Hrůzná povolání: Volač mrtvých a Oplakávač

Dlouhý černý plášť zacákaný blátem a těžce dopadající kožené boty zanechávající hluboké stopy v rozmáčené půdě. Kráčející postavě není vidět do tváře. Halí ji bílá papírová maska, na kterou z části vrhá stín slaměný klobouk. Přihlížející však ví, že jde mrtvý. Má jediný cíl, dojít do své rodné země, aby spočinul.

Před ním jde Volač v krátkém kabátci. Má vykasané kalhoty a slavnostní výraz ve tváři. Jde šikmo a pozpátku, v ruce košík, ze kterého vyhazuje svazky záhrobních papírových peněz. Volač platí cestu k Žlutým pramenům a navádí mrtvého pomocí lampionu. Ze rtů mu uniká zřetelné hou, hou, hou.

Pokud budete svědky něčeho takového, tak si asi pak budete muset vyměnit prádlo. Obraz jak vystřižený z hororu však ukazuje historické pověrečné řemeslo v Číně, nazýváné jako Převádění mrtvého. Ve skutečnosti však ani v Číně ani nikde jinde na světě mrtvý nevstal a nekráčel. To zatím necháme filmařům a spisovatelům. Takže co se to tam dělo?

Dneska přesně nikdo neví, kdy prazvláštní řemeslo přesně vzniklo. Ze které éry či za jaké dynastie začalo. Záznamy v nejmenovaných kronikách, pravděpodobně zničených císařem Čchin Š‘Chuang-Tiem, hovoří o tom, že existovalo už ve středověku za Jaa, Šuna a Jüho.

Protože čínská tradice vyznává zásadu, že list padá ke kořenům, bylo pro Číňany důležité, aby byl člověk po smrti navrácen do rodné půdy. Hrozilo totiž, že pokud by se tak neučinilo, stane se ze zemřelého opuštěný a podivný duch.

Rituál provádění mrtvého je práce těžká a ne každý je schopný ji vykonávat. Což dává smysl, že? Volači jsou velice dobře placeni, ale představte si to; v černém plášti nesete na zádech mrtvolu, ohnout se nemůžete, aby to vypadalo, že jde nebožtík sám, takže jdete vzpřímeně s těžkým nákladem na hřbetě. Na cestu spíš nevidíte, než vidíte a orientujete se pouze podle zvuků, které vyluzuje váš kolega-Volač, před vámi. Takhle se táhnete každý den déle, než šest hodin, bez odpočinku a  bez přestávky na kafe.

Podmínky pro převádění taky nejsou zrovna lukrativní. S mrtvým se Volači mohou vydat na cestu nejlépe od podzimu do zimy, aby nebožtík nezapáchal a neletělo s nimi ještě hejno much. Před cestou bylo důležité nalít mrtvole do sedmi otvorů rtuť, aby se nezačala kazit… Předpokládám, že na tyhle pozice musí stát celé zástupy uchazečů.

Pokud si myslíte, že na první pozici nemáte dostatečné kvalifikace, možná bych pro vás měla ještě jeden zajímavý job, ale od mrtvých vás to vskutku nedostane.

Cesta za duší, Volání duše, Velké hoře nebo Ukládání do hrobu, to jsou názvy smutečních nápěvů, předávané v určitých čínských rodinách z generace na generaci. Například Li Čchang – Keng pamatuje, jak se společně s hraním na suon (hudební nástroj) cvičil i ve smutečním kvílení. Ani ne proto, aby mohl kvílet u šéfa pro lepší plat, ale aby v pozdějším věku mohl pracovat jako profesionální truchlící na cizích pohřbech, tedy Oplakávač. A věřte, že truchlení na zakázku má celkem striktní pravidla. Smuteční nápěvy mají přesně dané okamžiky, kdy je třeba s hlasem jít dolů, nahoru, kde se zpívá ochraptěle nebo je třeba nevydat ani hlásku a jen se třást.

Pro pozůstalé je většinou pohřeb jejich blízkých emočně náročný. Často se přestanou ovládat, propukají v pláč, ovládne je smutek nebo jsou v šoku; v každém případě se rychle vyčerpají. Poté nastupují Oplakávači, kteří pokračují v žalu a smutku pro zemřelého. Díky tomu, že dokážou přirozeně ovládat hlas a využívají nápěvy, oplakávají tak dlouho, dokud je třeba.

Klasickým zahájením smutečního obřadu je hra na suon. Poté se Oplakávači vrhnou k nebožtíkovi, třikrát se pokloní se posmrtné desce a devětkrát pobijí čelem o zem. Pak se rozdělí do skupin a střídají se v pláči a naříkání. Takto jsou schopni truchlit až dva dny a dvě noci. Ještě než se zatlučou poslední hřeby na rakvi vybíhají Oplakávači k rakvi a kvílí a sténají. Podle výpovědi pana Li tím tak prodlužovali smuteční atmosféru a zastoupili tak pozůstalé, kteří se rychle vyčerpali. Po roce 1951 toto řemeslo téměř vymizelo, takže v tomhle už kariéru neuděláte.

Znáte jiná podivná řemesla? Zmiňte se v komentáři o kterém byste se příště chtěli dozvědět více.

Zdroje:

Kniha - Hovory se spodinou - Liao I-wu (Mladá fronta 2013)

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8C%C3%ADnsk%C3%A9_lidov%C3%A9_n%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD