Hlavní obsah
Věda

Král je mrkev – ať žije hrošáda!

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Stable Diffusion AI, Zuzana Válková
3. 1. 9:02

Jazykovědec prohrává v šachu a uvažuje o původu slova, jež často používáme v dětství a s dětmi, a pak již o poznání méně, což je škoda. Na scénu také přichází velký lingvista August Schleicher a věc se dále komplikuje.

Článek

„Král je opět mrkev!“ pronesl unaveně přítel, kterého nechci tu jmenovat, a posunul pindíka na e7. „Stačí?“ Kolikátá porážka to toho večera byla, nikdo už nepočítal. Ale byl jsem zatvrzelý – do háje, aspoň jeden pitomej remízek přece musím uhrát?

„Mrtev! Mát znamená mrtvý, akorát místo mrt mají Arabové mát. Šách mát. Esli to ovšem není od Peršanů. To by to pak bylo spíš zmaten. On totiž šách je taky od Peršanů. A v nedemokratických systémech ani kořenové zelenina v podíl na moci doufat nemůže. To třeba u nás – klidně tykev, když má dobré známky a umí mluvit k lidu.“

„Čili je jedno, do čeho šách.“

„Ne do čeho, ale od čeho. Šách je král. To už o sobě nechal tesat Dáreios Veliký, král králů, jenom to tehdy znělo chšajáθija.“

„To je tááák zajímavý,“ zívl pořád ještě přítel. „Budeš konečně hrát?“

„Náhodou to byl velikej vladař, i když si šlapal na jazyk.“

„Kdyby ses míň staral o Peršany a víc o rošádu, nemuselo to takhle dopadat. Co s nima furt máš?“

„Hrošádu!“

„Ne ne, tady mne nenachytáš. Je to rošáda!“

„Ale měla by být!“

„A to jak by smysl dávalo? Není tohle celé spíš rošťárna?“

A vidíte, sednul, sednul na vějičku, mozek génia, a stal se tak nedobrovolně posluchačem rozsáhlého vědeckého pojednání, které tu ve zkrácené podobě vám podám, zatímco rozestavuji figurky a dumám, kterou bych obětoval jako první, jsa tentokrát bílý na tahu.

Věc se má tak – psal už jsem tu o slonech, takže nikoho nepřekvapí, že s nimi zase vyrukuju. A příběh se opakuje: zatímco většina civilizovaných národů označuje hrocha v souladu s řeckou předlohou jako koně říčního, hippo-potamos, Jan Svatopluk Presl si postavil hlavu, že Čech bude mít pro toto, pro nás symbolické zvíře, jehož ocásek jest vidět i na znaku státním, slovo vlastní.

A přou se kolegové, zda slovo vytvořil podle chrochtání, které proň bylo příznačné, nebo zda šáh do cizí pokladnice a slovo si půjčil. Mýlí se ovšem někteří, soudí-li, že otázka je v konečném důsledku nerozhodnutelná. Je totiž třeba přihlížet k širšímu kontextu.

Profil tvůrce či pachatele je zde zásadní. Velký obrozenec? Pro všechen čas terminologický rozmnožitel národa? Takový portrét mu teše do věčného mramoru jeho vlastní potomstvo, ale co by nám na to řekl malý Belgičan s pěstěným knírkem? Lze potomstvu věřit v takové věci?

Máme naštěstí i nezávislé svědectví, kterému důvěřovat můžeme, vždyť pochází od indoevropeisty, a to jsou lidé poctiví, skromní a pravdomluvní, byť chudí a společností neprávem opomíjení.

August Schleicher, člověk, který vůbec jako první skutečně zrekonstruoval náš indoevropský prajazyk a navrch v něm napsal poučnou bajku, učil v oné převratné době, v polovině století předminulého, v Praze na universitě a s naším hrochodějem poznal se osobně.

Vykreslil ho jako šerednou opici, která rozkrádá herbáře nového českého musea a okradla i Českou královskou společnost o 200 zlatých, které nehodlal vrátit, přestože jest bohat. Ein Gauner erster Sorte. Že podváděl v rektorské volbě? Falšoval zápisy? To vše má v bádání etymologickém svou hodnotu. Je snad ještě někdo na pochybách, zda si hrocha Presl „půjčil“, nebo vyrobil? Slyšel kdy Presl hrochy chrochtat? Tak se ptejme! Zoo pražská založena byla až roku 1931. To spíš česká obec etymologická snaží se takto falešně chránit odkaz obrozence.

Tedy roch, že ano… Roch byl ovšem, drobný zádrhel, jak se ukázalo, když ho Presl dovedl domů a rozsvítil, slon. Totiž slon válečný, slon šachový. Znalci jazyka anglického už tuší: rook (vedle castle). To samo pak pochází z perštiny a připutovalo to přes arabštinu spolu s šachy na zádech velblouda.

Pro slona Slované slovo měli, i když proč slon slon slyne, a zda slyne nebo sluje… To nechme na jindy. Hlavně když se to nebude moc vykřikovat, Slované zvyknou si. Ale pro všechny případy, myslel si Presl, kdyby ho někdo měl poznat, z rocha učiňme hrocha (možná od té doby se někde světem potlouká nějaké ovado, možná jste ho i potkali, a hledá své h.)

Navíc Roch má v Praze kostel a je svatý, tak to by se ani nehodilo, aby někde běhal po dně nilském a chrochtal na kolesový parník, vezoucí jistého malého Belgičana s knírkem vstříc další vraždě. S Rochem si to, mládenci, věru rozházet nechcete, neb bývá zobrazován s vykasanou suknicí, aby bylo vidět stehna pokrytá morovými vředy, a se svatým Puňťou, pejskem, který mu z těch vředů olizuje hnis. Rozkošná dvojice. Možná – možná že by se na šachovnici uplatnil, nakonec já být bílý na tahu, shromáždím nohy na ramena a peláším ouprkem, mor vítězil vesměs vždy, bez ohledu na barvu.

Že se po šachovnici prohání slon, to nás nemůže zarazit, spíš by nás mělo překvapovat, že je na ní věž, s níž se hýbe obtížně. Nicméně – a v tomto okamžiku jsem přítele pořádně překvapil (pokusil jsem se provést rošádu s jezdcem a popelníkem) – české věž je slovo zrádné. Ono totiž souvisí s českým vozit.

Jak to? neptáte se, protože asi cítíte, že to stejně vyklopím. Totiž byla to původně věž obléhací. Jenomže v šachu se střetávají dvě vojska v poli – takže s věží (ani obléhací) neuspějete, než jí dostavíte, je po boji (pomyslete na katedrálu Svatého Víta, jak to trvalo). Zato s válečnými slony si užili už ve starověku. Alexandr by mohl vyprávět, Římani po válce punské, dokonce i Aragorn v bitvě na Pelennorských polích.

Je tedy futrál zavřený, neboli jak říkají Pidibelgičané, case closed? Ještě ne. Pravda je, že slon se nám po šachovnici prohání, ale není to hroch, tedy není to věž. Totiž ono to perské rúch pochází z indického ráthas, což byl vůz, zejména válečný, čili nikoli takový ten vozík tažený kohouty, který patřil kouzelníku Žitovi.

Hra sama přišla odněkud odtamtud z východu, i když možná nakonec ani indická původem není. Rathas souvisí s německým Rad ‚kolo‘, latinským rota (odtud rotovat) od indoevropského kořen *ret ‚pelášit‘. Čili věž je původně válečný vůz, což dává smysl, když obě pocházejí od vozit, ne?

A kde je ten slon? Viděli jste někdy střelce z profilu? Pořádně velikého? Z pohledu pouhého pindíka? Víte, jak mu říkají Angličani? Bishop. Co dělá biskup na poli válečném? Světí zbraně, hurá na ně? Na čí je Bůh zrovna straně? Ne, že by nebyli tihle vyslanci pokoje všem lidem dobré vůle pravými mistry v podněcování válek a genocidy, ale zase že by někdo potřeboval, aby se mi pletli před válečný vůz?

Totiž biskup mu říkají, poněvadž má takovou jako biskupskou čepici (honem si najděte obrázek), takovou jako mitru. Jenže, ona to právě mitra není. Ani kulich. Protože jsou si ty čepice, nikoli ty úřady, nápadně podobné, ve Francii té figurce říkali šašek. A mimochodem, šašek je zdrobnělina od šach – tedy prostě figurka, prťajzlík, loutka, panáček. A o nic z toho na poli válečném nouze nikdy nebyla.

Jenže, ona to není čepice, ona je to asi hlava slona, vztyčená v bojovném gestu, prodloužená do špičky chobotem shora, kly zespod. Což není pohled, který by ve středověku zrovna rytířstvo Evropy vídalo právě často. Alfil, jak se figurce říkalo, je asi jen překlad indického gadža ‚slon‘. A aby toho nebylo dost, v Mongolsku se té figuře taky říká velbloud, neb slony tam neznají.

„Už ses vykecal a budeš táhnout?“

„Já nevím, jestli teda ještě můžu udělat tu hrošádu, pokud už jsem šáchnul na pindíka?“

„Po stopadesátépáté: neříká se pindík, nýbrž pěšec! Hlavně na mrkev nešáchat, to se pak hrošáda nesmí.“

Na to nemám, co bych řekl. Copak můžu prozradit, že to s tím pindíkem dělám schválně? Že vím, že nakonec položí krále něžně na šachovnici a bude aspoň ten jeden remízek s velmistrem, kterým se bude můj rod vychloubat ještě za sto let? Jako na jazykovědce si na mne nejspíš nevzpomenou.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz