vykleštili jej. Poté jej hodili mezi rozvášněný dav, který se vyžíval v dlouhém lynčování. Petrohradský metropolita byl přivázán ke sloupu a ve velkých mrazech poléván ledovou vodou, dokud z něj nezůstal jen kus ledu. Tobolský biskup byl přivázán zaživa na parníku ke kolu a rozdrcen jeho lopatkami. Permského arcibiskupa bolševici zase zaživa pohřbili a na jeho hrobě tancovali. Další oblíbenou metodou komunistů bylo připoutat kněží ke kříži a upálit je. Takový konec potkal Černigovského arcibiskupa.
Bolševici se vyžívali ve vymýšlení brutálních způsobů vražd. Mnoho kněží a řeholníků bylo ukřižováno, rozřezáno na oltářích, uvařeno ve velkých kotlích, skalpováno, vyhozeno z oken, polito žhavým olovem, umučeno žízní či utopeno.
Časté byly nájezdy na ženské kláštery. Odhaduje se, že velká většina ruských řeholnic byla znásilněna. Spousta z nich opakovaně. Bolševičtí vojáci obsadili klášter, několik dní znásilňovali řeholnice a pak je pro zábavu popravovali. A zase odjeli o kus dál, kde si vyhlédli jiný klášter.
Pouze kněží bylo v roce 1918 popraveno na tři tisíce. Celkové počty zavražděných věřících však byly mnohem vyšší. Roku 1920 byly uspořádány první velké procesy s církevními představiteli. Tím začala urputná propagandistická kampaň s cílem zdiskreditovat církev v očích ruské veřejnosti.
Na začátku 20. let 20. století nastal v Rusku v důsledku občanské války a politiky komunistů hladomor (článek na toto téma si můžete přečíst zde). Vladimir Lenin využil příležitosti a obvinil církev, že hromadí velké majetky a zlato, přičemž lidé hladoví. 19. března 1922 proto zaslal lidovým komisařům dopis v následujícím znění:
„Na poradě přijmout tajné rozhodnutí sjezdu o tom, že odebrání cenností, zvláště nejbohatším klášterům, modlitebnám a kostelům, musí proběhnout s nemilosrdnou rozhodností a co nejrychleji. Čím víc představitelů reakčního duchovenstva se nám podaří zastřelit, tím lépe. Musíme právě teď dát těmhle pánům za vyučenou, aby nemohli několik desítek let byť jen pomyslet na odpor.“
Bolševici se chopili plnění Leninova rozkazu s maximální důsledností a svědomitostí. Dekret: „O odejmutí církevních cenností ve prospěch hladovějících“ způsobil likvidaci velké části ruské historie.
Komunisté plenili po celém širém Rusku. Z kostelů bylo vykradeno prakticky všechno zlato a stříbro. Cenné pozlacené rámy, staré vazby, mince, kadidelnice, zlaté středověké kříže. To všechno bylo ukradeno a rozprodáno či roztaveno. Obrazy, staré rukopisy, bible a spisy spáleny. Když bolševici skončili v kostele s pleněním, často jej i s knězem zapálili. V průběhu pár měsíců přišlo Rusko o nenahraditelný kus své historie.
Ještě se však vraťme k výše zmíněnému dekretu: „O odejmutí církevních cenností ve prospěch hladovějících.“ Název totiž evokuje něco, co v žádném případě nenastalo. Lenin prezentoval dekret tak, že stát zabaví církevní majetek, ten pak prodá a za získané peníze nakoupí na západě obilí, osivo, skot či zemědělské stroje, aby nakrmil hladovějící ruský lid a zajistil dostatek prostředků, aby příští úroda již byla bohatá. K ničemu takovému ale nedošlo. Existuje mnoho odhadů, jakou hodnotu ukradený církevní majetek měl. Bolševici tvrdili, že zhruba 2,5 miliardy zlatých rublů. Skutečnost však zřejmě byla 3× až 4× vyšší. Tedy 10 miliard zlatých rublů. To bylo v roce 1922 nepředstavitelné mění, které kdyby bolševici investovali do rozvoje země, muselo by se Rusko, se svým nezměrným přírodním bohatstvím, zařadit mezi nejbohatší země na světě.
Skutečnost však byla taková, že v zahraničí nakoupila komunistická vláda osivo za pouhý 1 milion zlatých rublů. Nic víc. Peníze bolševici jednoduše rozkradli. Nechali si stavět sídla, dače, nakupovali domy v zahraničí (například v centru Londýna za 6 milionů rublů). A to jediné, do čeho v Rusku masivně investovali, byla armáda. Ostatně, tady leží důležitá část vysvětlení, kde nejchudší země v Evropě vzala na to, aby na začátku druhé světové války měla více tanků, děl, houfnic a letadel než všechny ostatní země dohromady.
Ani po rozkradení církevního majetku a zničení nespočtu historických památek, hon bolševiků na církev neustal. Do roku 1922 bylo popraveno několik desítek tisíc kněží, jáhnů, mnichů a řeholníků. Na sto tisíc Rusů bylo zavražděno jen proto, že věřili v Boha.
Po smrti Lenina pokračoval Stalin v likvidaci církve se stejným nasazením.
Rok 1937 - Zastřeleno 85 300 duchovních
Rok 1938 - Zastřeleno 21 500 duchovních
Rok 1939 - Zastřeleno 900 duchovních
Rok 1940 - Zastřeleno 1 000 duchovních
Rok 1941 - Zastřeleno 1 900 duchovních
Jak vidno, až druhá světová válka snížila obří počty zastřelených duchovních. Soudruh Stalin zkrátka na svou libůstku neměl dostatek času. Po válce represe pokračovaly. Méně krvavě, za to s větší důsledností. Komunisté si stanovili jasný cíl: „Chceme zcela ateistickou zemi.“ Nejlépe si to ukážeme na počtu pravoslavných kostelů v Rusku mezi lety 1918 až 1969:
Rok 1918 - 48 000 (odhad)
Rok 1928 - 30 000 (odhad)
Rok 1939 - 25 000 (odhad)
Rok 1953 - 18 000 (odhad)
Rok 1960 - 13 008
Rok 1969 - 7 352
Poté trend zavírání kostelů zpomalil. V 70. letech se zavíralo „jen“ kolem 50 kostelů ročně.
K obnově pravoslavných kostelů začalo docházet až koncem 80. let za vlády Michaila Gorbačova.
Ostatní velká ruská náboženství (židovské, islámské, katolické) trpěla podobně, jako pravoslavní věřící. Roku 1918 bylo v Rusku přes 12 000 mešit. V roce 1933 již jen 2 000 mešit. A na konci 60. let zůstalo v celém Rusku pouhých 962 mešit. Synagog zůstalo v Rusku v téže době 262 a katolických kostelů 1 096.
Bolševikům se sice nepovedlo víru z Ruska zcela vymýtit, a po pádu Sovětského svazu počet věřících zase narostl, avšak škody na duši ruského lidu jsou již bohužel nevratné.
Prameny:
- Alexander Jakovlev - Rusko plné křížů
- Richard Pipes - Dějiny ruské revoluce
- Orlando Figes - Lidská tragédie
