Článek
Většina žen, které přicházely, už bylo vdaných, a doprovázely své manžely. Na vdanou ženu se v éře Divokého západu pomýšlet nevyplácelo – její manžel mohl nevítaného nápadníka kdykoli zastřelit. Mimo manželek, doprovázejících své muže na cestě za zlatem, však přicházely i ženy samotné. Mladé, nezadané, které toužily po svobodě a vlastním výdělku. Na Divokém západě si mohly živobytí zajišťovat samy. Ovšem svoboda byla draze zaplacena. Čekal je život v mužském světě plném násilí, frustrace a nebezpečí.
Saloony
Nejnižší úctě se těšily pracovnice saloonů. Jejich prvořadou úlohou bylo starat se o zábavu hostů – jakýmkoli způsobem. Měly za úkol si s hosty povídat, zpívat jim, a hlavně samozřejmě prodávat alkohol. Obživu jim zajišťoval systém provizí, kde z každé prodané skleničky měly podíl. Samozřejmě také hosté kupovali alkohol jim. Ve službě ale pít nemohly – musely zůstat střízlivé pro zábavu hostů. Měly tedy rafinovaný způsob kamufláže, kde si nalévaly nealkoholické nápoje, které měly barvou simulovat alkohol. Rozdíl v ceně jim pak byl připočten k odměně.
Taneční bary
Velké oblibě se těšily taneční zábavy. Ovšem při takovém nadbytku mužů nebylo možné klasické taneční zábavy uspořádat – muži prostě neměli s kým tančit. Řešením byly najaté tanečnice – děvčata, která za poplatek (nejčastěji 1 dolar) tančila se zákazníky. Nejlepší a nejoblíbenější tanečnice si dokázaly slušně vydělat – za měsíc okolo 200 dolarů, což bylo více, než si většina hledačů zlata vydělala za rok.
Nevěstince
Největší úctě z takzvaných „pomalovaných děvčat“ (značilo to, že používaly make up, který byl pro počestné ženy tabu) se těšily prostitutky pracující v nevěstincích. Jednalo se o nejkrásnější, nejzábavnější děvčata, která byla schopna se zákazníky udržovat skvělou konverzaci, zpívat, tančit a hrát na hudební nástroje. K tomu se musela podrobovat pravidelným prohlídkám, což mělo být zárukou absence pohlavně přenosných chorob. Dívky v nevěstincích buď přímo bydlely, nebo si pronajímaly jednotlivé pokoje, které byly vybaveny luxusním nábytkem. K dispozici měly také svou ochranku, která mohla kdykoli zakročit, což mělo velkou výhodu oproti ostatním nečestným profesím, které byly velice nebezpečné. Za noc s luxusní společnicí se platilo až 50 dolarů, což byla téměř cena vycvičeného jezdeckého koně.
Temná stránka
Svoboda a lákavé výdělky byly jen jednou stránkou mince. Ve skutečnosti byla realita odlišná. Mezi dívkami panovala velká rivalita, a zvláště tanečnice a barmanky se musely často uchylovat k prostituci – a to buď přímo pouliční, nebo přímo v saloonech, kde k tomuto účelu sloužily malé kamrlíky s postelí a kádí s vodou k opláchnutí. Za tyto činnosti jim však hrozila tučná pokuta či vězení – prostituce byla legální pouze v nevěstincích, které byly brány jako podnikání , a odváděly tak daně a jejich pracovnice absolvovaly lékařské prohlídky. Nevěstince byly označovány červenou lucernou a nabídkou svých služeb se netajily. Mimo řádně označené nevěstince však bylo však provozování nejstaršího řemeslo nelegální.
Mimo perzekuce z řad ochránců zákona hrozilo děvčatům ze saloonů a tanečních barů větší nebezpečí. Mnoho zákazníků bylo k děvčatům hrubých, násilnických, nebo je přímo zneužívalo. Znásilnění se nenahlašovala, protože zločiny proti ženám, a zvláště těm „nečestným“, se tolerovaly. Nezřídka čekalo vězení naopak dívku, která tento čin nahlásila, a to za nelegální prostituci.
Dalším postrachem bylo těhotenství a pohlavní choroby. Syfilis a kapavka byly dost rozšířené a před objevem penicilinu neléčitelné choroby. Navíc antikoncepce a přerušení těhotenství bylo ilegální. Dívky se tedy uchylovaly k aplikaci injekcí rtuti do břicha jako prevenci těhotenství i pohlavních chorob, a často umíraly na otravu rtutí či na infekce z nesterilní aplikace. Časté byly i vraždy novorozenců, těhotenství se co nejvíc tajilo a břicho se stahovalo korzety – pro dívku znamenalo katastrofu, neboť nemohla pracovat a uživit se.
Největším problémem však byla sociální izolace – z „počestných“ občanů se k prostitutkám, tanečnicím i barmankám nemohl nikdo hlásit, a často je zavrhla i vlastní rodina (případně rodinu neměly, a proto se vrhly na tuto profesi). Přátelské vztahy se kvůli silné konkurenci příliš nepěstovaly. Příliš těsným vztahům se zákazníky se zase bránili provozovatelé saloonů či nevěstinců a omezovali dobu, kterou mohl zákazník strávit s jedním děvčetem. Kvůli nedostatku žen totiž nemohli dopustit, aby se dívky zamilovaly a odešly, protože nové zaměstnankyně se špatně sháněly.
Dívky často řešily samotu závislostí, ať už na alkoholu nebo populárních opiátech. Míra sebevražednosti dosahovala až 60 %, zvláště pro ženy, které onemocněly pohlavní chorobou, otěhotněly, nebo prostě a jednoduše „příliš zestárly“ často nezbývalo jiné východisko. Doby, kdy ženy mohly začít pracovat i v jiných oborech, byly totiž ještě na míle vzdáleny.
Zdroje:
Legends of America, článek o „pomalovaných děvčatech“: https://www.legendsofamerica.com/we-paintedlady/
Curious Historian: článek o děvčatech ze saloonů: https://curioushistorian.com/saloon-girls-the-soiled-doves-of-the-old-west
