110 let od vypuknutí 1. světové války. Čeští vojáci ve Velké válce

Dne 28. června 1914 došlo k atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Rakousko-Uhersko následně dalo Srbsku ultimátum. Deset požadavků bylo záměrně sestaveno tak, aby je Srbsko nemohlo přijmout a aby jejich odmítnutí následně umožnilo začít válku. Víceméně smířlivou odpověď na ultimátum předal ve večerních hodinách 25. července 1914 rakousko-uherskému velvyslanci Gieslovi sám srbský premiér Nikola Pašić. Vysloveně byl odmítnut jen jeden bod ultimáta, a to, aby na území Srbska volně operovaly rakouské vyšetřovací orgány.

Tím nastala záminka k rozpoutání války, které se napřed říkalo Velká, a později Světová. 26. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko mobilizaci a vzápětí mobilizovali i Srbové. Dne 28. července vyhlašuje Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Následně se do války přidávají i další státy. Na stranu napadeného Srbska se postaví Rusko, Francie a později i Velká Británie. Na stranu Rakouska-Uherska se staví Německo, Osmanská říše po později i Bulharsko. Během války se pak na tu či onu stranu přidávají další státy. V roce 1917 vstupují do války Spojené státy, čímž vzniká opravdu celosvětový konflikt.

Boj za vlast i za myšlenku

Drtivá většina mužů z Českých zemí narukovala do rakousko-uherské armády. Je to pochopitelné, protože monarchie byla jejich vlastí. Ovšem už v té době se začínala rozšiřovat myšlenka na samostatný stát. A když si někteří muži uvědomili, že pokud zvítězí Centrální mocnosti, tak se budou Germáni povyšovat a utlačovat Slovanské národy v monarchii, začali mnozí z nich přebíhat na druhou stranu či se při první příležitosti vzdávali. To, že by zacházení se Slovany bylo velmi nepříznivé si vojáci mohli zakusit v zajateckých táborech, kde se Němci, Rakušané a Maďaři velmi nevybíravě chovali ke slovanským vojákům, a zvláště přeběhlíkům. A když do zajateckého tábora dorazil emisař od československého vojska, ti lidé, kteří byli postiženi touto šikanou, se pak do něj nadšeně hlásili.

Každý zajatec, který chtěl vstoupit do vojska, dnes nazývaného legie, si musel projít jakousi vnitřní revolucí, při které se rozhodl pro tu či jinou variantu. Ne všichni Češi v zajetí v Rusku, Srbsku, Itálii či Francii se do legií přihlásili. Mnozí již měli válčení plné zuby, byla tu obava z bojů či případného zajetí a následné popravy za vlastizradu, strach o rodinu atd. Avšak nemálo se jich rozhodlo pro boj za myšlenku vytvoření samostatného státu. V Rusku to bylo na 60 000 mužů, v Itálii 20 000 mužů a ve Francii 10 000 mužů. Sice jsem příznivcem legií a ctím jejich odkaz, ale na naše předky, kteří bojovali v uniformách rakousko-uherské armády, nesmíme zapomínat. Zvláště proto, že na pomnících padlých z 1. světové války to jsou ve většině případů právě oni. Z Českých zemí padlo 300 000 mužů v uniformách monarchie a 5 000 mužů v uniformách našich legií.

Bojiště Velké války

Většina lidí, kteří přišli o někoho z rodiny v 1. světové válce, tak říká, že padl na Piavě. Když si však člověk o těchto lidech hledá informace, tak narazí na to, že dotyčný padl např. v Karpatech, u Přemyšlu, v Srbsku či na řece Soča nebo v Dolomitech. Na řece Piavě se bojovalo až v posledním roce války. Kromě výše vyjmenovaných míst bojovali naši předci též na frontě v Rumunsku, Albánii, Černé Hoře nebo na Soluňské frontě v Řecku. Zajímavostí je též působení našich předků v uniformách monarchie na Západní frontě ve Francii v roce 1918. Při výčtu front nemohu vynechat Ruské válčiště. Tam všude bojovali, krváceli a umírali naši předci. Nejvíce se Češi vyznamenali na Italské frontě, kde paradoxně bránili Slovinské území, které bylo obýváno Slovany, proti útokům italské armády.

Sibiřské válčiště

Samostatnou kapitolou našich předků, kteří bojovali ve Velké válce, jsou boje na Sibiři. Původně se měli legionáři z Ruska přesunout přes Sibiř do Francie, kde měli posílit naše budované pluky. Ovšem vlivem bolševiků byli vtaženi do Ruské občanské války. Článek o začátku bojů našich legionářů proti bolševikům si můžete přečíst zde.

Front bylo v Ruské občanské válce mnoho. Kungurská, povolžská, ussurijská, atd. Legionáři bojovali o města Zlatoust, Jekatěrinburg, Samara, Syrzaň, Irkutsk, Vladivostok, Nižněudinsk, Mariinsk, Čita, Čejlabinsk, Penza, atd. Vystoupení proti bolševikům nám zajistilo obdiv u Dohody. Díky ovládnutí Transsibiřské magistrály bylo zabráněno návratu až milionu propuštěných válečných zajatců německé a rakousko-uherské armády. Tito vojáci pak chyběli při posledních ofensivách na západní a italské frontě. Díky tomu Dohodové státy uznaly naši samostatnost. Boje legionářů na Sibiři byly nakonec těmi nejdůležitějšími pro naše osamostatnění.

Doma boj nekončí

Po návratu vojáků do Československa však pro některé z nich boje neskončily. Bylo zapotřebí obsadit pohraniční oblasti Čech a Moravy, kde mezi tamními Němci a Rakušany začaly vzrůstat separatistické myšlenky. Separatisté též začali vytvářet své vlastní ozbrojené jednotky. A tak obsazování pohraničí přineslo další oběti. Od listopadu 1918 do července 1919 probíhala válka o Slovensko, kterého se Maďarsko odmítalo vzdát. A aby toho nebylo málo, tak v lednu 1919 vypukla válka s Polskem o Těšínsko. Těchto bojů se účastnili jak navracející se legionáři z Francie a Itálie, tak i vojáci, kteří byli celou válku věrni přísaze císaři pánu. Po vzniku republiky se pak dali do jejích služeb, a byli to právě oni, kdo obsazoval pohraničí Čech a Moravy, a též se zapojili do válek s Maďary i Poláky. V některých vesnicích či městech je pak na pomníku u některých padlých i letopočet 1919. Jsou to jak legionáři, kteří padli při ostraze Transsibiřské magistrály, tak i vojáci, kteří padli na Slovensku a případně i na Těšínsku v boji o hranice nové republiky.

Prameny

Pecka, Radomír. 1. světová. Obr proti trpaslíkovi

Mojžíš, Milan. Československé legie 1914-1920 Katalog k výstavám Československé obce legionářské