Jak se Ceuta stala španělskou? Příběh afrického města, které Maroko žádá zpět

Minulý i tento týden rezonovaly evropským, a tedy i českým tiskem zprávy o migrační krizi ve španělské Ceutě. Toto město na severním pobřeží Afriky pravidelně přitahuje pozornost právě díky své poloze – představuje jednu z mála pozemních hranic mezi Evropskou unií a Afrikou. V článku se však nebudeme zabývat příčinami ani důsledky současné migrační krize. Zaměříme se na otázku, která mnoho lidí překvapuje: jak se vlastně stalo, že Ceuta s přibližně 85 tisíci obyvateli, ležící na africkém kontinentu, patří už několik století Španělsku?

Území dnešní Ceuty se díky své mimořádně významné strategické poloze ve starověku dostalo pod vládu několika mocností. Jako první zde na delší dobu pevně zakotvili Kartaginci, kteří město pojmenovali Abyla. V 1. století našeho letopočtu se Ceuta stala důležitým vojenským bodem Římské říše. Římané zde vládli přibližně čtyři století, než je postupně vystřídali Vandalové, Vizigóti a nakonec Byzantinci.

V 7. století se na Blízkém východě zrodila Arabská říše, jejíž expanze zasáhla i severní Afriku. Ceuta se stala její součástí na více než sedm století.

Zásadní zlom přišel až roku 1415, který historici často označují za počátek éry zámořských objevů. Portugalci za vlády Jana I. Ceutu dobyli a vytvořili z ní svou první zámořskou državou. Město se stalo významnou vojenskou základnou i výchozím bodem pro další portugalské výpravy podél afrického pobřeží. Právě odtud začala cesta Portugalska mezi největší námořní velmoci své doby.

V roce 1580 však vymřela portugalská vládnoucí dynastie. Portugalsko ovládl španělský král Filip II. a mezi oběma zeměmi vznikla personální unie. Ceuta se tak dostala pod vládu španělské koruny.

Portugalsko začalo na personální unii výrazně tratit, především kvůli sílící konkurenci Nizozemců v zámoří. Roku 1640 proto vypuklo povstání, které vedlo k obnovení portugalské samostatnosti a nástupu dynastie Braganzů.

Představitelé Ceuty se však rozhodli jinak. Požádali španělského krále Filipa IV., aby město zůstalo pod španělskou správou. Právě od tohoto okamžiku se datuje nepřetržitá španělská vláda nad Ceutou. Tento stav byl definitivně potvrzen Lisabonskou smlouvou z roku 1668, v níž se Portugalsko svých nároků na město formálně vzdalo.

Přesto si Španělsko Ceutu neudrželo bez boje. Největším soupeřem bylo Maroko, které město považovalo vzhledem k jeho poloze v Gibraltarském průlivu za své přirozené území.

Na konci 17. století zahájil sultán Mulaj Ismáíl rozsáhlé obléhání Ceuty, které trvalo v letech 1694 až 1727. Patří tak k nejdelším obléhacím operacím v dějinách. Španělům se podařilo město ubránit především díky zásobování po moři a mohutnému systému opevnění. Po smrti sultána navíc Maroko zasáhla vnitřní krize, která vedla k ukončení obléhání.

Další marocký pokus přišel až v polovině 19. století. Válka skončila roku 1860 porážkou Maroka, které tím bylo výrazně oslabeno. Situace využily evropské mocnosti. Zatímco Španělsko posilovalo svůj vliv v severním Maroku, Francie postupně rozšiřovala svůj vliv ve zbytku země. Roku 1912 byl po druhé marocké krizi tento stav stvrzen vznikem francouzského a španělského protektorátu. Ceuta se přitom nestala součástí Španělského Maroka, protože ji Madrid nadále považoval za integrální součást vlastního státu se zvláštním postavením.

Když Maroko roku 1956 získalo nezávislost, Ceuta ani Melilla se jeho součástí nestaly. Obě města zůstala pod španělskou správou, což je dodnes jedním z hlavních zdrojů napětí mezi Madridem a Rabatem.

Napětí mezi oběma zeměmi se v následujících desetiletích opakovaně vracelo. V roce 1978 marocký král Hasan II. znovu vznesl nárok na Ceutu i Melillu a o pět let později Maroko přistoupilo také k blokádě obou měst. V roce 1995 získala Ceuta status autonomního města a její obyvatelé jsou plnoprávnými španělskými občany.

Spor o Ceutu zřejmě v dohledné době neskončí. Maroko považuje město společně s Melillou za poslední pozůstatek evropského kolonialismu na africkém kontinentu a dlouhodobě požaduje jejich navrácení. Španělsko naopak zdůrazňuje, že nejde o kolonie, ale o nedílnou součást jeho státního území, která je pod španělskou správou již téměř čtyři století.

Celé situaci dodává jistou dávku paradoxu skutečnost, že zatímco Madrid odmítá o předání Ceuty či Melilly uvažovat, sám dlouhodobě požaduje, aby Velká Británie vrátila Španělsku Gibraltar, který Britové získali během války o španělské dědictví v roce 1704. Tento historický spor tak dodnes připomíná, že hranice vytvořené před staletími zůstávají citlivým politickým tématem i v 21. století.

ZDROJE: