Článek
Před časem jsem četl knihu Dr. Daina Heera Being You, Changing the World (Být sám sebou mění svět) a narazil jsem na metaforu, která mnou vnitřně otřásla. Dr. Dain Heer přirovnává vztahy k pokusu useknout si ruce a nohy jen proto, aby se člověk vešel do maličkého Mini Cooperu, vše jako oběť pro lásku, která nás má „zachránit“.
Věříme, že se musíme obětovat, abychom byli milováni, abychom přežili, ve vztahu, v zemi. Ale co když toto „zmenšování se“ neohrožuje jen vztah, ale i samotný život v proměnách?
Mini Cooper a „malý Gatter“ jako symbol přizpůsobení nebo přežití?
Mini Cooper, symbol britského automobilového průmyslu, lidové auto. Malý, okouzlující, praktický, velmi podobný „malému Gatteru“ o mnoho let dříve než Mini Cooper. Oba znějí roztomile, nenápadně, a přesto jsou to solidní a spolehlivá auta. Ale co nás stojí tato stabilita? Kolik z nás se tam vejde a kolik už ne? „Malý Gatter“ se do dnešní doby neprosadil, Mini Cooper ano.
Ořezáváme se, abychom přežili.
Přizpůsobujeme se rodinným očekáváním, vzdáváme se jazyka v průběhu času a za těžkých okolností, vzdáváme se svých snů. Umlkáme, abychom byli milováni, abychom nerušili, nebo prostě jen proto, abychom měli klid.
Můj otec Jan a „zmenšování se“
Můj otec Jan se přizpůsobil do malosti, tiše a nenápadně. Zanechal své sny, vzdal se mateřského jazyka, málem ztratil svou identitu. Do šesti let, kdy nastoupil do školy, mluvil pouze německy. Na otázku z mé disertace „Kdo jsi? Jak se cítíš?“ odpověděl „Jsem Evropan,“ aby nemusel volit mezi „Němcem“ a „Čechem“.
Jeho život byl neustálým pohybem kolem otázky identity. V rozhovoru rok před svým odchodem mi pošeptal: „Cítím se jako Čech.“ Ale na smrtelné posteli před rokem už mluvil jen německy. Ve svém světě hledal způsob, jak přežít v Česku. Útočiště našel v horách, v pivu, v bridgi a v zahradničení, dokud toho nebylo příliš, a pak odešel.
Opa Heinrich, ztracený ve své vlasti a jeho „zmenšování se“
Můj dědeček Heinrich, narozený v Rakousku-Uhersku, později občan Československa, pak Německé říše, dlouho bez státní příslušnosti, a nakonec znovu občan Československa. Mluvil jen německy a pracoval v dole, život zachraňující ochranná hráz proti válce a vyhnání.
Havíř, který kouřil a pil, aby zůstal „malý“. Aby neměl nebezpečné myšlenky, aby se neangažoval, a hlavně aby zastavil tu přívalovou vlnu pocitů a emocí. Alkohol se stal maskou. Pro téměř všechny mužské členy rodiny to bylo velké téma. Pro některé byl „démon alkohol“ smrtelný. Prostě nechtěli cítit a být si vědomi.
Kolik se toho tam opravdu vejde?
Ořezáváme části svého vlastního bytí, abychom přežili, abychom necítili, abychom se chránili. Cítím to i v sobě. Nemohu pít alkohol, nedělá mi dobře. Jen těžko mohu jezdit do sudetoněmeckých oblastí. Ta energie je tam i po 80 letech stále hmatatelná, všude tam, kde žijí lidé, kteří na všechno zapomněli a nic vědět nechtějí. Pryč je přece pryč!
Jedna blízká osoba se mě nedávno zeptala „Uvědomuješ si, jaký osud neseš? Že tvoji předkové toho tak málo zpracovali? Chceš tuto těžkou energii předat svým dětem?“
Moje odpověď byla jasná, chci, aby tento řetězec skončil se mnou. Chci odpustit, smířit se, v rozhovoru vytvářet porozumění. Proto píšu tyto řádky, abych ukázal, že tuto zemi miluji, i když ve mně často vyvolává silné emoce. Doufám, že více lidí najde cestu k sobě, k vyrovnání se s vlastní minulostí, k tomu vědomému pochopení, že si lze znovu vzít zpět své useknuté ruce a nohy.
Mír nelze udržet silou. Lze ho dosáhnout jen vědomým pochopením.
Toto vědomé pochopení vzniká v dialogu, v rozhovoru. „Veškerý život je setkání,“ jak se krásně píše na vstupní tabuli Heiligenhofu, jen tak můžeme otevřít a uzdravit rány našeho „zmenšování se“.
Cesta ze „zmenšování se“ začíná v sobě
Nejsme Mini Coopery, jsme lidé, s touhami, jazyky, identitami. Nemusíme se deformovat, abychom „zapadli“. Smíme růst a ukázat se, smíme připustit realitu svého bytí.
Odpusťme si, naučme se chápat a přerušit řetězy „zmenšování se“, ne silou, ale empatií, jazykem, rozhovory o historii, i tehdy, když to bolí. Rozhovory o nás samých, s pocitem hlubokého pocitu bezpečí a vřelé laskavé lidskosti.
