Článek
Byla to vlastně jen krátká odbočka. Měl jsem pár hodin času, když jsem jel přes Bavorský les do Čech, a vzal jsem odbočku nahoru na Zadov, respektive Churáňov (Churanow). Malá zajížďka, jen pár kilometrů. Ale vzpomínky, které mě tam dohonily, byly mnohem větší, takže cesta najednou působila těžší než všechny kilometry, které jsem ten den na silnici urazil.
Zadov
Jako malý chlapec jsem tu trávil prázdniny. Můj český dědeček, teta a my děti, moje malá sestra a já, jsme trávili ten čas mezi lesy, loukami a prostými penziony, které už tehdy byly omšelé. Pro nás děti to ale byl ráj. Sbírání hub, dlouhé hodiny chození lesem, slunce na obličeji a jistota, že někde v pozadí zněly známé hlasy dospělých.
Dvě reality
Nedávno jsem v úzkém rodinném kruhu mluvil o jednom ze svých posledních textů, ve kterém jsem se ptal: „Jak malým se musí člověk stát, aby přežil?“ Uvědomil jsem si přitom, že toto „zmenšování se“ hrálo roli nejen v německé rodinně mého otce, ale také v Čechách, uprostřed mé české rodiny. I tam znamenalo přežití sklonit hlavu, přikrčit se, mlčet. „Nešli jsme cestou jako všichni ostatní,“ zaznělo. „Nevstoupili jsme do strany, doma jsme říkali něco jiného než venku.“
Tak vznikly dvě reality, které existovaly vedle sebe, ale nikdy se úplně nespojily. Jedna oficiální a jedna tajná, jedna hlučná a jedna tichá. Svět, ve kterém se vědělo, že mlčení znamená bezpečí, zatímco slova venku mohla být nebezpečná.
Vzpomínky na Šumavu
Když jsem zaparkoval auto před jedním z hotelů na Zadově, musel jsem se pousmát. Nová okna, ano, ale jinak budova vypadala skoro stejně jako před pětatřiceti lety. Zvláštní pocit, jako by čas sice plynul, ale nezmizel beze stopy, jen s drobnými úpravami.
Šel jsem se projít a okamžitě se vrátil starý pocit, sbírání hub s dědečkem, který znal svá tajná místa. Malá zákoutí v lese, která mi ukazoval, skoro jako by mi předával klíč. Zvuk kroků na měkké lesní půdě, světlo mezi stromy, ticho, které bylo přesto plné života, to všechno se ve mně znovu zvedlo.
Tehdy, jako dítě, byla hranice všudypřítomná. Vždycky jsme se zastavili před ní. Před hlídkami, před závorami, před psy, kteří štěkali. Bylo nepředstavitelné, že by člověk mohl prostě přejít. Dnes jsem naopak přejel hranici bez povšimnutí a věděl jsem, že se můžu kdykoli vrátit.
Zajímavé je, že něco chybělo, něco, co mě v Sudetech často provází, ten tísnivý, temný pocit, který někdy tak silně cítím v Krkonoších. Možná je to přírodou, možná tím, že tento kout Šumavy je blíž Bavorsku. Možná také tím, že lidé tady mohli rychleji utéct přes hranice.
Vzpomněl jsem si na dědečka a na tetu, tiše jim poděkoval za ten čas mého dětství. Prázdniny s nimi patří k nejcennějším vzpomínkám, které mi zůstaly.
Červená pilulka
Pak jsem šel na jídlo. I to bylo jako cesta časem. V nabídce byl jen smažák s hranolky. Přesně to, co jsem jedl už jako dítě. Tiše jsem se zasmál, když přinesli talíř. Všechno vypadalo stejně, dokonce i vůně byla stejná. Některé věci se nemění nebo se mění tak málo, že si toho člověk sotva všimne.
sýr
Seděl jsem tam, jedl svůj sýr a ptal se sám sebe. Jak by tato krajina vypadala, kdyby se dějiny ubíraly jinak? Kdyby se Češi a Němci v Čechách smířili včas? Bylo by to tu jako v Allgäu nebo jako v nějaké rakouské horské vesnici? Udržované, otevřené, sebevědomé?
Ale vím, že si tyto myšlenky nesmím dovolit, protože pak se vracejí duchové, kteří mě znovu a znovu pronásledují, když se v těch otázkách ztratím. Duchové, které nelze zahnat, ale jen uzdravit.
Tak jsem tam seděl, kousal další sousto a řekl si: „Je to tak, jak to je a musím s tím tak žít.“ Když jsem později znovu nastoupil do auta a sjížděl dolů po silnici, vzpomněl jsem si na film, který už více než dvacet let působí jako zrcadlo naší reality „The Matrix“. V jedné rozhodující scéně tam postava Cypher říká:
Ignorance is bliss.
Blažená nevědomost. Rozhoduje se pro pohodlnou lež, pro modrou pilulku, která mu dovolí dál žít v iluzi. Metafora červené a modré pilulky už dávno vstoupila do naší kultury. Modrá pilulka znamená zapomnění, jemné pokračování ve snění. Červená pilulka naopak nutí otevřít oči i když člověk uvidí věci, které by raději neviděl.
Jako dítě jsem dostal jen modrou pilulku. Zadov pro mě tehdy byl čistá idyla. Les, slunce, houby, smažený sýr. Všechno bylo v pořádku, protože jsem nemohl vidět, co se zatím skrývá. Dnes ale cítím, že jsem červenou pilulku spolkl už dávno. Vidím vrstvy dějin, zlomy, dvojznačnosti a už se nejde vrátit.
Možná právě to je lekce, kterou mi dala tahle malá zajížďka na Šumavu. Nemůžu minulost ignorovat, i když bych to někdy chtěl. Ale můžu si vybrat, jak s ní budu žít. Jestli se nechám paralyzovat stíny nebo jestli nechám vystoupit do popředí světlé vzpomínky na dědečka, na tetu a na prázdniny svého dětství. To je moje červená pilulka, vím, že obojí existuje, temnota i světlo.
