Článek
Vyhnání Němců z Čech a Moravy po druhé světové válce patří k nejtragičtějším a zároveň nejsložitějším kapitolám středo-evropských dějin. Toto temné období zůstává nejen bolestnou vzpomínkou obětí, ale také klade důležité otázky k zacházení s dějinami, vinou a smířením.
Ve výjimečném video-příspěvku, který byl prezentován v rámci semináře ASA (Arbeitskreis der Sudetendeutschen Akademiker - pracovní kruh sudetských akademiků), otevřel česko-německý šachový velmistr Luděk Pachman okno do těchto časů. Jeho osobní příběh a jeho odvážná slova poskytují hluboký pohled do událostí, zejména pokud jde o roli prezidenta Edvarda Beneše ve vztahu k vyhnání němců.
Raný život a fascinace šachem
Luděk Pachman se narodil v roce 1924 a brzy vstoupil do světa šachu.
Hrál jsem aktivně šachy a stal se mezinárodním mistrem a velmistrem. To mi umožnilo poznat svět.
Jeho kariéra mu umožnila nahlédnout za hranice své vlasti a vstoupit na mezinárodní scénu. Politické otřesy v jeho vlasti však brzy zastínily každou perspektivu. Již před pražským jarem byl Pachman aktivní v opozičních kruzích a zasazoval se za svobodu a spravedlnost.
Pachman pocházel z doby, kdy bylo politické klima v Československu stále více poznamenáno napětím mezi různými národnostními skupinami. Jeho politické postoje se vyvíjely v kontextu těchto změn. Navzdory svému marxistickému přesvědčení brzy pocítil krutou realitu mocenské politiky.
Kruté poválečné časy a pomsta na Němcích
Konec druhé světové války neznamenal pro Němce v Čechách a na Moravě mír, ale začátek brutálního pronásledování. Pachman barvitě líčí:
9. května pověsili Němce v uniformách za nohy na lucerny, polili benzínem a zapálili.
Takové příšerné obrazy jsou dnes mnohým známy jen z dějepisu, byly však skutečností pro tehdejší obyvatele. Pachman zdůrazňuje, že nešlo o spontánní výtržnosti, ale o systematicky organizované akce.
Vyhnání Němců byla akce iniciovaná Benešem, domluvená na jeho setkání se Stalinem v roce 1943 v Moskvě.
Tímto politickým ujednáním byl zpečetěn osud milionů lidí. Takzvané Benešovy dekrety otevřely dveře hromadnému násilí, vyhnání a vyvlastnění. Pro Pachmana byl komunismus, ke kterému se dlouho hlásil, těmito etnickými konflikty a excesy hluboce poznamenán.
Jako marxista jsem byl vychován k proletářskému internacionalismu, ale toto bylo v rozporu s mým marxistickým přesvědčením.
Pachman zde ukazuje hlubokou propast mezi oficiální politikou a individuálními osudy.
Politické intriky Beneše a Stalina
Historická dohoda mezi Benešem a Stalinem, zanechala v Čechách hlubokou ránu. Beneš upevnil svou moc, politická orientace na Sovětský svaz přinesla vyhnání Němců. Pachman říká výstižně:
Stalin slíbil Benešovi vyhnání Němců, za to se Beneš vzdal Podkarpatské Rusi a politicky připoutal zemi k Sovětskému svazu.
Tato bolestná dohoda stála Československo svobodu a vyvolala řetězovou politickou reakci, která zemi připravila na desetiletí o vliv i svrchovanost. Oběťmi nebyly jen politické elity, ale také miliony lidí, jejichž životy byly násilně zničeny. Trauma té doby mělo trvalý vliv i na vztahy mezi Čechy a Němci v dalších generacích.
Osobní utrpení, vězení a politický odpor
Během naděje na reformy Pražského jara 1968 byl Pachman politicky aktivní. Po potlačení byl zatčen za svou činnost. Stal se jedním z prvních politických vězňů v Československu po roce 1968 a skončil ve vězení,
nesrovnatelně horší než v gestapáckém vězení za války.
S těžkými zraněními, včetně fraktury lebky a tří zlomených obratlů, sotva přežil. Tato těžká doba znamenala zlom, byla mu odebrána svoboda a jeho naděje na otevřenou společnost zmizela, přesto trval na svých názorech. Nakonec byl donucen k vystěhování:
Byl jsem proti své vůli zbaven státního občanství.
Tento nucený exil byl pro Pachmana hlubokou ranou. Ztráta domova nebyla jen geografickým, ale také emocionálním a kulturním zlomem.
Dvojí domov
Navzdory všem utrpením spojuje Pachmana hluboká láska k rodné zemi i té, kterou později přijal za svou druhou vlast.
Domov pro mě znamená lásku, nejen místo pobytu. Hlásím se k lásce ke dvěma zemím.
Tato dvojí příslušnost je typická pro mnoho vyhnaných, kteří se pohybují mezi kulturami a dějinami, mezi Východem a Západem. Pachman ztělesňuje tento rozpor a ukazuje, že navzdory prožívané bolesti existuje prostor pro porozumění a smíření.
Tato perspektiva je mostem pro generace, které dnes nemají tušení, proč proces smíření v regionu dosud pokračuje. Pachmanova slova vybízejí k nahlédnutí do dějin jinak, nejedná se jen o protiklad mezi viníky a obětmi.
Pachatelé a oběti, oběti i pachatelé
Pachman poukazuje na to, že v tomto příběhu nejsou za mnohé kruté činy odpovědné pouze vnější síly, ale i samotní čeští lidé, často bývalí kolaboranti nebo čeští příslušníci gestapa.
Ruští vojáci se na těch excesech nepodíleli. Kradli, nebyli přívětiví, ale někdy i pomáhali při útěku.
Tato diferenciace je důležitá pro pochopení složitých sociálních a politických dynamik té doby. Poznání vnitřních souvislostí vrhá světlo na stinné stránky, které provázely chaos války a poválečné éry. Ukazuje, že historická vina a odpovědnost nikdy nemůže být jednostranná.
Paměť a varování
Pachmanova slova nejsou jen historickým dokumentem, nýbrž výzvou, abychom si byli vědomi ceny politické pomsty a nutnosti smíření. Ten, kdo chápe minulost, může najít cestu k budoucnosti založené na vzájemném respektu a spolupráci.
