Článek
Bylo to odpolední představení, takže jsem se vrátili domů docela pozdě a máma mě pak uložila rovnou do postele. Když jsem se vzbudila, byly asi čtyři ráno, poznala jsem to docela jasně podle budíku na nočním stolku. Zvláštní bylo, že jsem vůbec nic necítila, ani pyžamo, které jsem měla na sobě, ani teplo vyhřáté postýlky, ve které jsem ležela. Cítila jsem ruce a nohy, ale nějak jinak, byly těžké, jako by mi na nich ležel slon.
Snažila jsem se zavolat na rodiče, aby se vzbudili a pomohli mi, ale nešlo to. Nešlo mi mluvit ani křičet, nemohla jsem hýbat vůbec rty a jakýkoli zvuk mi uvízl v hrdle. Jediné, co se mi s vypětím všech sil podařilo, bylo nějaké slabé zakňourání, znělo to jako něco mezi kváknutím žáby a mručením zombíka. Samozřejmě, že něco takového nikoho nevzbudilo.
Myslela jsem si, že jsem mrtvá, že takhle vypadá smrt. Jste vzhůru, ale nemůžete se pohnout a nikomu o tom říct. V mé mysli se míhaly obrazy toho, jak mám pohřeb – dají mě do rakve a zasypou mě hlínou, a já nebudu moct křičet, že jsem pořád naživu, ať to nedělají. Pak budu celou věčnost ležet v hrobě, pozorovat, jak mě žerou červi, ale nebudu se moct pohnout a všechno budu vnímat.
Ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že cítím, jak mi srdce prudce buší v hrudi, zatímco jsem zažívala ten záchvat paniky. Uvědomila jsem si, že dýchám, a pomalu jsem se uklidnila. Říkala jsem si, že to byl jenom ošklivý sen.
To bylo poprvé, co jsem ho uviděla. Pana Pavoukonožku.
Krčil se v rohu pokoje u skříně. Obrovské oči, které byly jako talíře, rudě žhnuly ve tmě mého pokoje. Obličej měl jako z porcelánu, bledý a bez výrazu, bez pusy nebo nosu, jediné, co na něm bylo zřetelné byly ty rudé, zářící oči.
Když se postavil, tělo se mu začalo rozkládat po pokoji jako origami, až mu hlava sahala až ke stropu. Krk se mu zalomil a celý se naklonil dopředu, bylo vidět, že aby se narovnal, musel by mít k dispozici prostor větší, než byl dětský pokoj. Všimla jsem si, že trup měl pokrytý nějakými zvláštními symboly, které jsem neuměla rozluštit. Mihotavě se v nich třepotalo světlo, které se mu odráželo z rudých žhnoucích očí. Stál na dvou nohách, které byly až grosteskně tenké, jako pavoučí, a úplně zanikaly v temnotě pokoje.
Když se přiblížil ke mně k posteli, nevydal vůbec žádný zvuk. Zdálo se, že se prostě vznáší. Jeho tenké, dlouhé paže se ke mně sklonily a já slabě zasténala skrze nehybné rty. Pořád ještě jsem nemohla křičet, i když jsem strašně moc chtěla.
Pak se prsty dotkl mojí tváře. Jemně mi po ní přejel, až narazil na oční víčka, která mi zavřel. Pamatuji si, že měl prsty chladné, ale ne ledové. Ačkoli to vypadalo, že jsou konečky jeho prstů ostré a nebezpečné, dotýkal se mě velmi něžně a jemně.
„Nevzdoruj, maličká. Spi, spi,“ řekl. Hlas měl tak hluboký, že mi jeho chvění procházelo až do hrudi.
Udělala jsem, jak mi řekl, a přesvědčovala sama sebe, že to byl jenom sen. A i kdyby nebyl, bylo příjemnější mít zavřené oči, než se dívat na něj. Takže jsem se přesvědčovala, že je to sen, chtěla jsem, aby to byl jen sen. A ráno jsem se probudila, a naštěstí jsem se mohla hýbat, chodit i mluvit.
Popsala jsem svůj noční zážitek rodičům, kteří se oba shodli na tom, že to byl jenom sen. Máma si myslela, že mě něco v Shrekovi 2 vystrašilo, ale ani já ani táta jsme takové vysvětlení nebrali. Pro ujištění chtěl táta, abych jim nakreslila, co jsem viděla.
„Haló, pane Pavoukonožko,“ řekl táta, když jsem mu podala obrázek.
„Necháš moji holčičku na pokoji, slyšíš?“ pokračoval výhružně.
A tak moje příšera ze spánkové paralýzy dostala přezdívku, pan Pavoukonožka. To, že jsme mu dali takovou hloupou přezdívku mi dodalo odvahu uložit se večer ke spánku – těžko se bojíte něčeho, co se jmenuje Pan Pavoukonožka. Táta ještě pro jistotu prohledal pokoj a hlasitě na něj volal: „Pane Pavoukonožko, k noze,“ volal a pískal, jako by přivolával psa. Rozesmálo mě to, a celá ta historka byla najednou veselá, a ne strašidelná. Ale jakmile mi zhasnul světla, strach do mé mysli zase vklouznul. Je těžké být ve tmě, když v každém stínu podvědomě vidíte nebezpečí. Ani nevím, jak dlouho jsem pročesávala očima temný pokoj, ale nakonec jsem stejně usnula.
V následujících týdnech jsem vždycky před spaním prohledávala pokoj, jestli tam není Pan Pavoukonožka. A i když jsem přespávala u kamarádky, stejně jsem po něm pátrala, co kdyby mě přeci jen sledoval až k ní? Ale jak šel čas, tak to mé usilovné hledání ztrácelo na intenzitě, až jsem na něj v podstatě zapomněla.
Podruhé jsem ho viděla až o několik měsíců později, noc před tím, než jsem šla do páté třídy. Vzbudila jsem se a uviděla Pana Pavoukonožku nad postelí, jeho prázdný bledý obličej jen pár centimetrů od mého. Výkřik mi zase uvízl v hrdle, a vyšlo ze mě jen zalapání po dechu, jako když vyfouknete balonek.
„Pssst, dítě,“ řekl. Jeho hlas byl hluboký, ale zvláštním způsobem uklidňující. Nevím, jak mohl promluvit, když neměl pusu, ale přesto jsem ho slyšela.
Pak jsem si všimla, že v ruce držel kus papíru, byl celý zmačkaný a potrhaný. Podržel mi ho před obličejem, aby mi ho ukázal. Na obrázku byla růžová koule s modrýma tečkama místo očí a rudou pusou. Jako ruce a nohy z ní trčely čáry. Ležela na modrém obdélníku.
„Našel jsem obrázek, na kterém jsi mě nakreslila. Takže jsem na oplátku nakreslil já tebe,“ řekl.
„Líbí se ti?“ zeptal se mě.
Zkusila jsem pokývat hlavou, že ano, ale pořád to nešlo. Chtěla jsem mu odpovědět, ale vyšlo ze mě jenom zachrčení.
„Nakreslíš mi ještě nějaký? zeptal se.
„Tak moc se mi líbil ten první! Nakreslila jsi mi kalhoty. Sluší mi to v kalhotech.“
Nemohla jsem se pohnout nebo promluvit, abych mu odpověděla. Musel ale vycítit můj souhlas, protože mi obrázek strčil pod polštář, než mi zavřel oči. Když jsem se ráno vzbudila, rychle jsem odhodila polštář z postele. A byl tam. Ten obrázek, který mi namaloval. Nebyl to jenom sen. Byl skutečný.
Rychle jsem se posadila ke stolu a začala pro něj kreslit obrázek. Njeprve jeho obličej a oči, snažila jsem se zachytit co nejvíc detailů, na které jsem si vzpomněla. Úplně jsem zapomněla na to, že byl první den školy, a tak mě vyrušila až máma, která otevřela dveře do pokoje a našla mě stále ještě v pyžamu.
„Hanko!“ zaječela na mě naštvaně, a vylekala mě v momentě, kdy jsem mu vybarvovala oči.
„Za deset minut ti jede autobus, dělej, obleč se!“ pokračovala máma v kázání.
Rychle jsem si strčila rozkreslený obrázek do aktovky, oblékla se a běžela na autobus. Obrázek jsem dokončila ještě ten den, hodilo se mi, že mi rodiče koupili nové balení pastelek k začátku školního roku. Tentokrát jsem mu nakreslila modré kalhoty, protože jsem si řekla, že by se mu mohlo líbit vidět se v džínách. Napsala jsem do rohu jeho jméno, „Pan Pavoukonožka“ a vedle toho usměvavého smajlíka, doufala jsem, že se mu bude jeho přezdívka líbit. Otočila jsem papír a na zadní stranu mu napsala vzkaz. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik otázek, ale nechtěla jsem ho naštvat, přeci jen mě navštěvoval v ten moment, kdy jsem byla zranitelná a paralyzovaná. Připravila jsem si tedy vzkaz pro něj zvlášť na papír a pak ho krasopisně přepsala na zadní stranu obrázku. Stálo tam:
Milý Pane Pavoukonožko (tak vám říkám),
jmenuju se Hanička a chodím do páté třídy. Jak se jmenujete vy? Kolik vám je let? Chodíte do školy? Proč chodíte ke mně do pokoje? Proč se nemůžu hýbat, když přijdete na návštěvu? Vypadáte strašidelně, ale chováte se mile. Doufám, že můžeme být kamarádi.
S láskou,
Hanička
P.S. Doufám, že se vám líbí modré kalhoty!
Napsala jsem na konec vzkazu ještě jednoho smajlíka, aby bylo jasné, že opravdu chci, abychom byli kamarádi. Zvažovala jsem, jestli nemám ukončit dopis frází „s pozdravem“, ale „s láskou“ mi přišlo přívětivější. Ten večer jsem strčila obrázek pod polštář, a teď jsem se těšila, až přijde, namísto toho, abych se bála. Ale stejně jako minule, tu noc se nevrátil. Nepřišel ani tu následující noc. Jak plynuly týdny, stále nepřicházel.
Nakonec jsme se znovu setkali až o podzimních prázdninách. Vzbudila jsem se, protože mi sluníčko svítilo do obličeje. Nevypadal ve světla nijak jinak než ve tmě, vlastně jeho kůže vypadala ještě temnější. Oči měl ještě větší, než jsem si pamatovala; a pokud by měl pusu, byla jsem si jistá, že by se usmíval. V tenkých, dlouhých prstech svíral obrázek, který jsem pro něj nakreslila.
„Dobré ráno, Haničko,“ řekl.
„Děkuji za obrázek. Jo, líbí se mi modré kalhoty.“
Chtěla jsem se usmát, ale, znáte to, nemohla jsem se pohnout. Otočil obrázek na zadní stránku, kde jsem mu nechala vzkaz.
„Odpovím ti na otázky, jak nejlíp umím. Nemám žádné jméno, nebo alespoň ne takové, které bys vůbec mohla vyslovit. Můžeš mi ale říkat pan Pavoukonožka, nevadí mi to. Pokud jde o můj věk, je to složitější. Žiju mimo koncept času, takže nestárnu a nechodím do školy. Vlastně ani nevím, co to je, škola. Proč za tebou chodím? Vysávám energii z tvé duše, živím se jí.“
Zrychlil se mi dech úzkostí a snažila jsem se křičet. Chtěla jsem utéct, pryč od něj, ale byla jsem přišpendlená a oněmělá, jako obvykle, nemohla jsem se ani hnout. Poznal, že se bojím, a snažil se mě uklidnit pohlazením přes vlasy.
„Nech mě to vysvětlit. Byla jsi někdy u moře? Vypadá nekonečné, ohromné, když se díváš do vln, a nevidíš ani kousek pevniny nebo hranici druhého břehu.“
V ten moment jsme se přenesli na pláž. Cítila jsem, jak mi slaný vánek fouká na tvář a mlčky jsem zírala na ohromnou masu vody přede mnou. Vlny mi narážely do chodidel.
„Tvá duše je jako moře, dítě. Nekonečná, ohromná, nepopsatelná pro tvé chápání. A já si jenom loknu, uberu pár kapek vody z nekonečného oceánu tvé duše. Nejsem ten, kdo by mohl vypít celé moře.“
Nad vodu se objevila temná mračna, zatímco jsem stále ještě zírala do vln. Z mračna se spustil silný déšť, a obzor se zabarvil došeda, jak kapky deště dopadaly do vody v oceánu.
„Úplně stejně, jako déšť zkrápí moře a dodává mu vodu, tvoje duše se doplňuje sama od sebe, doplní se mnohem víc, než bych kdy já mohl vzít, i kdybys žila tisíce let. Je to teď lepší?“ zeptal se mě.
Na pláži, kde jsem seděla ve své vizi, jsem přikývla. On mi v mém pokoji kývnul nazpět.
„To jsem rád. A co se rýče tvého posledního dotazu, proč se nemůžeš hýbat, potkáváme se v místě mimo tvůj časoprostor, kde se můj a tvůj svět dotýká. Tvoje fyzické tělo se tady pohnout nemůže, ale pokud budeš chtít, můžeš se naučit se mnou mluvit pomocí své mysli, a já ti zodpovím na jakýkoli dotaz. Na oplátku bych chtěl tvoje kresby. Můžeš kreslit cokoli chceš, rád bych se dozvěděl víc o tvém světě.“
V mé mysli jsem znovu přikývla.
„Znalosti o tvém světě jsou pro mě dar, pomůže mi to porozumět ti víc. Nechci ti ublížit“ pokračoval.
Pak mi prsty zavřel oční víčka, jako obvykle. V mysli jsem pořád seděla na pláži, ale slunce už zapadalo a hvězdy nebyly vidět skrze deštivé nebe. Znova jsem usnula, za zvuku šumění deště. Hned ten den jsem rodiče poprosila o nový skicák a pastelky. Snažili se to nechat až na Vánoce, ale jelikož jsem teď každé odpoledne a večer trávila tím, že jsem kreslila, táta mě nechal si jeden z dárků rozbalit už dřív. Byl to skicák se 100 stránkami a balení 50 pastelek.
Začala jsem tím, že jsem nakreslila zbytek rodiny, mámu, tátu, mého malého brášku Tomáška, naši kočku Libby, a i když už nežil, tak i našeho pejska Azora. Pak jsem nakreslila náš dům, auto, a školu. Kreslila jsem všechno, co mě jenom napadlo, stromy, ptáky, hmyz, až byl můj skicák plný. Za kapesné jsem si kupovala další skicáky a kreslící potřeby. Vylepšila jsem si techniku kreslení, a své dřívější výtvory jsem teď překreslovala, aby byly hezčí a detailnější.
V myšlenkách jsem si opakovala ta slova: „Nejsem ten, kdo by mohl vypít celé moře.“ Chtěla jsem se zeptat, jestli jsou nějací další, kteří by o vypít mohli, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci opravdu vědět takové věci. Pan Pavoukonožka se nevrátil až do té doby, kdy jsem byla v prváku na střední. Pro něj to ale bylo, jako kdyby neuplynul vůbec žádný čas. Hodně jsem četla o lucidním snění, abych byla připravená na to, kdy se vrátí a mohla s ním lépe komunikovat. Když jsem se probudila, uviděla jsem ho, jak si listuje ve skicácích, které jsem mu připravila, a obdivuje to, jak jsem se zlepšila v kreslení. Za dobu jeho nepřítomnosti jsem pro něj připravila desítky plných skicáků. Nejvíce ho ale překvapilo, že když mě pochválil, mohla jsem mu odpovědět.
„Děkuji,“ řekla jsem.
Pokud měl nějaký výraz, jak vyjádřit překvapení, tak se mu teď zračil v očích.
„Vidím, že jsi studovala, dítě,“ řekl.
„Máš nějaké otázky, na které se chceš zeptat?“
Zaváhala jsem, ale nakonec tu otázku přeci jen položila. „Jsou i tvorové, kteří dokáží vypít celé moře?“
Neodpověděl mi hned, takže jsem si říkala, že se mi asi nepovedlo ten dotaz vyslovit. Když jsem otázku zopakovala, dal mi na rty prst, jakoby mě chtěl ztišit.
„Jsou takoví, kteří to dokážou. Říkáme jim temní. Můžou vysát celou duši, po jejich útoku zůstane prázdná a vyschlá. Nemusíš se jich bát, ale neměla bys je ani dráždit.“ Oči se mu stočily dolů, jakoby chtěl vyjádřit obavy.
„Jak vypadají?“ zeptala jsem se.
Mysl se mi zaplnila vizemi plnými velkých, děsivých tvorů. Pavouci větší než mrakodrapy, s nohama tvořenýma stíny a kouřem. Příšery s chapadly v moři, které lovily velryby jako jednohubky, trhaly je na kusy zatočenými zobáky. Majestátní létající přízraky, které se vznášely nad mokřinami a deštnými pralesy a máchaly obřími kožnatými křídly
„Ukázal jsem ti je jen proto, že jsi se ptala,“ řekl pan Pavoukonožka, „ale je lepší, pokud o nich nebudeme mluvit ani na ně myslet. Nechej je být.“
Pokývala jsem hlavou na souhlas. Naklonil se dopředu a přiložil ke mně svou talířovitou hlavu, jako by mi dal pusu na čelo. Bylo to zvláštní, protože neměl pusu. Pak mi jako obvykle zavřel oči a já znova usnula.
Ve čtvrťáku se můj život obrátil vzhůru nohama. Táta přišel o práci, a nemohl žádnou novou najít. Uchýlil se k pití, aby zapomenul na to, že nás zklamal. Nebyl agresivní nebo něco takového, ale nebylo snadné ho takhle vidět. V následujících měsících se rodiče hádali, ale když jsem vešla do pokoje, ztichli a usmívali se, jako by se nic nedělo. Takhle to pokračovalo do doby, kdy jsem je našla, jak se zuřivě hádají nad příkazem k vystěhování. Neplatili hypotéku, a náš dům zabavila banka. A tak jsme se stěhovali z domu na předměstí do malého pronajatého bytu na opačné straně města.
Stáhla jsem se do sebe. Jediné, co jsme si teď mohli dovolit, byla výtvarka, jediný koníček, který mi zbyl. Všichni kámoši už si dělali řidičák, jezdili autem do školy, a já jezdila sockou. Byli jsme moc chudí na to, abych mohla mít auto, a bydlela jsem moc daleko na to, abych mohla jezdit s nimi. Začal se mi měnit vkus. Dřív jsem poslouchala popík typu Katy Perry, Rihanna, a Taylor Swift. Namísto toho jsem teď poslouchala Pierce the Veil, Sleeping with Sirens, a Bring Me The Horizon. Začala jsem nosit černou, černé trička a sukně a k tomu černé oční linky a černý lak na nehty. Máma si myslela, že je to jenom opožděná puberta. Vůbec tomu nerozuměla.
Moje kresby taky potemněly. Místo pastelů jsem kreslila uhlem, a malovala jsem uhly a hřbitovy, ne kytky a zvířata. Začala jsem taky kreslit temné, přesně tak, jak jsem si je pamatovala.
Pan Pavoukonožka za mnou dorazil měsíc potom, co jsme se přestěhovali. Vypadal, jako by do mého pokoje zapadl odjakživa, když byl plný plakátů deathmetalových kapel. Jeho oči potemněly, nebyly tak zářivě rudé jako dřív. Zíral na mě, zatímco jsem ležela v posteli. Přiblížil se ke mně na vzdálenost pár centimetrů a v hlavě mi zazněla jeho slova.
„Tvá duše teď chutná jinak.“
Nezmínil teď vůbec moje kresby. Měla jsem strach, že ho naštve, že kreslím temné. Nejenom, že je kreslím, ale taky na ně myslím, a na to, jakou škodu umějí napáchat. Vypadal, že ho to mrzí, ale číst v něm bylo těžké, když neměl obličej. Poplácal mě jemně po čele, ale nezavřel mi oči, jako to dřív dělával.
Můj život se řítil střemhlav dolů. Rodiče spolu vůbec nemluvili, kromě krátkých věcných konverzací na téma toho, které složenky zaplatit a které ještě počkají. Každý večer táta usínal s flaškou, zatímco máma chatovala na facebooku s kamarádem, kterého znala z vejšky. Říká se, že když jste na dně, můžete se už jenom odrazit a stoupat vzhůru, že už nemůže být hůř. Ve skutečnosti to dno může bát falešné a vy se propadnete ještě níž, než jste považovali za možné.
Na první dno jsem dopadla po smrti táty. Sjel z cesty do stromu a v krvi měl tři promile. Brečela jsem, ale cítila jsem se uvnitř prázdná. I když se mě máma snažila obejmout, necítila jsem nic, ani smutek, ani pocit viny, prostě nic. Uzavřela jsem se do svého světa a kreslila teď ještě temnější, znepokojující obrázky. Mrtvoly, zpřelámané údy, useknuté končetiny, pitvy a hnilobný rozklad těch roztomilých zvířátek, která jsem dříve tak ráda kreslila. Kamarádi se mnou už nemluvili, což bylo v pohodě, protože jsem s nima už nechtěla mluvit a neměli jsme si co říct. Měla jsem lidi, se kterýma jsem mohla chodit ven, nebyli to kámoši, ale měli přístup k látkám, které mi umožnily zapomenout na realitu.
A tak se pode mnou to původní dno propadlo a já se propadla na úplné dno, závislosti. Bylo to něco, co jsem měla společného s tátou, ale já nepila, já si píchala. Kradla jsem mámě z peněženky peníze. Ne, že by si toho všimla. Její online románek se stal opravdovým a tak u nás teď přespával každou noc. O pololetí jsem propadla a k maturitě jsem se vůbec nedostala. Pořád jsem kreslila. Nejčastěji ty temné. Kreslila jsem je, jak hodují na lidech, jak jim v oblacích kouře vysávají duši a ostrými zuby jim trhají maso z kostí.
Jednoho dne jsem přišla domů zrovna vprostřed hádky mámy a jejího milence. Bylo to jiné, než když se hádala s tátou, bylo to násilné. Když praštil i mě, protože jsem se snažila zasáhnout a usmířit je, uvědomila jsem si, že je čas vypadnout z domova. Utekla jsem z domova, stopovala jsem a hledala si chlapy, se kterýma jsem mohla aspoň chvilku zůstat. Samozřejmě jsem preferovala ty, kteří měli přístup k těm drogám, po kterých jsem toužila. Čím jsem byla otupělejší, tím míň jsem mohla vnímat realitu.
Zjistila jsem, že jde namíchat koktejl, který mi navodí spánkovou paralýzu. V těch chvílích, kdy jsem ležela sjetá a bez možnosti se pohnout, jsem viděla pana Pavoukonožku, jak mě zpovzdálí sleduje. Viděla jsem i temné. Na rozdíl od pana pavoukonožky se ale neskrývali ve stínech. Oni byli těmi stíny. Volala jsem na ně, aby si mě vzali, nechtěla jsem nic víc než to, abych byla úplně prázdná, tak prázdá, že bych necítila žádnou bolest a smutek. Když nepřišli, volala jsem na pana Pavoukonožku, ale vždycky zmizel. Možná to byla jen halucinace.
Nechtěla jsem se předávkovat. Snažila jsem se prostě navodit si stav, kdy nevnímám. Přehnala jsem to a dala si skoro smrtelnou dávku. Poslední, co jsem vnímala bylo, že ležím s nějakýma cizíma klukama ve skladě na špinavé, páchnoucí matraci. A pak už nic. Ať už jsem byla s kýmkoli, vyhodili mě na chodník před nemocnici, a tak jsem byla problém někoho jiného.
Tohle bylo skutečné dno, i když jsem to v té době nevěděla. Byla jsem tři týdny v komatu. Vnímala jsem, co se kolem mě děje, a slyšela jsem doktory a sestřičky, které se o mě staraly. Ale nemohla jsem mluvit ani se hýbat. Na konci třetího týdne, kdy jsem ležela na přístrojích v komatu, jsem se podívala na strop a uviděla pana Pavoukonožku, jak se nade mnou vznáší. Jeho oči byly matné, a měly smutný výraz.
„Co sis to udělala, dítě?“ uslyšela jsem jeho hlas v mém nitru.
Přesunuli jsme se spolu do nové vize, do úplné pustiny, pouště pokryté solí, která nás obklopovala. Země byla vyschlá a popraskaná, ohromné trhliny se táhly až za obzor.
„Tohle je teď tvá duše, je vyschlá, není už co pít.“
Slyšela jsem, jak se mi na přístrojích zrychlil tep – dostala jsem strach.
„Přivolala jsem temné,“ odpověděla jsem mu.
„Chtěla jsem, aby si mě vzali. Vysáli mi duši.“
„Ne, mé dítě. Tohle jsi udělala ty. Nic jsi nedoplnila, jen jsi brala. A teď už nic nezbylo.“
Padla jsem na kolena v té slané pustině a cítila jsem chvění v břiše. Naklonila jsem se dopředu, a zadívala se na své ruce. Ale už nebyly takové, jaké bývaly. Byly temné a přízračné. Cítila jsem, že je mám, ale když jsem si je prohlédla, byly z kouře a stínů. Postavila jsem se, ale nohy už nebyly moje nohy. Temnota mě pohlcovala svým závojem, až mi nad hladinou kouře a stínů koukala jen hlava.
„Co se to se mnou děje?“
Ucítila jsem křupnutí, jak se moje ruce a nohy rozdělily vedví, a vytvořily osmi temných, tenkých končetin. Spadla jsem na zem, trup mi neměla co podpírat. Pan Pavoukonožka se sklonil k mé tváři, oči jen centimetry od mých.
„Jak jsem řekl, dítě jen temní dokáží vypít celé moře. Tohle je tvůj osud. To je to, co se z tebe stalo.“
V nemocniční posteli mi přestalo bít srdce. Čára, která snímala mé srdeční odezvy, byla rovná. Cítila jsem, jak mě temnota obklopuje stále těsněji a těsněji. Vnímala jsem, jak mě obklopuje nemocniční personál, že mi přikládají k hrudi defibrilátor, ale cítila jsem jenom chlad, mrazivý chlad, který bral vše, čím jsem dříve byla.
„Pomoz mi,“ naléhala jsem.
„Prosím.“
Moje tělo se zmítalo pod nápory elektrošoků, ale nic jsem necítila. Jenom chlad a temnotu. Necítila jsem jehlu, kterou mi zaryli do paže, ani proud, který mým tělem procházel. Nic. Jen chlad, jen temnota, a prázdná pustina v mé vlastní duši. Pan Pavoukonožka naklonil hlavu, a sledoval mě svýma matnýma, rudýma očima. Naklonil se dopředu, přitiskl svůj obličej k mému čelu. Cítila jsem vibrování, po kterém přišlo mravenčení, jak se v mých zmrzlých údech rozlévalo teplo. Temnota mě opouštěla, stejně jako pocit chladu. Když se ode mě odtrhnul, jeho dříve zářivé oči úplně vyhasly.
„Dar, dar pro dívku, která mi nakreslila kalhoty.“
V oku se mi vytvořila slza. Putovala po mé tváři směrem dolů, a dopadla na slanou pustinu pode mnou. Než jsem mu stačila odpovědět, projel mnou elektrický proud, a vytrhnul mě ze slané pustiny do nemocničního pokoje. Bušení mého srdce se vrátilo do normálu. Cítila jsem tíhu defibrilátoru na hrudi. Pamatuju se, že jsem stiskla ruku jedné ze sester, a ta se na mě usmála.
„Koukněte, probudila se.“
Brečela jsem, ale bylo to jiné než dřív. Dolehla na mě veškerá ta bolest, kterou jsem chtěla zakrýt. Ale cítila jsem i něco jiného. Cítila jsem vděk, a naději, něco, co jsem nepocítila už dlouho.
Vymanit se z chapadel temnoty je na dlouho, ale je to cesta, a jako každá cesta, má před sebou cíl. A po letech přibližování se k prázdnotě, je mít nějaký cíl prvním krokem k tomu najít zase lásku a sebepřijetí. Znovu jsme se sblížily s mámou, která bojovala se svými vlastními démony. Uvědomily jsme si, že se o sebe můžeme vzájemně opřít, a pokusily se obnovit ztracené pouto. Poté, co mě pustili z nemocnice, jsem se k ní zase nastěhovala, její milenec byl už dávno minulostí. Dodělala jsem si maturitu a použila všechny ty pokreslené skicáky, aby mě vzali do tatérského studia.
Jsem teď čistá už čtyři roky, a je příjemné se znova smát. Samozřejmě se mi pořád víc líbí Pierce the Veil a ne něco od Katy Perry, a taky tetování, která dělám a která mám jsou spíše lebky než chlupatí králíčci, ale to je všechno na povrchu. Už netoužím po tom, aby mě pohltila temnota. Často myslím na svého kamaráda pana Pavoukonožku a na pobyt v solné pustině mé duše. Myslím na jeho dar. Od té noci jsem ho neviděla, a přemítám, jak asi teď vypadá moje duše. Doplnila se, nebo je to pořád stejná pustina?
Dnes okolo třetí ráno jsem konečně dostala odpověď. Probudila mě tíha na mých rukou a nohou. Zpočátku jsem měla strach, asi jako poprvé, když se to stalo. Ale pak jsem v rohu pokoje uviděla pár rudých, žhnoucích očí, které na mě upřeně zíraly ze stínů. I přes spánkovou paralýzu jsem se nemohla nezasmát, když jsem ucítila jeho dotek na očních víčkách a než jsem znova usnula, uslyšela jeho hlas, jak říká:
„Dítě, tvoje duše teď chutná mnohem líp.“
