Článek
Často slýchávám z úst pedagogů, ať už mladších nebo starších, zkušenějších nebo začínajících, vyhořelých nebo nadšených, že si nevědí rady s chováním (chcete-li kázní) u některých dětí, které jim narušují hodinu křičením, boucháním do stolu nebo jenom povídáním se spolužákem či házením vlaštovek, projevů toho, co považují za rušivé je nepřeberné množství a vydalo by na samostatný článek. Já naopak měl „zlobivé“ děti vždycky rád, člověk totiž ví, na čem je.
Píšu-li o kázni, mám tím na mysli vědomé dodržování zadaných norem - Důležité je slovíčko vědomé – u hyperkinetických poruch (ADHD) tomu tak není. Slovíčko „zadaných“ také odlišuje kázeň od mravnosti.
Ve školní třídě jsou celkově čtyři typy dětí. Do první skupiny patří žáci, kteří jsou se vším ve třídě a ve škole spokojení a nechtějí nic měnit (těch je menšina).
Do druhé skupiny řadím žáky, kteří jsou neukáznění a upozorňují na sebe nevhodným chováním (vulgarity, strkání, posmívání se, fyzická agrese během hodiny apod.). Obecně existují jenom dva důvody nekázně u dětí, buď mají něčeho moc a chtějí se toho zbavit (napětí, frustrace…), nebo mají něčeho málo a chtějí to získat (pozornost, postavení ve skupině…), žádnou třetí možnost neznám, tato skupina dětí je zkrátka s něčím nespokojená a usiluje o změnu, bohužel pro učitele usiluje o tu změnu nevhodným způsobem.
Třetí skupina jsou žáci, kteří jsou také nespokojení (přiznejme si, že v povinném vzdělávacím systému jich je nezanedbatelné množství), ale pro změnu nedělají nic, sedí, mlčí a slepě plní pokyny vyučujícího. Po odchodu učitele ze třídy se dávají vášnivě do hovoru, „to byla ale kravina, proč se to učíme“, „ten je přísnej, vůbec nám neříkal, že to bude v testu“, „to je ale hysterka, vždyť to Tonda neudělal,“ a mohl bych pokračovat. V dospělosti tato skupina nadává v hospodě na šéfa, na manželku, na kamarády, prostě na všechno…
Do poslední, čtvrté skupiny patří žáci, kteří jsou také nespokojení, ale o změnu usilují, a dokonce vhodnou formou, což by mohlo vypadat takto: „Pane učiteli, já se teďka nudím a potřeboval bych, abyste tu látku vysvětlil na nějakém příkladu a abychom pracovali ve skupině a měli možnost se o tématu bavit, šlo by to?“ Žáků, kteří se vůbec zamýšlí nad tím, co by ve svém vzdělávání potřebovali, otevřeně komunikují, sdělují, co se jim na chování druhých líbí nebo nelíbí není mnoho. Úkolem pedagoga je s rostoucím věkem tuto dovednost rozvíjet a odpovědnost za svůj vlastní život a spokojenost jim předávat, pokusme se o to, nepatříme-li také do té poslední skupiny.
A neukázněné děti? Jsou na tom v jistém ohledu mnohem lépe než mlčící nespokojená většina třídy, pomozme jim o změnu jenom jiným způsobem usilovat.
