Herečka Švabíková uvolnila na přání Jana Wericha místo Jiřině Bohdalové. V Praze už si nezahrála

Když v roce 1968 vznikla při Svazu Českosloveských divadelních a filmových umělců rehabilitační komise, která prošetřovala bezpráví, které se v 50. a 60. letech minulého století dotklo řady herců, obrátila se na ni i paní Švabíková. A protože jsem v pozůstalosti svého dědy objevil kompletní archiv této rehabilitační komise, ke kterému více než 50 let neměl nikdo přístup, rozhodl jsem se dokumenty z něj zpracovat a zveřejnit v rámci tohoto webu.

Po příběhu Waldemara Matušky, Olgy Scheinerové a Anny Gabrielové je tady další smutný pohled na jeden zkažený herecký život.

Svou žádost rehabilitační komisi odeslala herečka 24. dubna roku 1968. Už na úvod sama přiznává, že její případ není nijak drastický a s řadou příběhů těžce utlačovaných herců nelze srovnávat. Přesto se i ona cítí neprávem upozaďovaná a zbavovaná možností hrát. Žádost začala slovy: „Jsem si vědoma, že mezi drastickými případy zneužití moci není můj případ zvlášť zajímavý, ale když je herečka nespravedlivě zbavena možnosti pracovat, znamená to vlastně zkažený život.“

Zdenka Śvabíková začínala svou kariéru v Brně, ale v průběhu druhé světové války, v roce 1941, se spolu se svým manželem, cenzurovaným autorem Františkem Kožíkem, přestěhovala do Prahy, hlavně kvůli strachu z brněnského gestapa. Nejprve působila v Uranii, následně v divadle Na Vinohradech. To se v 50. letech rozdělilo na divadla dvě. Na Divadlo čs. armády a na Městská divadla Pražská a paní Švabíková dala na doporučení manžela přednost divadlu armádnímu.

Sama herečka toto rozhodnutí popisovala následně: „Dala jsem se získat plány na záslužnou činnost armádního divadla a přihlásila jsem se do jeho souboru. Zejména od nastoupení ministra Al. Čepičky se tam počaly projevovat nezdravé tendence a ansambl byl brzy předimenzován. Ačkoli on i jeho zástupci nás ujišťovali, že nepříslušnost ke KSČ nebude nikdy na závadu, dostala jsem výpověď motivovanou tak, že neprojevuji politickou aktivitu. Soudilo se tak z poměru k procesům apod. a nejvíc mi to vyčítala manželka šéfa J. Škody, která, jak známo, hrála v souboru vůdčí roli. Vytvořila i pomocí vyslovených nepravd okolo mne nepříznivou atmosféru, uplatňovala tehdy oblíbený argument buržoazního zevnějšku apod. Marná byla moje snaha, abych se u vojenských představitelů divadla ospravedlnila.“

Stojí za to připomenout si, kdo byla ona manželka režiséra Jana Škody. Šlo o herečku Soňu Neumannovou, dceru S.K. Neumanna. Byla nadšenou členkou KSČ, v roce 1952 požadovala trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou po jejím neúspěšném pokusu o emigraci. Tyto indície tak nepřímo slova paní Švabíkové potvrzují.

Herečka Švabíková proto musela armádní divadlo opustit. Na krátkou dobu dostala azyl v Divadle estrády (později ABC) od Jana Wericha, který se za ni přimluvil. Ten ji pak ale požádal, aby uvolnila místo Jiřině Bohdalové z humanitárních důvodů. Ta měla otce z politických důvodů ve vezení (v roce 1954 byl odsouzen na 15 let odnětí svobody za napomáhání k velezradě, když pomáhal někdejšímu ministru L. K. Feierabendovi k emigraci) a živila rodinu a tak Švabíková prokázala dobrou vůli a Bohdalové své místo přenechala. Od té doby si už v Praze nezahrála.

Podařilo se jí sehnat angažmá v Hradci Králové, ale i tam to bylo jen na dvě sezóny. Na konci té druhé byla nucena dát výpověď a přenechat místo potřebné člence divadla, která potřebovala doplnit roky do penze. To bylo v roce 1963, herečce bylo 50 let. Ale nevzdává to, neustále hledá nějaké místo, píše na ministerstvo. Dokonce jí ministr Kahuda slibuje angažmá nejprve v Kolíně, následně v Mladé Boleslavi, ale k ani jednomu z nich nedojde.

Rehabilitační komise prostudovala hereččinu žádost. Nahlédli do jejích osobních materiálů z Divadla armády, ale v těch z pochopitelných důvodů žádné důkazy o tom, že by byla herečka vyhozena z politických důvodů, nenašla. Dále se na herečku ptala u jejích bývalých kolegů: Řehoře, Jiráskové, Drobné, Soukupové, Medřické a Pavlíčka. Nikdo z nich ale politické důvody při odchodu Švabíkové z divadla nepotvrdil.

A tak, i když herečka neměla ve svých pětapadesáti letech žádné velké nároky, šlo jí jen o to, co popsala v závěru svého podání na rehabilitační komisi: „Jaká je tedy má prosba? Abyste mi podle možnosti umožnili svým vlivem dohrát aspoň pár posledních let v některém divadle.“ a i to dále poměrně věcně a logicky vysvětlovala: „Dostalo by se mi tak pocitu, že jsem vinou nezodpovědných vedoucích divadla nepromarnila život a napravila bych si konec konců také mizerný výsledek pracovních let pro výpočet penze, což nesu jako trest za to, že jsem nesměla hrát, ač jsem se o to ze všech sil snažila.“ , žádného zadostiučení nedosáhla.

Rehabilitační komise v dopisu, který zasílá herečce 29. října 1968 konstatuje, že odchod z angažmá v Divadle armády byl motivován uměleckými důvody a z Hradce Králové, že herečka odešla z vlastní vůle, protože měla v Praze rodinu a stálý pobyt v Hradci ji zřejmě nevyhovoval.

I tak rehabilitační komise připustila: „Komise nepopírá, že poměry v Divadle armády byly v padesátých letech velmi svízelné, a že mnohdy tam šlo více o politikaření než o umění.“

Přesto je závěr této komise poměrně plochý a nijaký. Herečku nerehabilituje, žádné nároky jí nepřísluší. A tak alespoň vysloví přání, které však nemá žádnou váhu. „Komise by velmi uvítala, kdyby se paní Švabíková mohla vrátit do angažmá. Protože však její odchod z divadla není prokazatelně politicky motivován, nemá komise možnost doporučovat návrat paní Švabíkové do nynějšího Vinohradského divadla ani do divadla v Hradci Králové.“

V roce 1968 bohužel rehabilitační komise Zdence Švabíkové-Kožíkové nijak nepomohla. Její herecká kariéra se znovu neobnovila ani u divadla, ani u filmu. Přesto si na ni o mnoho let později, v roce 1976 vzpomene režisér Josef Mach. Obsadil ji do životopisného snímku Paleta lásky o malíři Josefu Mánesovi, ve kterém hrála hraběnku Leopoldinu Tarouccaovou. Tím její herecká kariéra definitivně skončila.

Herečka Zdenka Švabíková-Kožíková zemřela 27. června roku 1994 den před svými 82. narozeninami.

Použité materiály: