Článek
Problém není v premiérovi. Duchovně vyšinutí jedinci bez soucitu i svědomí jsou v každé společnosti. Problémem je vysoký podíl voličů, kteří si nechali vymýt mozek a opustili životní hodnoty, ztratili sebeúctu i pud sebezáchovy, soucit, solidaritu, soudržnost. Smysl života měří velikostí řízku na talíři, cena uvedená v jídelníčku je nezajímá. Nehodlají totiž platit – to nechají na těch, kteří přijdou po nás.
Je-li schodek rozpočtu 2 nebo 3% je v principu jedno. Jde o cestu do pekel a liší se jen rychlostí klouzání… Je mezi čtenáři někdo, kdo hospodaří dlouhodobě se schodkem, byť nepatrným? Představu, že stát nemůže zbankrotovat, už jsme, doufám, dávno opustili!
Život je jednoduchý a přehledný do doby, než začneme sami sebe klamat. Začneme-li neřestem dávat pěkná jména a hříchy vydávat za ctnosti, přestanou nás naše činy obviňovat, ale začneme žít v mlze. Pravdě beztak neutečeme, dožene nás.
Je úplně jedno, co prohlásíme za státní dluh, co do něj započítáme a co ne. Podstatné je, co všechno započítají banky půjčující na stále vyšší úrok. A to pořád mluvíme o pouhém splácení úroků. Splácení samotného dluhu v demokrachii (viz ‚Demokracie nebo demokrachie‘[1]) nepřipadá v úvahu – takové případné ‚asociály‘ bychom si přece nezvolili! Demokratičtí politici rezignují: „Ale my víme, co je třeba dělat. Jenže když o tom jen začneme mluvit, nebudeme zvoleni a přijdou horší než my.“ Co s tím? Je to sice pravda, ale nepřijatelná.
Babiš vsadil na důchodce. Asi proto, že strhnou s sebou i část mladé generace. Volby jsou především o budoucnosti, o nakládání s našimi daněmi. Bylo by spravedlivé ponechat rozhodování na plátcích daní; tedy vyloučit z voleb nepracující důchodce. Kdysi byli hodnými babičkami a dědečky myslícími na svá vnoučata – jenže kde jsou ty časy!? I když mnoho z nás důchodců projevuje u voleb příčetnost a zodpovědnost, býváme přehlasováni většinou seniorů.
Co na to mladí? Taky rezignují jako naši otcové a my? Budou muset řešit námi zanechané problémy s trpící přírodou – a k tomu nádavkem zdědí nesplatitelný dluh! Jakpak si s tím poradí? Jak je k tomu připravujeme? Jejich mejdan nebude dlouhý! Budou se zapojovat do stran a hnutí šířících nespokojenost? Nebo vezmou rozum do hrsti a přiloží ruku k dílu? Mám na mysli celkovou změnu atmosféry! Aby skuhrající lidé nostalgicky vzpomínající na ‚mléko za 2 kačky za litr‘ už byli jen pro smích!
(Mimochodem: 2 Kčs odpovídají zhruba 20-25 Kč, takže mléko vlastně zlevnilo; v akci se dá koupit i za 7,90 Kč za litr. Moje maminka jako prodavačka v 60. letech vydělávala 560 Kčs měsíčně. Jet na západ nebo do Jugoslávie bylo jen pro ty, kdo byli zadobře s režimem. Ve vlaku jsem tehdy slyšel soudružku právě se navrátivší ze ‚ze země, kde zítra znamená již včera‘: „Lidi tam na vsi žijí bídně, takhle bych žít nechtěla. Ale kdybyste viděli to muzeum Vladimíra Iljiče!“ Vzpomínáte na to, nostalgičtí senioři? My jsme si tenkrát vykládali vtipy. Dotaz na rádio Jerevan: „Jak se v SSSR máme?“ „Průměrně. Hůř než včera, ale líp než zítra.“)
Známým radím: „Sledujte předvolební debaty. Ale vypněte si zvuk! To, co uslyšíte, stejně nemá žádnou váhu. Sledujte řeč těla kandidátů – to vám řekne víc.“ Politiky stejně zajímá jen: ‚řekněte mi, co vám mám slíbit, abyste mne zvolili‘!
Bohužel církev nemá k současnosti co říci, líže si rány a řeší vnitřní ekonomické problémy (z diletantství a rozkrádání) a sexuální skandály vyhořelých duchovních. Naši biskupové jsou vesměs průvodci české církevní provincie na cestě do bezvýznamnosti. Na rozdíl od nás, dnešních důchodců, ale na církev čeká ona rychle se přibližující kocovina! Řada věřících (nevedena k duchovnímu růstu a kritickému přemýšlení) volí Babiše, dokonce i T. Okamuru, a tím přispívá k rozpadu společnosti na skupiny krátkozrace sobecky hájící své okamžité zájmy na úkor jiných. Ani netuším, zda nám páni biskupové zase pošlou trapný pastýřský list k volební účasti. Proč nás neučí Ježíšova kritéria pro rozlišování dobra a zla? Hodilo by se nám to nejen při volbách, ale v každodenním životě.
Občas slýchám: „Nemá smysl jednou za 4 roky vhodit lístek do urny. Stejně nic neovlivním.“ To je velký omyl! Rozhoduji se přece stokrát denně: Koupím si Blesk, nebo se budu učit anglicky? Sáhnu po cigáru nebo knížce? (Cena podobná…) Pořídím synkovi značkové oblečení nebo mu zaplatím kroužek (sportovní, jazykový, umělecký…)? Tímhle přece ve svém úhrnu vytvářím kolem sebe určitou atmosféru. Atmosférou mohu aspoň zčásti ovlivnit blízké i vzdálenější okolí. A hlavně tím ovlivňuji své politické preference a svou kultivovanost!
Jeník, staro-důchodce a hrdý katolík
