Článek
Jak jsem se zmínil v jednom ze svých „slabozrakých“ vyprávění, na řidičský průkaz kvůli svému nevalnému zraku nedosáhnu.
Naštěstí mám v tomto směru velmi šikovnou manželku a k ní bezmeznou důvěru. Také znám řadu jejích řidičských příběhů, na něž ji tu budu pro potěšení našich čtenářů svými otázkami opatrně navádět.
Zážitky a zkušenosti
Kolik už máš vlastně celkem najeto?
Nikdy jsem to nepočítala, ale moc. Řídím už dobře přes třicet let a sváteční řidič rozhodně nejsem. Vždycky jsem hledala práci, k níž patřilo auto a služební cesty. Hodně taky jezdím, vlastně jezdíme, po různých výletech nebo za příbuznými rozstrkanými po vlastech českých a moravských. Nakonec to vždycky dělá nějakých pětatřicet tisíc kilometrů ročně, takže přes milión kilometrů už to v součtu bude.
Jaké byly tvoje řidičské začátky?
Trochu adrenalinové. Můj tehdejší přítel z vysoké školy měl svoji Škodovku. Když šel na vojnu, půjčil mi ji, ať s ní jezdím. Před brány kasáren se dovezl a zpátky jsem už musela sama, poradit si, jak umím. Bylo to zkraje dost náročné, ale nakonec to byla docela dobrá škola.
Kde jsi byla autem nejdál?
Nejdál jsem jela autem na služební cestu do Grenoblu jednat s francouzskými zákazníky, to je skoro dvanáct set kilometrů. Že by mi mí šéfové zaplatili letenku, to nepřicházelo v úvahu. Mohla jsem být ráda, že jsem si k tomu místo našich poruchových Felicií mohla vzít z půjčovny spolehlivou, ale mrňavou Mazdu. Byl leden. Zima, sníh, zvlášť v Alpách. Naštěstí jsou francouzští silničáři v zimě na takový sníh zvyklí, takže silnice byly celkem sjízdné. Přijela jsem na místo a francouzský kolega se mě ptal: „Jak jsi se tu vzala?“ „No přijela jsem autem.“ „Z letiště?“ „Jakýpak z letiště. Prostě autem. Z Prahy.“ Nemohli to zaboha pochopit.
To byl tvůj nejsilnější řidičský zážitek?
Asi ne. Myslím, že ten nejsilnější jsme měli spolu, v Irsku. Vzpomínáš, jak jsme tenkrát přišli z letiště v Dublinu na parkoviště půjčovny, tam mi dali klíčky a šťastnou cestu. Poprvé v autě s pravostranným řízením, na silnicích, kde se jezdí vlevo. V odpolední špičce jsme se museli přesunout na opačný konec Dublinu. Na volant vpravo jsem si celkem brzy zvykla, jen pravou ruku jsem měla pěkně omlácenou, jak jsem s ní každou chvíli hmátla po šaltpáce, a místo toho narazila do dveří. A co teprve na výletě do Severního Irska. Vzpomínáš, jak jsem se divila těm rychlostem? Z kilometrů byly najednou míle, ale tachometr byl v kilometrech. Zmatek nad zmatek. Irsko je ale krásné a stojí zato si ho projet.
Jezdila jsi celou tu dobu jen s osobáky?
Ne tak docela. Taky jsem kdysi dávno chvíli řídila starou Avii s obytnou nástavbou. Žádný karavan, takový domeček na korbě, předělaný z bůhvíčeho a dost přesahující do stran. S ním jsem vezla jedním starobylým italským městem partu rogalistů. Avie s řadicí pákou pod volantem se řídila bezvadně a v těch uličkách to celkem šlo. Jenže pak byl v jedné výkop do poloviny její šířky. Když dělníci viděli velké auto s mladou holkou v kabině, smáli se na mě. No, nakonec jsem jim jen trochu pocuchala jednu zábranu nad tím výkopem. Mávali na mě, že to nevadí, ať jedu dál.
Hodně se teď mluví o elektromobilech a při naší redakční práci jsme je ozkoušeli. Jaké byly tvoje zkušenosti s nimi?
Jo, to jsme měli na týden půjčený Leaf a pak jsme jednou jezdili s elektrickou multikárou Goupil po zkušebním polygonu.
S Leafem jsme, jak si vzpomínáš, zažili všechno možné. Krásnou svižnou jízdu po městě, tu pověstnou úzkost z posledního kilometru na dálnici i místa u nabíječek v nákupním centru obsazená velkými „spalovacími“ auty. Nejhezčí byla ta akcelerace a snadnost řízení. Nejhorší bylo, tedy kromě neustálého sledování stavu nabití, jak se mě to auto snažilo poučovat a vychovávat. Všelijaké ty stromečky na palubní desce, co pořád odváděly pozornost. Jakýsi zpomalující ekorežim, když zrovna potřebuju plný výkon na bezpečné předjetí. Lezlo mi to na nervy a místy to bylo i nebezpečné.
Elektrická multikára byla pravý opak. Nic navíc, všechno co nejjednodušší. Jen mi tenkrát jaksi zapomněli sdělit, že ten konkrétní model, co nám přidělili, nemá posilovač řízení. Takže jsem se s tím mrňousem na klikatém polygonu docela slušně nadřela. Ale bylo to roztomilé autíčko.
Muži a ženy za volantem
Můžeš se všemi svými zkušenostmi nějak porovnat ženy a muže jako řidiče?
Každý jsme jiný, muži i ženy, a žádné rozbory a statistiky na to nemám. Můžu tedy mluvit jen o tom, co mě při jízdě občas vyloženě bije do očí.
Když třeba vidím velké SUV, jak dělá prapodivné pohyby, řeknu si: No jo, ženská. A ve většině případů mám pravdu. Zdá se mi, že ženy, víc než muži, mají sklony k různým nepředvídatelným reakcím. U těch SUV to navíc dělá dojem, že ta auta prostě nezvládají, nemají odhad jejich rozměrů a jejich řízení. Pořídí si vůz jak stodolu a nevědí si s ním rady.
Muži obvykle bývají předvídatelnější. Někteří ale mají pro změnu sklony si za volantem masírovat své ego. Takový třeba nebezpečně předjede, aby uhrál jednu cennou pozici, pak zpomalí, protože má splněno, a já se mám za ním ploužit. Občas mají taky tendenci přepínat svoje síly, jen aby se předvedli. Při jedné služební cestě z Německa jsem takhle jednoho kolegu pořád přesvědčovala, aby mi předal řízení, ale nedal si říct. Při zastávce na dálničním odpočivadle už byl tak unavený a nesoustředěný, že si tam zapomněl tašku s doklady. Přes hranice jsme ho nakonec doslova pašovali a tu tašku s doklady jsme pak složitě dostávali do Česka zpět.
Z čeho mi zůstává rozum stát, jsou všelijaké plyšáky a nejrůznější bimbátka za předním sklem. Vždycky mne překvapí, když z takhle „vyzdobeného“ auta vyleze chlap jak hora, mužně se tvářící. Já bych vpředu ani vzadu nic mít nemohla, hrozně to odvádí pozornost a brání ve výhledu.
V té souvislosti: Co si myslíš o všelijakých těch nálepkách vzadu na autě, jako „Dítě v autě“, „Anička a Toníček“ nebo Začátečník“?
Vzpomínáš tenkrát na ten půvabný nápis na jednom německém voze? V překladu zněl: „Žádné děti s pitomými jmény na palubě“. Ten nápis mi mluví z duše. (smích) Říká se, že ty dětské nálepky jsou tam kvůli záchranářům při případné nehodě. Jenže záchranáři mají svá vlastní pravidla. A kromě toho: Co když v tom autě zrovna žádné dítě nebylo? Mají se všichni děsit, kde zůstalo, a ztrácet tím drahocenný čas? No, a pokud chceme, aby nám někdo podivný obtěžoval děti, které právě vystoupily z auta nebo které tam na nás čekají, tak mu pěkně naservírujme jejich jména…
Podobně je to i se Začátečníky. Buď tedy umím řídit, pak vyjedu do provozu a neupozorňuji na sebe, anebo neumím, a pak si připlatím jízdy. Mám ale na tuhle nálepku veselou vzpomínku. Jedna moje známá jezdila kdysi dávno s Fiátkem „Maluchem“, takovou tou pojízdnou nákupní taškou. Protože absolvovala autoškolu už jako dáma v letech, chtěla si tam nalepit právě toho Začátečníka. Jenže se spletla, a místo toho koupila samolepku „V záběhu“. No a teď si představ toho mrňavého Fiátka, už trochu použitého, z něj se vyklube taková kulaťoučká paní a na skle to má nápis „V záběhu“. (smích)
Bezpečí a nebezpečí
Pokud vím, během toho miliónu kilometrů jsi nikdy neměla žádnou vážnější nehodu, odmyslíme-li pár drobných ťukanců, které nestály za řeč. Pojišťovny už ti nechtějí přidávat bonusy, abys jim vůbec něco zaplatila. Jak to děláš?
Za volant vždycky sedám s vědomím, že silnice jsou plné nervózních debilů, a snažím se myslet takříkajíc dva tahy před nimi. Sleduji nejen ty, s nimiž jedu na silnici, ale také ty, co na ni vjíždějí z postranních ulic nebo kteří vyjíždějí z vrat. Taky dávám dobrý pozor na lidi na chodnících, obzvlášť na děti a staré lidi, kteří občas dělají nečekané věci.
Problém je trochu s lidmi, kteří evidentně mají životní filosofii „já na to mám právo“. Na ty dávám obzvlášť pozor. Neuvědomují si, že právo je právo a fyzika je fyzika.
Nikdy taky na silnici nikoho nevychovávám. Největší king je vždycky ten, kdo dojede v pořádku do cíle.
Zažila jsi někdy na silnici opravdu nebezpečnou situaci?
Samozřejmě tu za tu dobu byly chvíle, kdy to bylo takříkajíc o fous. Ponejvíc právě v situacích, kdy se na mě nezadržitelně řítil někdo z vedlejší silnice a brzdit už nebylo kam. Nebo když nějaký machr předjížděl v protisměru přímo čelem proti mně v pevné víře „že to ještě stihne“. Jednou třeba nestihne.
Ale upřímně řečeno, opravdu nebezpečně jsem se cítila tenkrát při návratu ze Severního Irska zpět do Dublinu. Na hraniční čáře uprostřed města nás stavěla patrola, policistka a její kolega. Policistka si chtěla povídat a její kolega ji přitom jistil samopalem v pohotovostní poloze. Mluvila s výrazným irským přízvukem, takže jsem jí nerozuměla ani slovo, a ten hrozivě nastražený samopal mě dost znervózňoval.
Nicméně jak vidíš, jsme tu pořád živi a zdrávi a dál vesele jezdíme.
To díky tobě. Tak ať to tak zůstane. Moc děkuji za rozhovor.
