Budeme svědky nové éry amerického energetického monopolu?

Světový řád, jak jsme jej znali po roce 1945, definitivně skončil. V troskách neleží jen diplomatické protokoly, ale i samotná myšlenka multipolárního světa, kde o ceně tepla a pohybu rozhoduje trh. V současnosti začíná být jasné, že Washington pod vedením Donalda Trumpa nehraje hru na „partnerství“. Hraje hru na přežití nejmocnějšího.

Oproti tradičnímu členění shrnu myšlenky článku v této části (TL;DR), protože z předchozích zkušeností mají někteří čtenáři problém neztratit se v textu: USA jsou (spolu s Kanadou, Austrálií a Norskem) zemí, která vyváží ropu a (nebo) plyn, ale příjem z jejich prodeje netvoří podstatnou část jejich HDP. USA produkují lehkou ropu, ale potřebují těžkou. Ve strategických plánech je největší hrozbou Čína, která tyto suroviny mohutně dováží a stojí na tom její ekonomika. Jako první přišly na řadu námluvy s Ruskem a jeho těžkou ropou, které zatím nedopadly. Venezuela, která má těžkou ropu, je nyní de facto loutkovým státem USA. Írán má obří zásoby ropy a zemního plynu; bojuje se o dosazení proamerické (loutkové) vlády. Pokud by Írán splnil hrozby a zničil ropnou a plynovou infrastrukturu Zálivu, z velkých producentů by zbýval Irák (pod kontrolou USA), Libye (občanská válka), Kazachstán a Nigérie (vůči níž již výhružky ze strany USA padly). V nejhorším scénáři by byly USA se spřízněnými státy dominantním producentem ropy a zemního plynu a Čína i Evropa by byly doslova energetickými vazaly, závislými na „libovůli“ USA.

Donald Trump vstupoval do předvolebního prezidentského boje s rétorikou, která byla sice známá, ale v roce 2024 (a následně 2025) získala mnohem agresivnější náboj. Jádrem jeho kampaně byla „energetická dominance“, nikoliv jen soběstačnost. Trump tvrdil, že USA sedí na „tekutém zlatě“ a že je hříchem ho nevyužít k vymazání národního dluhu a sražení konkurence na kolena. Od svého znovuzvolení se zaměřil na zrušení všech kroků předchozí administrativy, které směřovaly zemi k zelené energetice.

Předvolební heslo Make America Great Again (MAGA) se ve věci energetiky transformovalo do slibu radikálního snížení domácích nákladů na energie, což mělo podnítit masivní reindustrializaci USA. Trump sliboval, že hned první den v úřadě „pustí vrty“ (ono ikonické „Drill, baby, drill!“) a zruší veškerá omezení pro export LNG a ropy (https://oenergetice.cz/zahranicni/vrtat-bejby-vrtat-rok-trumpovy-energeticke-politiky). Tento směr vyhlásil válku globální klimatické diplomacii a nasměroval zemi zpět na dráhu dominantního exportéra fosilních paliv.

Poté, co se Trump chopil úřadu, vyhlásil plošná cla, která nakonec činila 15 %. Pro vybrané země se jejich míra individuálně upravovala, což se stalo zdrojem mnoha internetových memů. Nejvyšší soud nakonec cla zrušil jako nezákonná a USA tak musí neoprávněně vybrané prostředky zase vrátit.

Od svého nástupu se tak Trump neustále snaží „obrátit v prach starý řád“ postavený na globalizaci a volném obchodu. Nahradit jej má nový americký merkantilismus, kde ropa a plyn nejsou jen komodity, ale nástroje neomezené politické vůle. V následujících odstavcích budou jednotlivé aspekty dále rozebrány.

Vztah s Ruskem byl od začátku Trumpova druhého období předmětem spekulací. Na rozdíl od předchozí administrativy, která sázela na totální izolaci Moskvy, zvolil Trump odlišnou strategii. Pohrozil masivními cly na jakýkoliv evropský produkt, pokud se Evropa okamžitě neodpojí od zbývajících ruských zdrojů a nenahradí je americkými.

Obecně vstřícný postoj byl podpořen ruskými nabídkami USA na spolupráci v těžbě vzácných kovů, těžby ropy v Arktidě nebo nejnověji možnost nákupu ruských zahraničních aktiv (což se bude pravděpodobně týkat i vysoce atraktivních aktiv v Iráku). Zároveň však došlo k paradoxnímu navázání kontaktů v oblasti těžebních technologií. Trumpova administrativa si uvědomila, že pokud chce ovládat světový trh, musí mít s Ruskem „dohodu o neútočení“ v cenotvorbě. Spekuluje se o tajných protokolech, kde USA umožňují Rusku omezený vliv v Arktidě výměnou za to, že Rusko nebude podsekávat ceny amerického plynu v Asii. Tento „kartel obrů“ efektivně vyřadil ze hry jakoukoliv evropskou snahu o regulaci cen.

Do toho všeho se v liberálně zaměřených médiích často objevuje narativ „agenta Krasnova“, protože mnoho komentátorů a expertů si nedokáže tento obecně vstřícný a tolerantní přístup vysvětlit. USA totiž Rusko potřebují v boji proti Číně, což bylo zřejmé už loni. Osobně jsem v té době viděl snahu USA získat zbrojní zakázky v Evropě, ale ovládnutí energetického trhu spojením s Ruskem byla divoká teorie i na mě.

Už během svého prvního období Trump neskrýval frustraci z toho, že USA mají za humny největší zásoby ropy na světě, které ovládá jim nepřátelský režim. V roce 2025 však přešel od dlouhodobě uvalených sankcí k přímé akci. Trump otevřeně přiznal, že cílem je „stabilizace energetického toku“ pro americké rafinerie.

Klíčovou roli zde sehrály korporace. Zatímco politicky se mluvilo o demokracii, fakticky šlo o licence. Společnosti jako Chevron (který získal výjimky už dříve) a následně evropský Shell, který se pod tlakem USA musel zapojit do projektů v blízkosti venezuelských vod (např. pole Dragon), se staly nástroji nové americké správy. Trumpova doktrína byla jasná: „Pokud tam těžíte, těžíte pro nás“. USA tak drží Venezuelu pod krkem a rozhodují o důležitých otázkách.

Přímá kontrola nad venezuelskými ropnými poli dává USA přístup k největším zásobám těžké ropy na světě. V kombinaci s americkou lehkou břidlicovou ropou tak vzniká ideální mix pro globální rafinérský průmysl, který nyní USA během krize v Íránu plně ovládají.

Postoj k Teheránu byl nejagresivnější částí Trumpova plánu. Prohlášení o nutnosti změny režimu již nebyla zahalena do hávu lidských práv, protože válečné lodě se vydaly na plavbu až po krvavém potlačení protirežimních protestů. Trump otevřeně prohlásil, že Írán je „ropná pumpa v rukou teroristů“, kterou je třeba znárodnit pod mezinárodním (americkým) dozorem.

Cílem nebylo jen zastavit jaderný program, ale ovládnout íránská ropná a především plynová pole, která jsou druhá největší na světě. Trumpova administrativa vyslala jasný signál: buď se Írán podřídí americkému energetickému diktátu, nebo bude jeho produkční potenciál „vymazán“. Írán recipročně vyhrožuje útoky na energetickou infrastrukturu v celém Zálivu a v posledních hodinách již několik útoků provedl.

Pacifikace Íránu a jeho donucení k plnění americké vůle znamená, že Washington drží ruku na „vypínači“ dodávek pro asijské trhy, kde v roce 2022 patřilo Číně 40 % íránského vývozu, který rapidně stoupl v roce 2021. V roce 2025 odebírala Čína dokonce 80 % (!!!) íránského ropného vývozu.

Pro Čínu je energetická bezpečnost noční můrou. Pokud by USA kontrolovaly Írán a uzavřely spolupráci s Ruskem, Čína by se ocitla v energetickém obklíčení. I bez spolupráce s Ruskem by rusko-čínská spolupráce neměla dostatečnou přenosovou kapacitu, aby nahradila globální výpadek ropných a plynových dodavatelských trhů. Čína tak Írán kriticky potřebuje a snaží se diplomatickými cestami najít řešení.

Největší africký producent ropy a plynu, Nigérie, dostal ultimátum: buď vyčistí deltu Nigeru od rebelů a zajistí bezpečnou těžbu pro americké koncerny, nebo USA zasáhnou. Po prvotním náletu na cíle a silných slovech z administrativy nakonec USA uzavřely s Nigérií partnerství a nyní by zde mělo působit na sto vojenských instruktorů. Nigérie má silnou pozici v rámci Afriky i kvůli napojení na Atlantický oceán. Trojlístek USA–Venezuela–Nigérie by zde byl naprosto dominantní silou.

V Iráku Trump nedávno vyhrožoval důsledky, pokud by v zemi při volbách potřetí vyhrál Núrí al-Málikí, který je jeho neoblíbenou postavou. V roce 2025 pohrozil Iráku stažením veškeré bezpečnostní podpory a uvalením cel, pokud nebudou americké firmy (Exxon, Halliburton) disponovat 100% kontrolou nad novými vrty. Jak již bylo zmíněno výše, americké firmy nahradily Lukoil v jeho nejnadějnějším projektu v zemi. Irák je také znám jako země s velmi nízkými náklady na těžbu, což umožňuje rentabilitu i při velice nízkých cenách ropy na světové burze.

Lehká libyjská ropa je to, co Evropa potřebuje. Jižní státy Evropy jsou připraveny na ropu a zemní plyn, které by výrazně usnadnily zásobování relativně krátkou a hlavně bezpečnou trasou. Spekuluje se nad přímým zapojením USA v Libyi, které by po letech občanské války přineslo stabilitu a možnost rozvoje těžby ropy a zemního plynu, což by pro americké firmy znamenalo další tučné zisky a větší díl koláče světové produkce.

V poslední části se již nejedná o realitu, ale poměrně široké pojetí „nejhorší možné varianty“, která se může větší či menší měrou naplňovat v následujících měsících.

Pokud by v následujících dnech Írán, zahnaný do úzkých, splnil své hrozby a podnikl masivní útok na ropná pole v Saúdské Arábii a terminály v SAE, došlo by k okamžitému zničení produkčního potenciálu Perského zálivu. Svět by přišel o 20 % své ropy během jediné noci. To by zároveň legitimizovalo použití „jakýchkoliv nezbytných prostředků“ ke svržení režimu v Íránu, což by způsobilo pouze další destrukci. Uzavření Hormuzského průlivu by tak bylo v kontextu destrukce energetické infrastruktury relativně malým problémem.

Po dosazení „spřátelené“ vlády v Íránu by trvalo poměrně dlouho, než by byly státy Zálivu schopny plně obnovit svoji produkci. Během té doby by USA s paletou americké břidlice, venezuelské těžké ropy a íránského plynu a ropy měly takřka monopol, protože ruský ropný průmysl je stále pod sankcemi a na příkladu Indie je vidět moc USA.

Jako potenciální „sňatek z rozumu“ se jeví vytvoření energetické dvojice s Ruskem, kdy by tito dva hráči mohli efektivně rozdělit trh a kombinací ekonomické a diplomatické síly „přesvědčit“ další země, aby přijaly novou realitu. Pokud by totiž USA ani žádná z jím ovládaných zemí nedodaly například Evropě ropu nebo zemní plyn, celé evropské hospodářství by během krátké doby zkolabovalo, protože ostatní kanály nejsou schopny kapacitně pokrýt evropský hlad po těchto surovinách.

Čína by se také ocitla ve složité situaci. USA by v této pozici mohly oslabit svého největšího rivala, který by pravděpodobně nebyl schopen získat odpovídající množství surovin pro své mamutí hospodářství. O volnou kapacitu by se tak přetahoval s ostatními zeměmi, které by byly v nemilosti USA. O tom, jak moc by za dané situace držela Evropa tvrdohlavě hlavu nahoře, můžeme jen dohadovat.

USA pod vedením Donalda Trumpa v tomto scénáři už nejsou demokratickým lídrem, ale globálním energetickým správcem. Stará politika spojenectví byla nahrazena politikou „vypínače“. Pro Evropu a Čínu to znamená krutou pravdu: energetická bezpečnost již neexistuje jako nezávislá kategorie. Existuje pouze loajalita k Washingtonu, která je vykoupena přístupem k surovinám. USA budou díky tomu určovat cenu ropy a zemního plynu a těmito pákami maximalizovat zisk korporací. Vítejte ve světě korporátního fašismu.