Krize a bolesti manželství před sto lety

Ještě před rokem 1919 neměli manželé v Čechách mnoho možností, jak odejít z nespokojeného manželství. Pokud spolu už nedokázali nebo nechtěli žít, mohli se rozejít pouze od stolu a lože. Rozvod v dnešním slova smyslu tehdy oficiálně neexistoval. Teprve po vzniku Československa bylo možné manželství skutečně ukončit. O rozvodu už nerozhodovala církev, ale civilní soud, který posuzoval konkrétní důvody. Soud rozvod uznal, když jeden z manželů druhého týral, ubližoval mu, vedl zhýralý život, zanedbával rodinu nebo byl odsouzen za závažný trestný čin. Zákon myslel i na případy, kdy jeden z partnerů rodinu opustil, trpěl těžkou duševní chorobou a jako důvod rozvodu uznával i nepřekonatelný odpor mezi manželi. Uznanou příčinou byl i alkoholismus a jiné závislosti.

Jak říkávaly naše prababičky „za nás se rozbité věci opravovaly“. A nemyslely tím jen věci, ale také vztahy. I manželství tak bylo něčím, co se lidé snažili v minulosti udržet a „opravit“. Když se v roce 1919 stal rozvod rychlým řešením manželských krizí, začali odborníci v populárně-naučných knihách radit, jak nefungující manželství zachránit.

Jedním z nich byl MUDr. Richard Adamík, který roku 1920 napsal knihu: Krize a bolesti manželství

– Šťastné, harmonické manželství stává se v dnešní době zjevem vzácným, manželství nespokojené zjevem pravidelným. Není většího omylu než viděti v rozvodu dobrý prostředek, kterým se má léčiti pochybené, churavící manželství. Jako by bylo rozloučení dvou nespokojených lidí prostředkem k životu spokojenému, jako bychom rozlukou mohli tvořiti lepší život.

– Mladí lidé vstupují dnes do manželství z touhy vyžiti se, užít života. Těmto lidem schází veškeré opravdovější chápání života; oni vidí ve smyslném vyžití, v radovánkách, v požitkářství cíl životní.

– Zdrojem neshod a rozporů v manželství bývá nedostatek pochopení pro druhou bytost a její duševní potřeby. Pravé manželství nesmí býti násilným spojením s potlačením svobody jednoho z manželů, nýbrž harmonickým svazkem dvou svobodných, volných duší, ve kterém se mohou obě osobnosti rozvíjeti a žíti podle svých potřeb, svých náklonností a zálib životních.

– Za vzorné manželství pokládáme ono, které při vzájemném svazku dvou bytostí ponechává oběma stranám dostatek volnosti pro jejich individuální život. Není právě řídkým zjevem, že žena je omezována; že má řadu povinností k muži, ale žádná práva, žádnou svobodu. Nemá volno disponovati svým časem a svým životem beze svolení svého manžela.

– Krásné manželství může vyrůsti jen na základě ušlechtilé morálky, to znamená k vzornému životu manželskému je zapotřebí určitých mravních hodnot. Takovými jsou: vzájemná úcta a respekt manželů k sobě, vzájemná snášenlivost, prokazování dobra a péče, nezištná láska vzájemná, obětavost pro druhého, a jistý smysl a zájem pro duševní kulturu.

– Důležitá ctnost pro manželství je vzájemná shovívavost a promíjivost. Promíjivost je ctnost nad jiné vzácnější, nepostradatelná ku harmonickému soužití. Jako smrtelníci máme všichni své slabosti a proto potřebujeme tak nutně shovívavosti a promíjení ze strany druhého. Vzájemnou tolerancí dochází manželství právě onoho krásného vyrovnání, rozumného, smírného klidu, jehož je třeba do života.

– Smutným zjevem dnešního manželství bývá tak zvané vystřízlivění v manželství. Vystřízlivění nebo rozčarování v manželství je z těch tichých, ale tím bolestnějších tragédií, které se odehrávají v intimním životě dvou lidí.

– Kapitolou manželských bolestí jsou různé vášně životní. Ty jsou ovšem a zůstanou stálým smutným údělem lidského života a tím i manželství. Vášně jsou otravou manželského života, jsou-li těžko léčení přístupny. Sem patří např. vášeň žárlivosti, vášeň pijáctví, karbanu, vášeň nevěry, vášeň prudkosti, prchlivosti a jiné toho druhu.

– Žíti manželsky, to znamená žíti pro druhého, chtíti jeho dobro, míti péči o něho a míti ho rád. Prokazování dobra, laskavosti, pomoci a lásky je zde nejvlastnějším a nejpřirozenějším údělem života.

Těžko uvěřit, že tyto věty byly napsány před více než sto lety.

Příště: Horoskopy: pradávná moudrost nebo pavěda?

Zdroje: