Článek
Jak šel u nás čas s mírami
Nejstarší délkové míry a váhy byly značně nesourodé. Lišily se podle místní tradice a způsobu jejich užívání. Jejich základ byl často ten nejpřirozenější – velikost částí lidského těla (palec, stopa, loket, sáh). Jenže jsme každý jiný.
Nejednotnost měr a vah se poprvé pokusil odstranit ve 13. století Přemysl Otakar II. Ve městech byly míry vytesány do zdi radnice či kostela. V 18. století byla snaha sjednotit míry v celém Rakousku. Rakouské jednotky, byť stejně nazývané, ovšem měřily jinak, než ty staročeské. Řešilo se to pak různými přívlastky, ale stejně to musel být slušný blázinec.
Na konci 18. století se do věci vložila revoluční Francie, kde se jako východisko ustanovila desítková soustava a stanovil metr jako základní jednotky délky. Inspirovala i ostatní státy, takže v květnu 1875 byla uzavřena mezinárodní dohoda o užívání metrických jednotek. Hned od začátku následujícího roku už byla metrická soustava povinná v celém Rakousku-Uhersku (opravdu bylo tak zpátečnické, jak nás ve škole učili?) a k příslušným mezinárodním dohodám se následně připojilo samostatné Československo. Dnešní mezinárodní soustava jednotek SI (Le Système International d‘unités) vznikla v roce 1960 a následně byla uzákoněna také u nás.
Staré míry známe už jen z písní, rčení nebo z literatury. Myslím, že stojí za to si je připomenout a některé zkusit takříkajíc dovést do důsledků. Kdyby pro nic, tak pro trochu té legrace a pro oddech od naší bláznivé doby.
Jak to bylo s komáry a jak s holbou a mázem piva
„Komáři se ženili…kapku vína neměli…“ Neměli ho tedy ani 5 mililitrů. Smutné. Jenže co se nestalo:
„Přiletěl k nim slavíček…přines vína žejdlíček…“ Takový žejdlík, to byla vlastně třetinka, přesněji 0,353 litru. Fatální následky toho neprozřetelného činu pro komáry všichni známe.
„Ať prší nebo ne, my přeci jedeme a my si tu holbu píva přeci koupíme…“ zpívávali si prý kdesi ve východních Čechách formani. Taková poctivá holba piva byly dva žejdlíky, tedy něco málo přes 0,7 litru.
Dvě holby byly máz – zhruba 1,4 litru (a nějaké mililitry). „Komu píseň schází, zaplatí dva mázy…“ zaplatí tedy pořádnou rundu dnešních šesti piv, jen snad drobet podměrečných.
Pivo se, jak jinak, vozilo v sudech. Takový sud piva měl 226 litrů, tedy žádné štěně, ale poctivá čtyři vědra, každé po čtyřiceti mázech.
Palce, pídě, lokte a další
Nejednoznačnost starých měr mohla mít pro někoho i svůj půvab, třeba pro cirkusáky. Jen si vzpomeňme, co se vyprávělo v Cirkusu Humberto o té slavné krajtě tygrovité:
„Starý Humberto ji vždycky anoncoval, že má zdéli čtyři sta osmdesát pět florentinských coulů. Jestli to byla pravda, nešlo přezkoumat, protože žádné florentinské coule nejsou.“
Palec neboli coul měl u nás zhruba 2,5 centimetrů. 8 palců, tedy 20 centimetrů, měla jedna píď. Kdo tedy měl jen onu pověstnou píď půdy, opravdu jí moc neměl. Nehledě na to, že jde o míru délkovou a ne plošnou. Ale to bylo nejspíš míněno v nadsázce.
Kdo by se tomu hloupě smál, pozná, zač je toho loket. Darmo pak bude láteřit, tedy nadávat: „Tisíc láter!“
Loket měl 59 centimetrů a nějaký ten milimetr. Na lokte se, jak známo, měřily mimo jiné pruhy látky. Látro mělo 4 lokty, tedy dost přes dva metry.
Naproti tomu 3 lokty byl jeden sáh, skoro 1,8 m. Onen poutník v trampské či snad folkové písni, co měl „před sebou sta sáhů“, tedy plánoval ujít nějaké stovky metrů, nanejvýš jednotky kilometrů. Na poutníka dost nevalný výkon. Ale on to tam, hádám, dal textař nejspíš kvůli rýmu a zvukomalebnosti. To už tak textaři někdy dělají.
Naproti tomu babička Boženy Němcové, která původně bydlela v pohorské vesničce jen několik mil od Starého bělidla, se tam opravdu musela nechat dovézt i se všemi proprietami.
Taková naše česká míle totiž měřila cca 11,2 kilometrů. Pokud to snad byla míle rakouská poštovní, bylo by to „jen“ 7,6 km. I to je slušná štreka.
Na sto honů a jedno jitro
Jak daleko je něco slyšet, případně jak daleko to zapáchá, je-li to na sto honů?
Hon byla plošná míra, v přepočtu nepatrně přes 124 metrů čtverečních. Pokud by se tedy takový hluk (nebo, s prominutím, smrad) šířil z jednoho místa všemi směry, bylo by ho slyšet či cítit na vzdálenost nějakých třiašedesát metrů (použijeme-li ono známé pí er na druhou pro plochu kruhu, kde er je jeho poloměr, a tedy ona vzdálenost). No, to ještě není tak zlé.
K úvahám mě ovšem stále nutí plošná míra mnohem větší, totiž 1 jitro (cca 3 085 m2). Měla to být výměra, kterou zemědělec zoral od jitra do večera. Jenže co když si takový zemědělec vzal někoho na pomoc? Nebo naopak co když vyspával po těch dvou mázech a jeho produktivita práce nestála za nic? To už se asi nikdy nedovím.
Jsme veselé kopy
Všichni asi známe už trochu zastaralý výraz „veselá kopa“. Kde se vzal? Říká se, že vznikl ze zvukové podobnosti slov kopa a kumpán či kompán, tedy společník. Do češtiny se to slovo nejspíš dostalo přes němčinu z francouzského compagnon.
Kopa ovšem byla také staročeská početní jednotka. Znamenala 60 kusů, tedy pět tuctů po 12 kusech.
No a tak jsme my šedesátníci veselé kopy. Ono nám v našem věku ostatně nic lepšího nezbývá.
Poznámka
Uváděné hodnoty jednotlivých měr jsou pro tento účel zaokrouhleny a vycházejí z údajů o staročeských mírách, shrnutých v článku Aloise Halouzky v Tišnovských novinách 01-02/2025. V jiných zdrojích lze nalézt i jiné hodnoty, lišící se od těchto nejspíše místně a časově.
