Hlavně nefňukat! Další zážitky a postřehy ze slabozrakého života

V prvé řadě bych ale chtěl poděkovat za všechny ty krásné komentáře k mému předchozímu článku o veselém životě slabozrakém.

Jaký rozdíl oproti internetovým bojovníkům proti všemu a proti všem. Díky moc!

Jak řečeno, postupně se mi začaly vybavovat další zážitky a postřehy pro tento nový článek. Když jsem se s tím svěřil své ženě a životní průvodkyni Pavle, povídá: „Dobrý nápad. Musíš ale čtenáře upozornit, že ty věci se ti fakt přihodily, jinak ti neuvěří. Víš, jak jeden reagoval na naše příhody s realitkou – považoval je za výplod umělé inteligence.“

Tak tedy: Všechny ty zážitky jsou pravdivé. Přibarvovat je věru nebylo třeba, spíš občas trochu učesat a zjednodušit, aby se v nich čtenář neztratil.

Tahle příhoda se mi stala před více než třiceti lety, to jsem se ještě neznal s Pavlou. Chodil jsem tenkrát po horách s partou kamarádů a kamarádek, jejichž důvěra v moji samostatnost byla skoro bezmezná.

Při jednom společném putování po rakouských Alpách jsme odpoledne nechali naše těžké bágly v opuštěném seníku a jen tak nalehko jsme se pustili po úbočí jakési třítisícovky. Túra byla celkem náročná, a parta se brzy roztrhala na jednotlivé páry a mne samojediného. Protože úbočí bylo dost členité, po nějaké chvíli soustředěného šlapání jsem náhle zjistil, že nikdo z mých přátel není na dohled. Mobilní telefony tehdy nebyly (a signál tam možná není ani teď), za nejrozumnější jsem tedy považoval vrátit se kus cesty zpět a trochu vystoupat, snad že přitom někoho z nich zahlédnu. Čas běžel a na otálení nebylo kdy.

Vtom se to stalo. Pod nohou se mi uvolnil velký kus hlíny tak, že vybalancovat už to nešlo. Rázem jsem se octl na obrovské horské skluzavce, která mne táhla ve směru gravitace a povrch si nevybírala. Pásy zledovatělých zbytků sněhu mne urychlovaly, křoví mi rozdíralo kalhoty a košili, i kůži pod nimi. Ty příšerně těžké brýle odhodila setrvačnost kamsi stranou, daleko pryč.

Když jsem se konečně nějakým zázrakem zastavil, shrnul jsem si situaci tak věcně, že mne to samotného překvapilo:

Skoro nevidím. Blíží se večer. Nevím, co je se zbytkem party, ale spoléhat na ně nemůžu. Jsem dost vysílený, takže mohu jít rovně nebo dolů, ale nahoru už ne. Jsem taky rozedraný na celém těle, ale to vem v tuto chvíli ďas. Když půjdu rovně, narazím na horský potok, co ho slyším. Když se dám po jeho proudu, určitě ho dřív či později překříží cesta. Cesta mě dovede do civilizace.

Všechny ty úvahy se ukázaly správné, až na pár drobností. Na horských potocích bývají vodopády, a ani tenhle nebyl výjimkou. Vodopád tedy bylo nutno nějak obejít, či spíše oblézt, což nebylo úplně jednoduché. Také cesta, na kterou jsem nakonec opravdu narazil, měla úskalí v podobě zátaras s ostnatými dráty, nejspíš pro dobytek. K šrámům od křoví tak přibyly další od těch drátů.

Nakonec mne ta cesta opravdu dovedla k lidem – k jakémusi dětskému táboru. Tam byli ze mne chvíli zděšení (já bych ze sebe byl taky, kdybych se viděl), ale rychle se vzpamatovali a dali mi čaj a kus sladké buchty, tedy přesně to nejpotřebnější: vodu a energii. Zavolali četníky (ti v Rakousku fungovali až do roku 2005), kteří mne dopravili do špitálu k důkladnému vydezinfikování, ošetření a přenocování.

Pochopitelně se četníci zajímali o detaily. Já jsem hlavně vzkazoval zbytku party, ať mne nenechávají zachraňovat, neb jsem se šťastně zachránil sám. Dopadlo to ale nakonec úplně naopak: Četnictvo dorazilo s plnou parádou zachránit kamarády, co na mě zdrávi a v bezpečí čekali v tom seníku a přemýšleli, co podniknou. Někoho zachránit ti četníci přece museli, že.

Nakonec jsme se šťastně setkali u mé nemocniční přistýlky, což bylo nanejvýš důležité. Dřív, než jsem se dostal ke svému batohu se vším potřebným, mi totiž mohli přátelé vypomoci se šatstvem. To abych – ehm – mohl odejít a nebudit pohoršení, protože mé ubohé zbytky garderóby byly na cáry opravdu všude.

A to je vlastně konec příběhu. Ty skleněné brýle tam možná leží ještě dnes, a pokud si je omylem nasadil nějaký svišť, pak tedy něco viděl (nebo spíš neviděl).

Teď zas něco méně dramatického. Hodně let jsem strávil v mezinárodním prostředí, k čemuž patřilo i nějaké to létání. Součástí létání ovšem byla velká mezinárodní letiště, kde bylo potřeba se zorientovat. Což v některých případech nebývá jednoduché ani pro běžného smrtelníka, natož pro smrtelníka nevalně vidoucího.

Jednou jsem například absolvoval cestu za spřátelenou firmou sídlící v Lake Charles. To je takové městečko v Louisianě a cestoval jsem tam přes Amsterodam a Houston. Jelikož éro z Prahy do Amsterodamu mělo zpoždění, už mne nervózně vyvolávali, ale vyznejte se v té schipholské spleti. Naštěstí se zadařilo a v Houstonu jsem to zvládl i s průchodem kontrolou ve fuseklích, než mne „létající vysavač“, roztomilý malý Bombardier, šťastně dopravil do cíle.

Na Lake Charles mám mimochodem jinou věčnou vzpomínku. Jak jsem minule zmiňoval, na řidičák nedosáhnu. Což ovšem neznamená, že by mě řízení auta nezajímalo. Moje tamní kolegyně Paula (opravdu jen náhodná podobnost?) mne tedy nechala na parkovišti před nákupním centrem pořádně si zařídit její obrovský „fishing car“. Poprvé a naposledy v životě. Úžasný zážitek.

Od té doby, co s Pavlou máme společnou domácnost a živnost, spolu taky cestujeme a tu a tam i létáme. Je to mnohem příjemnější a jednodušší. Já na letišti řeknu kdy a s kým a ona bezpečně najde odkud.

Moje asi nejpozoruhodnější letecká příhoda se ovšem odehrála v českém vzdušném prostoru. Měli jsme tehdy s britskými zákazníky jakési jednání v Ostravě a ti pánové si nedali říct, že prý musí do Prahy letadlem. Ceny příslušných letenek se tenkrát pohybovaly ve výšinách vskutku nadoblačných. Vyšlo proto levněji objednat si na tu cestu od jednoho aeroklubu malý čtyřmístný Zlín se skvělým pilotem, takovým správným strejdou, co ho nic nerozhází.

Páni ředitelé se usadili vzadu, já vedle pilota. Protože ten stroj nebyl právě tichý, dostal jsem na uši sluchátka a instrukci, že kdybych se chtěl na něco zeptat, ať jen zmáčknu tlačítko na páce druhého pilota přede mnou a interkom nás propojí. Jestli budu chtít? No samozřejmě! Každou chvíli jsem se na něco ptal.

Počasí nebylo úplně nejlepší, zatáhlo se, brzy pro déšť nebylo vidět ven a vítr si s naším jednomotoráčkem začal pohrávat. Ten strejda pilot věcně poznamenal, že přes Hrubý Jeseník raději ne, to by bylo o život, tak to vezmeme trochu okolo. O tom všem jsme si tak povídali, zatímco on nás vedl bezpečně ke Kbelům.

To ovšem Angličani vzadu neslyšeli. Co viděli, bylo, že se povážlivě houpeme uprostřed sloty, já a pilot se držíme řídicích pák a pilot mi něco vysvětluje. Později vyprávěli, že mi v těch pro ně dramatických okamžicích pilot ukazoval, jak se to řídí, že jako kdyby něco.

Nevím, nakolik to mysleli vážně. Já jim to nevymlouval. Každopádně příště jeli do Ostravy vlakem.

Zde velice zdůrazňuji ty uvozovky. Nešlo totiž o skutečné kamarády, nýbrž o řečnický a písňový folklór muzikantských akcí typu Porta a jim podobných, tedy trampských, folkových a country „kotlíkářů“, kde se to slovy o kamarádech, kamarádství, lásce lidské a tak podobně jen hemžilo.

Měl jsem už od školních let jako optickou pomůcku takový krásný malý dalekohled, Turmon se jmenoval a Zeiss ho vyrobil nejspíš pro turisty. Mně byl neocenitelným průvodcem (ona i tak banální věc, jako podívat se na číslo domu nebo na cenovku na stánku není jednoduchá, když blbě vidíte). Všude jsem ho proto s sebou nosil a bohužel i mezi „kamarády“ na jednu takovou akci, kde jsme vystupovali s naší kapelou.

Během zvukové zkoušky mi v improvizované šatně kdosi ukradl tašku i s tím dalekohledem. Tašku jsem hledal jak divý, ale nakonec bylo zřejmé, že je nenávratně pryč. Později kdosi našel v křoví kamarádsky pohozenou igelitku plnou mých pracovních papírů, které v té tašce také byly. Dalekohled ovšem ne, ten se hodí, kamarádi, že jo.

Organizátoři té akce mi na moji prosbu kamarádsky sdělili, že je to mrzí, ale že mi jako náhradu nedají nic. Já jsem věděl, že občanský zákoník říká cosi jiného, ale taky že je tam pro podobné případy stanovený strop nízký jak v chaloupce pod horama. Nemělo smysl kvůli těm pár šupům mobilizovat právníky. Nakonec jsem to tedy nechal být. Stejně tomu povedenému „kamarádovi“ můj Turmon určitě štěstí nepřinesl.

Tu muziku mám stále rád. Ale z „láskorádovských“ řečí se mi ježí srst dodnes.

Určitě existují poctivé a nanejvýš záslužné charity. Občas by jim ale neuškodilo lépe vážit slova a adresáty.

Co si mám třeba myslet, otevřu-li obálku a z ní to na mne příslušný marketingový kreativec vybalí na plné pecky srdcervoucím textem v duchu: „Představte si, že celý svět kolem vidíte rozmazaně. Představte si, že ho tak vidíte den, dva, měsíc, pořád… “ Atakdále. To mne pak napadají jen slova klasikova: „Čo si predstavujetě pod takým slovom absurdný?“

Každopádně dobročinnost jsem si už kdysi vyřešil tím, že jsem léta letoucí, dokud to šlo, dával krev. Ta je potřeba tam, kde jde opravdu o život. A ještě jsem přitom zjistil, že jsme s Pavlou doslova stejná krevní skupina. Pozoruhodné.

Technicky řečeno: Pokud člověk přijímá signály z okolí trochu jinak než ostatní, je celkem přirozené, že také trochu jiné signály do okolí vysílá. Mám tím na mysli řeč těla, v mém případě tedy to zpropadené dívání se do očí.

To mi od malička vtloukali do hlavy a já jsem se poctivě učil, když mluvím s někým nebo k někomu (třeba k publiku), mít oči otevřené. Jenže málo platné. Jak se na něco soustředím, oči zavřu, aby mi pohled na ty různobarevné skvrny neodváděl pozornost od tématu. Považoval jsem to za jakýsi druh zlozvyku, se kterým se celý život neúspěšně potýkám. Ukázalo se ale, že to ve skutečnosti není tak zlé.

To jsem si jednou v ČT 24 povídal s moderátorkou o elektromobilitě. V zákulisí to na monitoru sledovala Pavla a taky jeden technik, kterého ta diskuse zajímala. Když Pavla viděla má sevřená víčka, na moji omluvu tomu technikovi vysvětlila, že špatně vidím. Technik se podivil: „Já jsem si ničeho nevšiml. Mně zajímá to téma.“

Zkrátka, zaujmout můžete i bez upřeného pohledu.

Mimochodem, kdysi dávno mě jeden ochotný kolega zaučoval do tajů programování. Přitom něco říkal s očima upřenýma na monitor. Občas jsem k svému pobavení neodhadnul, jestli zrovna mluví se mnou nebo s tím počítačem.

A ovšem, když si povídám s tříměsíční vnučkou, prohlížím si ji s očima doširoka otevřenýma. Stejně jako ona mě.

Závěrečná příhoda je hodně stará. Když mi bylo nějakých -náct, chodili jsme s dětským oddílem po horách a lukách. Bylo léto, horké léto, a míjeli jsme jakousi skupinu spoře oděných mladých lidí. Když pak o nich šla řeč, podotkl jsem, že ta slečna měla takové tenké tyrkysové plavky.

Nato se naše mladá vedoucí rozesmála: „Já ti nevěřím, že špatně vidíš. Sotva jsem si všimla, že ty plavky byly tyrkysové.“ S přehledem vlastním všem náctiletým jsem tehdy reagoval: „Jo, co chci, to vidím.“

A tak to mám celý život. Pavla by mohla vyprávět.