Článek
Přežili jsme pubertu. Čtyřikrát. 4 děti, 4 puberty. Každá jiná. Jde to. Jen je třeba snahy o pochopení hlavně ze strany rodiče.
Budu mluvit za sebe coby maminku samoživitelku, pánové, otcové jistě prominou názor ženy. Tři synové a jedna dcera. Každý z nich jiná osobnost. A u každého jsem musela zapřít sama sebe, své ego, své vlastní představy o tom, jaké by mělo mé dítě být. Musela jsem uznat, že každý z nich má právo na svůj vlastní pohled na okolní svět a vlastní představu o svém životě. O tom, jaký chce být a kým chce být. A jak chce vypadat.
Neříkám, že to bylo vždy jednoduché, poprat se s vlastními přesvědčeními o jejich budoucím bytí. Nejtěžší bylo smířit se jako milující matka s tím, že to dítě, které nosíte 9 měsíců pod srdcem, pak ho pipláte až do té puberty a ono se vám začne měnit v nevyzrálou osobnost a vy chcete urychlit čas a změnit ho ze dne na den v zodpovědnou dospělou bytost - upřímně - je to marné, je to marné, je to marné! Smiřte se s tím, rodičové! Nezměníte ho, i kdybyste se stavěli na hlavu.
Snažila jsem se vychovat všechny děti stejně, láskyplně, nikdy jsem jim nedala jedinou facku, dala jsem do jejich výchovy plný kýbl svaté trpělivosti, sebeodříkání, sebezapření, mentální síly, kterou nevím , kde jsem vůbec brala, ale zvládli jsme to. Všichni jsme pubertu přežili.
A jak to bylo ve skutečnosti v reálném životě? Krátce řečeno (ať neusnete při dlouhém povídání - občas je to nuda života), prví syn s Downovým syndromem, tak to je kapitola sama pro sebe, ale pubertu jsem u něj nezaznamenala, je to sluníčko, které se usmívá od rána do večera a ani si neuvědomuje, že už je dospělý muž.
Druhý syn, tak to jsme si pubertu užili - neužili. Dostal ve 14 letech rakovinu, takže chemoterapie a doba strávená na onkologii z něj udělala dospělého muže během pár měsíců. Během velmi krátké doby začal přemýšlet o životě jako dospělý zodpovědný mladý muž s duší starce.
Třetí syn prosvištěl pubertou tak rychle, že jsem jako matka ani nestačila pořádně zaregistrovat, že se mi odcizil, a hned byla svatba. Už v 15 letech měl první sex, střední školu nedodělal, protože byl vážně nemocný a zanedbal docházku, a pak už se mu nechtělo opakovat ročník, tak šel hledat práci. Pomohla jsem mu ji najít, zamiloval se úplně bezhlavě tak, že se oženil a následně do roka rozvedl. Puberta? Metelesku blesku.
A mé čtvrté dítě, vymodlená dcera? Je jí zrovna 15 let a puberta s ní tříská asi nejvíc. Snažím se denně chápat její změny nálad. Chvíli ta nejšťastnější bytost pod sluncem, za chvíli hází flintu do žita jen proto, že spolužačky jsou úpně dutý, za další chvíli celý pedagogický sbor na škole vlastně vůbec nechápe mentální rozpoložení žáků, dívek zvlášť a za další chvíli by se rozkrájela soucitem a pomoci druhým a končí vše objetím a slovy: „Maminko, mám tě moc ráda a jsem šťastná, že jsi taková, jaká jsi.“ A já tiše a v duši pokorně si říkám - vychovávám z ní dobrého člověka. Daří se mi to. Snad. Zbytek už je jen a jen na ní.
A závěr? Jestli vychováváte dítě , které prochází zrovna pubertálním obdobím, obrňte se svatou trpělivostí. Ve chvíli, kdy s vámi dítě nebude souhlasit a vehementně si bude trvat na svém (kolikrát úplně praštěném názoru), zkousněte to a vydržte. Ono ho to za chvíli přejde. Hlavně klid a nohy v teple! A nezapomeňte své dítě chválit a povzbuzovat a podporovat ho ve všem, co dělá. Nepodporujte drogy, alkohol a kouření. Vysvětlujte. Stále dokola jako kolovrátek, až mu tím budete lézt na nervy a ono vám to dá pocítit tak, že v noci budete třeba i brečet bezmocí. Vydržte to! Občas vypněte sluch a ignorujte. Jako ignoruje ono vás. Chráníte tím vlastní duševní zdraví! A hlavně buďte stále tou milující maminkou! Obejměte své dítě , i když zrovna vás odstrčí se slovy: „Nech mne být, nejsem dítě!“ Věřte tomu, že za nějakou chvíli samo přijde a bude si chtít zase vylít srdíčko a třeba vám dá i pusu. Mějte své dítě rádi, ať se dějě, co se děje! Stojí to za výsledek!
