Článek
Záleželo, jestli něco nevhodného dítě pláclo před někým normálním, nebo před kovanou komunistickou učitelkou, která danou rodinu uvědoměle udala. Nejhorší bylo, když se nevinné dítě rozmluvilo třeba v tramvaji, co maminka či tatínek doma říkali. Buď se tramvaj smála, nebo byl průšvih.
Jedním z typických znaků života v socialistickém Československu bylo všudypřítomné pokrytectví. Komunisté věděli, že naprostá většina společnosti je nemiluje, ale oficiálně byla vedoucí úloha strany nezpochybnitelná.
A co všechno se vlastně nesmělo?
Nesmělo se říkat, že na Západě se žije lépe, ale i manželky komunistických funkcionářů sháněly katalogy německých obchodů a šily podle Burdy. Nesměly se nakupovat bony, ale ty se prodávaly před každým Tuzexem. Veksláci obvykle donášeli STB a za to mohli v klidu kšeftovat. Nesměl se rozkrádat majetek v socialistickém vlastnictví, ale žilo se podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“.
Pravda? Ani náhodou!
Hlavně se nesměla říkat pravda a bylo úplně jedno, zda šlo o nějakou „malou“ pravdu, například, že v obchodech není ovoce. Nebo, že sovětští okupanti, což dle oficiální propagandy byli vlastně naši zachránci, dostávají i to, co pro obyčejné Čechy k dispozici nebylo. Pokračovalo to přes formální členství ve straně, odborech či Svazu československo-sovětského přátelství, kde sice nikdo být nechtěl, ale musel, až po tak soukromé věci, jako byla víra v boha. Nebylo neobvyklé, že učitelé jezdili do kostela mimo svůj okres, protože když šli na mši ve svém městě, někdo je udal. A socialistický učitel přece nemohl chodit do kostela.
Normalizace jako vrchol pokrytectví
Po krátkém období šedesátých let, kdy se naše společnost svobodně nadechla, kdy nebyl problém cestovat i mimo socialistický tábor a v médiích se mohlo dokonce i veřejně kritizovat, přišla počátkem 70. let normalizace. Vysokoškolsky vzdělaní lidé končili v kotelnách, na vedoucích místech je nahrazovali soudruzi bezmezně horující za komunistickou stranu a internacionální pomoc (čti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy).
Jiří Pehe ve svém hodnocení Pražského jara pro Český rozhlas uvedl: „Dobře to vystihnul Václav Havel ve svém eseji Moc bezmocných, když napsal, že normalizační režim byl už jen čiré pokrytectví, ve své podstatě „post-totalitní režim“. Tedy režim, který už nebyl podpírán ideály, ale jen mocí, jež navíc už neměla sílu vrátit ke stalinskému teroru. I proto bylo jen otázkou času, kdy se zhroutí.“
A přesně tak to bylo. Režim nezavíral lidi do kriminálů jako v 50. letech, ale mohl jim velmi znepříjemnit život. Oblíbené hospody byly plné donašečů, kteří reportovali, kdo co řekl, případně kdo si dovolil dělat z komunistů či vládnoucího režimu legraci. Tresty byly od vyhazovů z práce přes odsouzení dětí se samými jedničkami ke studiu maximálně na učňovské škole až po omezení cestování či získání bytu. Většinou už nešlo o život, ale důvodů, proč rodiče nabádali děti, aby byly mimo domov ticho, bylo více než dost.
Šaráda konce socialismu
Ke konci komunistické éry před listopadem 1989 už vládla ve společnosti velká dávka cynismu. S odchodem komunistických ikon typu Gustav Husák, kterého v nejvyšší stranické funkci nahradil Milouš Jakeš, už nebylo jasné, zda se smát nebo jen brečet.
Bývalý český diplomat a polistopadový námětek prvního ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera Zdeněk Matějka k tomu pro Goethe Institut řekl: „Pamatuju si tu atmosféru, když jsme na jedné stranické schůzi poslouchali Jakešův projev. Nikdo nic neřekl, ani se nezatvářil, ale bylo evidentní, že je to naprostá šaškárna a že brzy se celý režim zhroutí. Ten cynismus vůči režimu byl šílený. Socialismus nezkrachoval na ozbrojení, jak se říká na Západě, ale na tom, že naprostá většina pochopila, že je to šaškárna a totální pokrytectví.“
Zdroje:
Goethe institut: Pokrytectví ze společnosti nezmizelo
https://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/the/wen/cs13573989.htm
Český rozhlas: Jaké je dědictví Pražského jara 1968?
https://plus.rozhlas.cz/jake-je-dedictvi-prazskeho-jara-1968-7839435
