Článek
Schizofrenie je chronické psychotické onemocnění. Lépe řečeno jde o skupinu onemocnění se závažnými projevy.
Paranoidní, hebefrenní, simplexní či katatonní. To je - dnes již málo používané - rozdělení schizofrenních pacientů.
A jak jsem již psal - a je na místě to znovu zdůraznit - schizofrenie a rozdvojení osobnosti jsou dvě zcela odlišné diagnózy.
Schizofrenie bývá definována jako onemocnění, při němž dochází k disociaci (rozvolněním) mezi vnímáním, prožíváním a chováním.
Typickými příznaky jsou proto poruchy vnímání (halucinace - obvykle sluchové, kdy hlasy komentují činnost dotyčného, hádají se, nebo nadávají) a poruchy myšlení (typicky bludy, tedy nevyvratitelná přesvědčení, často paranoidně-perzekuční (někdo po mě jde)).
Příznaky schizofrenie lze dělit na pozitivní a negativní. Pozitivní v tom smyslu, že je v psychice dotyčného něčeho nadbytek (halucinace, bludná přesvědčení) a negativní jako nedostatek něčeho (vůle, koncentrace, emotivita).
Jak poznám, zda můj známý netrpí schizofrenií?
Upřímně řečeno: docela obtížně.
Pro diagnózu schizofrenie je nutné splňovat řadu klinicky se manifestujících symptomů. Např. samotný blud, kdy se dotyčný bojí, že je někým sledován, může být projevem poruchy osobnosti, toxické psychózy či jiné diagnózy.
Schizofrenie se začíná obvykle projevovat v adolescenci a rané dospělosti, tedy mezi 12. a 18. rokem života. Symptomy předcházející schizofrenním jsou označovány jako tzv. premorbidní, resp. prodromální stádium.
Je proto velice obtížné odlišit projevy schizofrenie od „klackovité“ pubertální nátury mladého člověka, pokud nejste psychiatr.
Vedle pozitivních a negativních příznaků schizofrenie je na místě zmínit také kognitivní příznaky, které se projevují např. myšlenkovými zárazy, problémy s verbalizací (vyjádřením) myšlenek, problémy s pamětí a pozorností aj.
Varovnými symptomy může být sociální stažení (snížený zájem o společenské aktivity), ztráta zájmu o sebe (hygiena, koníčky) a okolí, neobvyklé zájmy (okultismus, konspirační teorie) a další.
Příznaky jsou obvykle plíživé, postupně se projevující (pokud nedojde k „odstartování“ schizofrenie např. užitím některých návykových látek), pročež jsou obtížně rozpoznatelné zejména laickým okolím.
Dá se schizofrenie vyléčit?
Schizofrenie je především skupina onemocnění s různými symptomy a různě závažnými prognózami.
Nejedná se o onemocnění, kterého by bylo možno „zbavit se“ stejně, jako se zbaví člověk infekce pomocí antibiotik
Je však dobré vědět, že farmakoterapie (antipsychotika) v kombinaci s psychoterapií, případně elektrokonvulzivní léčbou mohou projevy schizofrenie dostat pod kontrolu, a pacient tak může žít zcela plnohodnotný život.
Také je na místě zdůraznit, že neexistuje ostrá hranice mezi psychicky zdravým a nemocným jedincem - proto nelze lidi dělit na „zdravé“ a „schizofrenní“. Je to jeden z důvodů, proč i přes vysokou prevalenci (četnost onemocnění v populaci) schizofrenie řada lidí není pro nemoc sledována, resp. léčena.
Dědičnost, komplikace a mýty o onemocnění
Schizofrenie není dědičná v tom smyslu, že by bylo možno říci, zda dítě bude (a s jakou pravděpodobností) trpět toutéž nemocí. Nejde o onemocnění vázané na konkrétní geny (ačkoliv bylo recentně zjištěno několik úseků DNA, které patrně se schizofrenií souvisí), ovšem rodiče se schizofrenií s vyšší pravděpodobností budou mít potomka se stejnou diagnózou.
Až 50 % lidí s diagnostikovanou schizofrenií užívá návykové látky. Obvykle to zdůvodňují potřebou „sebemedikace“, třebaže většina omamných a psychotropních látek naopak projevy onemocnění zhoršuje.
Lidé se schizofrenií nepředstavují nebezpečí větší než lidé bez této diagnózy.
Představa, že schizofrenik je nutně nebezpečný svému okolí je zcela mylná.
Schizofrenik se sice může chovat agresivně pod vlivem bludů či halucinací, ovšem pravděpodobnost, že pro Vás takový člověk bude představovat nebezpečí je stejná, jako pravděpodobnost, že se vůči Vám zachová agresivně někdo pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, případně člověk s antisociální poruchou osobnosti.
Elektrošoky dělají z lidí „zeleninu“.
Elektrokonvulzivní léčba (ECT) je již po několik desítek let osvědčená metoda léčby některých příznaků.
Laická veřejnost může podlehnout dojmu, že jde o neetické zacházení s nemocným, ovšem kromě přechodných poruch paměti jde o bezpečnou léčbu. Lidé po ECT nejsou „mimo“ více, než pár hodin.
Lobotomie
V minulosti byla k léčbě schizofrenie užívána tzv. lobotomie, kdy byla chirurgicky odstraněna část spojů mezi tzv. čelní mozkovou kůrou a zbytkem mozku. Dojmu, že se tak léčí schizofrenie, mohla část lidí nabýt po zhlédnutí filmů jako Přelet nad kukaččím hnízdem či Prokletý ostrov.
Lobotomie se již řadu let nepraktikuje.
ZDROJE:
RABOCH, Jiří; JIRÁK, Roman a PACLT, Ivo. Psychofarmakologie pro praxi. 2. vyd. V Praze: Triton, 2007. ISBN 978-80-7387-041-6.
RAHN, Ewald. Psychiatrie: učebnice pro studium a praxi. Psyché (Grada). Praha: Grada, 2000. ISBN 80-7169-964-0.
KOUKOLÍK, František. Lidský mozek: [funkční systémy, norma a poruchy]. 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Galén, c2012. ISBN 978-80-7262-771-4.
PAPEŽOVÁ, Hana. Naléhavé stavy v psychiatrii. Jessenius. Praha: Maxdorf, c2014. ISBN 978-80-7345-425-8.
