Článek
S mansplainingem se setkávají i velmi vzdělané a inteligentní ženy. Proč musejí takovému jednání ze strany mužů vlastně čelit?
Co je to mansplaining
Pod pojmem mansplaining se skrývá rys v mužském chování. Spočívá ve snaze komentovat nebo vysvětlit něco ženě blahosklonným, příliš sebevědomým a často nepřesným nebo příliš zjednodušeným způsobem. Jde tedy o pejorativní termín.
Muž totiž často v dané oblasti má menší odbornost nebo nulovou zkušenost. V některých případech navíc takovou zkušenost reálně získat ani nemůže. Mansplaining se dotýká i oblastí, jako je těhotenství, porod, kojení či ženská sexualita. Taktéž platí, že jde o názor, o který ho zpravidla v dané problematice nikdo nežádal. Mansplanining zažila již většina žen. Poměrně často mu ženy čelí od mužů jim nejbližších, to znamená od partnerů nebo od otců.
Samotné označení mansplaining se do angličtiny dostalo až v roce 2008. Dialog k vytvoření tohoto zastřešujícího termínu podnítila kniha spisovatelky Rebeccy Solnit s názvem Muži mi vysvětlují věci. Mansplaining podle ní není univerzální „vadou“ mužského pohlaví, nýbrž průsečíkem mezi přílišnou sebedůvěrou a bezradností, na kterém se určitá část tohoto pohlaví zasekne.
Proč se muži uchylují k manplainingu
Nejedná se však o novodobý fenomén, toto chování existuje podle odborníků po staletí. Vychází jednoduše z předpokladu, že muž je v dané problematice nutně více erudován než žena. Tato nadřazenost se opírá přímo o tezi, že dotyčná jednoduše problematice rozumět ani nemůže. Mansplainingu běžně čelí i expertky v oboru. Někteří muži zkrátka předpokládají, že znají myšlenky, motivace a záměry ženy dokonce lépe než ona sama.
Studie prokázaly, že jde o jeden z rysů mužského chování. Odborná literatura popisuje značné genderové mocenské rozdíly ve verbální interakci. Muži jednoduše mluví více a dominantní muži mají sklony se prosazovat tím spíše. Stejně tak trpí tím, že ostatním častěji skáčou do řeči. Pokud jsou naopak přerušeni sami, častěji se nejsou ochotni se vzdát slova.
Naopak ženy se chovají v konverzaci obvykle vstřícněji. Zpravidla tak reagují tím způsobem, že se usmívají, přikývnou, souhlasí, smějí se nebo jinak usnadňují konverzaci. Dáno je to jednoduše tím, že se obávají toho, že pokud budou bojovat za to, aby byly vyslyšeny, v negativním slova smyslu se to obrátí proti nim. Ženy, které se pokusí prosadit, jsou pak vnímány jako někdo, kdo až příliš mluví a mohou být označeny dokonce za panovačné a agresivní.
Povýšenost vůči konverzačním partnerům je zjevně gestem dominance. Pravděpodobně vychází z konverzačních návyků, kterým muži propadají, protože jim byly tradičně přiznány určité řečnické role, které jsou od nich očekávány. Mansplaining lze tedy chápat jako pozůstatek někdejších pocitů nadřazenosti a pozic, které byly mužům přisuzovány. Mansplaining je tak problematický hlavně proto, že takovéto chování samo o sobě posiluje genderovou nerovnost.
Důsledky mansplainingu
Nerovnost z hlediska projevu názoru je přitom jedním z nejsilnějších prvků nerovnosti všeho druhu. Podobný přístup se netýká se pouze žen. S dětmi a staršími lidmi se běžně zachází jako s nekompetentními svědky vlastních životů a potřeb. Chudí lidé, přistěhovalci a lidé se zdravotním postižením jsou rovněž považováni za podřízené a nekompetentní.
Ne vždy má ale mansplaining pouze negativní konotace. V zásadě může být motivován i silnou snahou udržet milovanou osobu v bezpečí. Typicky se tak chovají proto blízcí rodinní příslušníci, což nejsou jen partneři a otcové, ale také například i bratři. To však samozřejmě neznamená, že by neměli taktéž být v těchto projevech korigováni. Nejlepší obranou je v zásadě ignorace.
Výzkumy rovněž poukázaly na zajímavý fakt, že ženy přerušují jiné ženy dvakrát častěji než samotné ženy muže. Lidé z nedominantní skupiny také přispívají paradoxně k samotnému útlaku své vlastní skupiny. Což vytváří prakticky celospolečenský problém a přispívá k tomu, že jsou ženy v řadě případů marginalizovány.
