Článek
Vzpomínám si na dobu čerstvě po revoluci, kdy jsem navštěvoval mateřskou školku a po obědě nás paní učitelky (zdravím Vás Marcelko) nutily ke spánku. Byl jsem aktivnější dítě a neusnul jsem téměř nikdy, po půl hodině tupého koukání do stropu jsem se začal nudit a vyžadoval nějakou aktivitu, paní učitelka mě zavírala do skříně, abych nerušil ostatní a rodiče jenom poslouchali „on nespí“, jakoby to byl nějaký hřích. Podobnou zkušenost má i řada mých známých, kolegyni dokonce učitelky přelepovaly pusu lepící páskou, jiné zase nutily do jídla, děje se to ale i dnes? Položil jsem tento dotaz v diskusi na sociální síti.
„Dcera je nespavec a musela ležet téměř 2 hodiny, nesměla se otočit ani na druhou stranu, aby neviděla, co učitelka dělá.“
Jsou ale i školky, které respektují individualitu dětí a děti ležet ani spát nenutí, dětem čtou například pohádku, a pokud děti během pohádky neusnou, mohou se jít věnovat jiným činnostem, například si prohlížet knížku, malovat si apod. Je to doba, kdy má paní učitelka mnohem více času na individuální práci s dětmi (protože jich většina spí), proč toho některé školky nevyužívají a dávají přednost polední kávě a větrníku se šlehačkou je záhadou.
Spánek dětí v mateřské školce je zmíněn i v rámcovém vzdělávacím programu pro předškolní vzdělávání, který je pro všechny školky závazný. Uvádí se v něm, že „v denním programu je respektována individuální potřeba aktivity, spánku, a odpočinku jednotlivých dětí (např. dětem s nižší potřebou spánku je nabízen jiný klidný program namísto odpočinku na lůžku). Donucovat děti ke spánku na lůžku je nepřípustné.“
Nabízí se otázka, co je to vlastně donucovat děti ke spánku, lze vůbec někoho ke spánku donutit? „Dělej zavři oči a spi“, je to podobně paradoxní jako věta „Buď spontánní.“ Pravdou je, že po dětech chceme něco neustále, aby si vzaly bačkory, protože chodit po třídě v zablácených botách není žádoucí, aby si dávaly ruku před pusu, když kašlou, aby pozdravily kamarády, když přijdou do třídy, aby si sedly k jídlu a nemluvily u toho. Takto děti „nutíme“ prakticky celý den, někdo tomu říká výchova. A dostáváme se ke klasickému problému, který pedagogika nevyřešila dodneška, a to je rozpor mezi individualitou na jedné straně a socializací na straně druhé (dítě se učí fungovat ve společnosti, s čímž se pojí dodržování řady pravidel), kde je tedy ta hranice? Je jí respekt k tomu druhému, děti se učí, že když si nedám ruku před pusu, mohu ohrozit někoho dalšího, že když jdu v botách do třídy, přidělávám práci paní učitelce… A jak je to se spánkem? Ohrožuju „přestávku“ paní učitelky nebo potřebu spánku ostatních dětí? Možná, ale umějí to takto komunikovat a vysvětlovat pedagogové dětem? Co by odpověděly na dotaz dítěte, proč musím jít spát?
„Jenže kdyby některé děti neležely, nespal by nikdo. Kdo někdy uspával 10-15-20… dětí, ví, o čem mluvím,“ uvádí diskutující Jarka. Rámcový vzdělávací program ale hovoří jasně, je respektována individuální potřeba aktivity, spánku a odpočinku, a to po celý den. Chce-li Honza spinkat, může navštívit třídu s lůžky, kde se čtou pohádky nebo pouští relaxační hudba, chce-li Mařenka odpočívat, navštíví oddělení tvořivých a odpočinkových aktivit, chce-li Tonda být aktivní, navštíví třídu tohoto typu, je to tak jednoduché, respektující potřeby všech. Některé děti nepotřebují spát, chtějí si hrát a poznávat svět, pojďme jim to umožnit.
