Mnichovská dohoda z německého pohledu

Úvodem je třeba říci, že dnešní článek si neklade za cíl přinést objektivní pohled na události zářijové krize 1938 a jejich obvyklou interpretaci. Autor článku má plnou důvěru v inteligenci a znalosti svých čtenářů, a proto se bude držet čistě původních německých pramenů. Existují dva velmi cenné zdroje, ze kterých můžeme čerpat, abychom si vytvořili alespoň rámcovou představu, jak Němci v září 1938 uvažovali. Primárně to jsou poválečné paměti tlumočníka Paula Schmidta a sekundárně pak deník Josepha Goebbelse, ministra propagandy.

Události ze září 1938 prudce akceleroval Hitlerův agresivní projev na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938, kde Vůdce německého národa pronesl i tato slova: „Zástupcům západních demokracií mohu říci jen to, že pokud tato týraná stvoření (sudetští Němci) nemohou nalézt žádné právo a žádnou pomoc, pak se jim obého dostane od nás.“

Paul Schmidt vzpomíná, že po příjezdu do Berlína byli mnozí pracovníci ministerstva zahraničí zděšeni jednak projevem Hitlera a jednak následnými událostmi v československém pohraničí. Kromě toho vůbec poprvé zaznamenal opoziční hlasy proti Vůdci a nejenom to. Část armádních velitelů je prý připravena provést převrat a Hitlera zatknout, pokud by došlo k vyhlášení mobilizace proti Československu. V těchto dnech bylo v zákulisí vícero takových hlasů.

Jako blesk z čistého nebe proto udeřila zpráva z Londýna. Britský premiér Neville Chamberlain je ochoten se s Hitlerem setkat a bez jakéhokoli prodlení vyrazí letadlem do Mnichova. Hitler, který v něco takového ani nedoufal, byl nadšen a chystal se na Chamberlaina zapůsobit.

Schůzka v Berchtesgadenu trvala takřka tři hodiny a většinu času mluvil Hitler, který se vzrůstajícím temperamentem stupňoval útoky vůči všemu a všem, kdo měl údajně od konce Velké války ublížit Německu. Poté však následoval moment, který mohl další jednání zcela zhatit. Chamberlain se Vůdce otázal: „Pokud jsem vám správně rozuměl, jste rozhodnut v každém případě postupovat proti Československu. Za těchto okolností bude nejlepší, když odjedu zpět. Vždyť to všechno přece již nemá žádnou cenu.“

Nastala osudová chvíle. Paul Schmidt si uvědomil, že pokud chce Hitler skutečně válku, nastala teď jeho příležitost. Ale Hitler se překvapivě stáhl. Ustoupil. V tu chvíli Schmidt pochopil, že cílem Hitlera je získat Československo bez výstřelu. Vůdce tedy přešel k otázce řešení sebeurčení národů. Následovala diskuze o případném lidovém hlasování mezi sudetskými Němci a jednání skončilo tím, že se skoro nic nedohodlo. Chamberlain oznámil Vůdci, že dojde k poradě v britské vládě a poté k dalšímu setkání. Rovněž požádal o nestupňování tlaku na Československo.

Dle vzpomínek Schmidta byla i v dalších dnech v Berlíně pesimistická nálada a takřka všichni očekávali, že krize skončí válkou. Joseph Goebbels byl ve svých projevech čím dál agresivnějších a o jeho uvažování dokonale svědčí zápisy v deníku. Nutno podotknout, že Goebbels nepředpokládal, že jeho deníky bude někdy někdo číst a vše, co zde psal, jsou tedy jeho skutečné myšlenky. Nijak nestylizované pro budoucí generace a historii. Citace ze zápisu v deníku z 16. září 1938: „V Čechách pokračuje revoluce podle programu. Útoky na banky a obchody. Všechno to ve velké úpravě vysíláme rozhlasem. Panika roste hodinu od hodiny. Tahle státní zdechlina se zvolna rozpadá na své součásti. Jediné správné, co může dělat. Ve všech městech vládne nervozita.“

Další jednání byla naplánovaná na 22. a 23. září 1938 v Bad Godesbergu. Předcházely jim dramatické události v Československu, kdy nejprve československá vláda přijala britsko-francouzský nátlak, avšak následovala generální stávka, která vedla k pádu Hodžovy vlády. Chamberlain představil Hitlerovi velmi podrobný plán na předání československých území, postupné vyklízení oblastí, garance nových hranic Československa a uzavření německo-československého paktu o neútočení. Pak se Chamberlain pochválil, jak odvedl vynikající práci.

Hitlera si Chamberlaina vyslechl a v příštím okamžiku zcela zmrazil úsměv člověka, který si myslel, že zachránil mír: „Je mi velmi líto, pane Chamberlaine, že s touto věcí již nemohu souhlasit. Po vývoji v posledních dnech již toto řešení možné.“ Následovala chvíle ticha. Pak Hitler zkritizoval jednotlivé body plánu, a především dlouhé lhůty: „K obsazení území Sudet, která měla být odstoupena, musí dojít okamžitě.“ Chamberlain naštvaně odjel do svého hotelu, avšak souhlasil, že příštího dne proběhne další jednání.

Druhého dne ráno zaslal britský premiér německému Vůdci dopis, ve kterém odmítl německé požadavky a prohlásil, že nemůže souhlasit s podmínkami, se kterými by anglické, francouzské ani světové veřejné mínění nesouhlasilo. Hitler odpověděl také dopisem, který odvedl Schmidt. 23. září 1938 probíhalo celkem v poklidu. Z jednoho hotelu do druhého se posílaly dopisy, memoranda a večer došlo k dalšímu jednání, tentokráte mezi anglickou a německou delegací. Na úvod přednesl Hitler německé memorandum.

Německé požadavky byly tak drsné a nekompromisní, že Angličané zůstali v šoku. „To je přece ultimátum,“ zvolal Chamberlain. „Diktát,“ doplnil jej Henderson. Následovala hádka, ve které byli Angličané čím dál neústupnější a dokazovali, že takový plán by skončil válkou.

Chyběla chvíle, možná pár desítek minut, než by se anglická delegace zvedla, odešla a jasně se postavila za Československo. Pak však přišel zlomový moment. Adjutant přinesl Hitlerovi lístek, ten si jej přečetl, předal Schmidtovi a řekl, ať jej přeloží a přečte. „Prezident Beneš právě oznámil rozhlasem všeobecnou mobilizaci československé armády.“ Nastalo mrtvolné ticho. Atmosféra se zcela změnila. Odhodlání Angličanů bylo pryč. Němci se dostali na koně. Hitler se rozhodl využít příležitosti a nabídnout ústupek. Rozhodl se zmírnit svůj požadavek a nepožadovat vyklizení území do 26. září, ale prodlouží lhůtu do 1. října 1938. Pouze tato drobná poznámka, která fakticky vzato neměnila nic podstatného, umožnila, aby se Angličané vrátili k relevantnímu jednání.

Ve zcela změněné atmosféře došlo k dojednání ještě několika drobných procedurálních změn a ve dvě hodiny ráno se Hitler s Chamberlainem loučili takřka přátelsky. Vůdce řekl britskému premiérovi velmi zajímavá slova, která ukazují jeho uvažování nad budoucností Evropy: „Mezi námi (Německem a Anglií) nemusejí existovat žádné rozpory. My vám při sledování vašich mimoevropských zájmů nebudeme stát v cestě a vy nám můžete bez vlastní újmy ponechat volnou ruku na evropské pevnině ve střední a jihovýchodní Evropě.“ Chamberlain se nad touto poznámkou nijak nepozastavil a nerozporoval její poselství. Ráno pak odletěl předseda britské vlády zpět do Londýna a následující dva dny se Berlín vezl na pozitivní vlně očekávání budoucích zisků bez jakéhokoli výstřelu.

Další zvrat v tomto dějinném dramatu nastává 26. září 1938 odpoledne. Do Berlína se dostavil sir Horace Wilson s dopisem od Chamberlaina. Tento dopis zapůsobí na Hitlera jako studená sprcha a totálně jej rozzuří. Schmidt vzpomíná, že nikdy neviděl Vůdce tak rozčíleného. Citace z dopisu: „Československá vláda mi právě sděluje, že návrhy obsažené ve vašem memorandu považuje na naprosto nepřijatelné. Toto jsem vám přece říkal už v Bad Godesbergu.“ Hitler začal na Wilsona křičet, že nemá smysl vést jakákoli jednání a skoro utekl z místnosti. Jakmile Schmidt dokončil překlad zbytku dopisu, následovala dlouhá hádka plná křiku, vzájemného obviňování a Hitler chtěl několikrát prásknout dveřmi. Pro tlumočníka šlo o velmi náročné a trapné chvíle, kdy nedovedl mnohokráte ani dokončit překlad řečníka.

Hitler, stále ještě rozzuřený na maximum, pronesl večer známý projev ve Sportovním paláci. Několik citací: „Ve jméně Beneš se spojuje všechno, co dnes hýbe miliony lidí, co je dohání k zoufalství nebo, co je naplňuje fanatickým rozhodnutím.“ „Vyhání Němce a tím končí veškerá hra! Beneš má rozhodnutí ve svých rukou! Mír nebo válka!“ „Ujistil jsem pana Chamberlaina, že v momentě, kdy se Češi se svými menšinami vypořádají, nebudu mít o český stát žádný další zájem. To garantuji. My žádné Čechy nechceme!“

O den později, 27. září 1938, došlo k dalšímu jednání mezi Hitlerem a Wilsonem. Tentokráte v trochu klidnější atmosféře. Hitler i tak vyhrožoval, že Československo rozdrtí a položil ultimátum do 28. září 14:00. Pokud nedojde k vyklizení Sudet, 1. října Německo zaútočí. Wilson se těchto slov nezalekl a prohlásil, že pokud Francie dostojí svých závazků vůči Československu, Británie francouzskou akci podpoří. Hitler měl opět výbuch vzteku a řekl, že je mu to naprosto jedno a všichni se sejdou příští týden ve válce.

28. září probíhala mnohá jednání s francouzským velvyslancem Francois-Poncetem, Britem Hendersonem a Italem Attolicim. Situace se začala měnit při posledním jednání s Francouzem. Ten na Hitlera zapůsobil svou chladnou logikou, důsledným argumentováním a přesvědčivostí. Na závěr jednání předvedl Francois-Poncet Hitlerovi mapu, jak budou probíhat jednotlivé fáze vyklízení Sudet a na Hitlerovi bylo vidět, že francouzský plán se mu začíná líbit. V tu chvíli se u Hitlera ohlásil italský velvyslanec Attolico s naléhavou zprávou od Duceho.

Duce nabízí zprostředkování jednání mezi Británií, Francií a Německem v sudetoněmecké otázce. Velvyslanec rovněž Hitlera ujistil o plné podpoře Itálie a Duceho přání, aby Hitler toto zprostředkování přijal, protože Britové s ním již souhlasili. Hitler okamžitě přijal. Dále Hitler francouzského velvyslance ujistil, že odloží německou mobilizaci a je ochoten se dohodnout bez války. Bez jakéhokoli otálení byla konference o budoucnosti Evropy a světovém míru svolána na 29. září do Mnichova. O všem rozhodnou představitelé čtyř mocností.

Rozhodnou? Ale kdepak. Již bylo o všem rozhodnuto. Paul Schmidt vzpomíná, že vítězstvím si byli Němci jisti už v tuto chvíli. Klíčový obrat nastal oznámením československé mobilizace ve chvíli, kdy se již Angličané zvedali k odchodu, poté plánem Francois-Ponceta na vyklízení území Sudet a Duceho návrhem na zprostředkování. Navzdory obecné představě samotné dění 29. září 1938 v Mnichově již o ničem nerozhodlo. Pouze se zde potvrdily všechny předchozí dohody a plány. Jednání jako taková nebyla ani tak o Československu a Sudetech, jako spíše o různých procedurálních otázkách a detailech.

Řešila se vypořádání s československou vládou ohledně obsazených vládních budov v Sudetech, finanční otázky, právní otázky a hlavní jednání nevedli státníci, ale spíše právníci a vyslanci. Hitler se vesele bavil s Daladierem. V devět večer proběhla slavnostní večeře. Snad nejnáročnější práci měl tlumočník Schmidt, který musel neustále překládat do tří jazyků a v době podpisu smlouvy již v ranních hodinách 30. září doslova padal únavou. Když dopoledne odjížděl Chamberlain na letiště, nadšeně jej zdravily davy Němců a děkovaly za mír. Právě to však pokazilo Hitlerovi radost z úspěchu, kterého v noci dosáhl. Byl nešťastný, že se Němci radují z míru místo toho, aby toužili po střetu s nepřáteli na bitevním poli. „Také u nás se našli slaboši, kteří snad nepochopili, že muselo být učiněno tvrdé rozhodnutí.“

Závěrem ještě dodám úryvek ze zápisu v deníku Josepha Goebbelse z 1. října 1938: „Prestiž Německa nesmírně vzrostla. Teď jsme opět skutečnou velmocí. Nyní platí: Zbrojit a zbrojit! Bylo to vítězství nátlaku, nervů a tisku.“

A to platí dnes snad ještě více než roku 1938.

Prameny: