Článek
Chce se mi říci: obojí je třeba. Zatímco nějaké pocity se dostaví vždy, s vnuknutími je to nejistější. Nemusí se dostavit a nic se neděje. Horší je kontrolovat, zda ‚je mi vnuknuto nebo jde o pouhou autosugesci – to se dá kontrolovat kritickým myšlením. Církví se rychlostí blesku šíří pověry ‚omilostněných osob‘[1], zatímco Ježíšovo učení postupuje každou generací jen ztuha.
Proč? Žijeme v nepodnětném prostředí. Proč vybočovat z řady? Proč nežít tak ‚hezky‘ jako jiní? Skutečně žijí hezky lidé nechodící se svými potížemi na trh? Pozná se to po ovoci – nikoliv podle pocitů (a už vůbec ne podle pocitů jejich okolí).
Mé ‚soustavné přemýšlení‘ začalo tím nejviditelnějším: co v mém okolí nefunguje, či funguje proti mým očekáváním. Časem jsem zjistil:
- Něco skutečně nefunguje a chci hledat příčiny. (Např. demokrachie.[2])
- Něco funguje ‚po svém‘, ale moje očekávání jsou nesprávná. Pak se normální chování stává nesrozumitelným. (Např. masová církev nesmí být zaměňována za výběrovou Ježíšovu Nevěstu},[3] a na církev nelze vztahovat nároky a zaslíbení týkající se Nevěsty.)
Rozpoznat druhou kategorii je náročnější. Jednak bývá často zavádějící obecná představa (a my jsme v ní vychováváni), navíc často samotná zkoumaná ‚množina‘ má o sobě mylnou představu.
Učit se myslet
I myšlení se pěstuje; od skromných začátků se lze dopracovat daleko. Samozřejmě nemyslím na spekulace o Bohu – nejsou hledáním pravdy, ale ‚utíráním nádobí místo dělání úkolu, do kterého se mi nechce‘.
Výsledkem mého myšlení nemusí být úžasná myšlenka zachraňující svět. (To se podaří jednou za život nebo vůbec.) Úplně stačí osahat si poznanou pravdu v její aktuální podobě a tím ji přijmout do svého života. Většina věřících ‚nevěří v Boha‘, ale vykonává náboženství, což je uklidňuje. O klericích to zřejmě platí ještě víc (pozná se to na jejich jednání). Uctíváme předkládaný model boha, konáme mu besídku, a doufáme, že mu naše účast (zpěv, recitace) spraví náladu – za což očekáváme odměnu. Včetně kleriků.
Neposmívám se, jako hošík z katolické rodiny jsem takto strávil většinu života. Rodiče i duchovní mi předávali, co sami přijali. Ale pídění se po smyslu, hledání pravdivosti (tedy: co funguje) mne postupně vedlo dál. Ke své hanbě přiznávám: to mi to trvalo! Tak jsem byl sešněrován náboženskou vírou (považující zbožnost za ctnost – Ježíš se jí posmívá)!
Obléci se svátečně na bohoslužbu[4] je symbolem: jsem milovaným Božím dítětem (stejně jako ta ‚protiva vedle‘), nositelem královského kněžství (nedosáhl jsem ho, dostal jsem je darem) – a mám se podle toho chovat, k tomuto mám ‚uzdravovat vztahy!
Učinil jsem zkušenost (není to jen názor): náš život je mnohem jednodušší a přehlednější, než vypadá. To jen my si ho komplikujeme, když tomu, co nám ‚nevoní} dáváme voňavější názvy. A klidně posouváme významy slov (odborně se tomu říká ‚přetěžování pojmu‘).
V Přemýšlenkách popisuji příklad: Z nějakého ne příliš zřejmého důvodu přestalo lidem vonět slovo ‚milenec/milenka‘ – ač je samo o sobě hodnotově neutrální nebo spíš kladné. Začali jsme tyto osoby označovat ‚přítel/přítelkyně‘. Jenže tím jsme přišli o původní význam těch slov. Řeknu-li, že jedu s přítelem na hory, na ryby… bude to považováno za vyznání homosexuality. Přitom přátelství mělo původně velmi jasný obsah: přítel je něco jiného než kolega nebo kamarád (bylo to něco ‚víc‘). Šlo o výlučný, angažovaný, spolehlivý vztah! Jde to číst i tak, že už nepotřebujeme označovat výjimečný vztah, neboť ho nemíváme…
Vztahy jsou jistícími lany
Když se horolezci udrolí kámen, nezřítí se, je-li na laně jištěn přítelem. Vztahy mají pro nás být takovými lany. Náš život nemá viset na jednom laně. Lano jistí mne i přítele! Naše hojnost (životní úroveň) stoupá, ač stále nerovnoměrněji. Tím zákonitě klesá naše životní spojenost! Ač rozvinutá společnost přináší nepopiratelná zlepšení. Např. průměrná délka dožití výrazně stoupá. Jenže s těmito vymoženostmi hazardujeme a proto výrazně klesá průměrná délka dožití ve zdraví.
Voláme po sociálním státu, který se o nás postará. Velmi mnohé už se podařilo – nesporným tahounem bylo křesťanství; ovšem nikoliv díky Magisteriu (mocenské struktuře církve), spíš jemu navzdory. Jenže to má (jako všechno) i svůj rub. Postará-li se stát, nemusím se tolik starat sám o sebe ani o druhé. Prudce klesá potřeba solidarity (necítím, že ji někdy mohu velmi potřebovat; proto necítím potřebu ji projevovat).
Rostoucí životní úroveň nás obklopuje horami zbytečností. Třešně či jahody v lednu už považujeme za samozřejmost. Vnoučata nechápou, proč Maruška z pohádky O dvanácti měsíčkách prostě nešla pro jahody do Lidlu. Neřešíme, že rozvozem potravin kolem zeměkoule si rozvážíme i parazity a choroby. Neřešíme, jak dálkovým dovozem ničíme planetu a otročíme domorodce ‚na konci světa}. A učiní nás podtržené a chemikáliemi nacpané ovoce (aby přežilo transport) opravdu šťastnějšími?
Životní úroveň nás činí lenivými
Překvapuje vás, že Švédsko má nejen nejvyspělejší sociální stát, ale též ‚překvapivě‘ vysokou sebevražednost? Překvapuje vás, že mnoho umělců se dostane na pohádkový vrchol, svět jim ‚leží u nohou} – a oni se rozhodnou ukončit svůj život (po experimentech s drogami)?
Pro mnohé z nás je zásadním přáním ‚nebýt nikomu na obtíž‘. Ano, je smutné, když se o sebe nechci postarat a nutím jiné (třeba i stát), aby se o mě postaral. Ale dokážeme moudře přijmout přirozený běh věcí, kdy pomáhám jiným potřebným s vědomím toho, že jednou budeme takovou pomoc potřebovat sami? Pokud ano, neděsíme se toho, co možná přijde: kdo dával, má ‚nárok} brát! Dejme druhým možnost duchovně vyrůst ve službě nám. Jen se vyvarujme sekýrování těch, kdo nám budou sloužit.
Čím je pro nás láska? K partnerovi, sobě, Bohu, dítěti, obci, zemi, krajině? Chápeme, že láska není nic jiného než nezištná služba? Služba, k níž nejsme nuceni, ale konáme ji proto, že nemůžeme jinak? Jako sloužící nečekáme vděk, ale přece po něm toužíme. Nemáme plnit přání, ale potřeby milovaných – rodiče to dobře vědí!
Liška chycená do želez si uhryzne nohu, aby se zachránila. Má naše obyvatelstvo ještě obdobný pud sebezáchovy, nebo už jsme jej dávno ztratili společně s pocitem sounáležitosti? Jak vnímáme rozdíl mezi svým a sousedovým dítětem (mezi svým a sousedovým autem, mezi svým a sousedovým psem)?
Jen málo mladých projevuje ochotu jít bránit svoji vlast a jen zlomek z nich by to skutečně udělal. Nejde jen o akutní obranu proti Putinovi a proti Číně, ale taky třeba proti živlům, které rozpoutáváme svým nerozumným konzumem.
Opakuji: na pomoc v nouzi smí spoléhat ten, kdo:
- se začne včas účinně bránit (jako Ukrajinci);
- je ochoten pomáhat jiným (Ukrajinci nabízejí své znalosti obrany proti dronům a výrobu jejich ‚lovců‘).
Ruská stíhačka Suchoj narušila vzdušný prostor Turecka, dostala výstrahu – a po 40 sekundách šla k zemi. Pro Putina konec testování, pro Turky pokoj.
Když letí ruské stíhačky 11 minut nad územím NATO, jsou provázeny Gripeny a následně politici vydají nótu o ‚vážném znepokojení‘ – pobídka pro stále nové a nové testovací pokusy.
Situace v dnešním světě (sami jsme k ní přispívali!) nedovoluje hrát si na 27 ‚suverénních‘ (sobeckých) států. Odpadlík z ODS Martin Kuba založil hnutí Naše Česko, s jehož pomocí chce dobývat českou politiku – to je hodno konce 19. století!
Jeník politik
Kdybych já zakládal politickou stranu, jmenovala by se Naše Evropa (s cílem rozšířit ji postupně po celé EU) a jejím programem by bylo uplatnit pud sebezáchovy – tedy proměnit EU na federální stát! Mj. odpolitizovat vlády EU i členských států. Na evropské úrovni řešit globální otázky:
- ministerstvo vnitra: migrace (podpora chtěné migrace) a vnitřní bezpečnost (extremismus není svobodným názorem), společné nákupy vakcín a léků ze zahraničí;
- ministerstvo obrany: vnější bezpečnost (společná evropská armáda jako součást NATO);
- ministerstvo zahraničí: dojednávání smluv a paktů vně EU -- včetně hospodářských;
- ministerstvo životního prostředí: energie, ovzduší, voda a péče o krajinu;
- ministerstvo dopravy: integrace železniční, silniční a vodní dopravy, letectví minimalizovat jako účelný doplněk;
- ministerstvo vědy a výzkumu: prostupný systém školství (s návštěvami Ukrajiny či jiných postižených oblastí, místo předmětu ‚občanská výchova‘ zavést předmět ‚výchova k evropskému občanství‘), centralizace roztříštěných národních výzkumných kapacit – zabránění duplicitám (všechny automobilky řeší tytéž úkoly), kosmický program;
- ministerstvo územního rozvoje: uskutečňovat rovnoměrný rozvoj (tedy upřednostňovat rozvoj zanedbaných území: o tom nemají rozhodovat příjemci, ale plátci formou účelových grantů znemožňujících zneužití);
- spolkový prezident a premiér zastupující EU navenek (které respektují všechny země). Prezident na 7 let, premiér ‚až do vystřídání‘.
Na úrovni členských států řešit zemědělství (bez dotací, ale s pojištěním proti neúrodě), dopravu, bytovou politiku (vyrovnáváním životních podmínek omezovat ‚úprk do velkoměstských aglomerací‘), kulturu (nejen ‚velkou‘, ale i každodenní životní styl), rekreační sport, veřejnoprávní média…
Je to jen prostá aplikace zkušenosti: problémy je třeba řešit na úrovni, na které jsou řešitelné.
Ukázka nefunkčnosti EU. Před několika lety přijal Euro-Parlament usnesení o zrušení přechodu na letní a zimní čas. Především zásluhou někdejšího místopředsedy Pavla Svobody. Pokud by existovalo evropské Ministerstvo vnitra, už dávno by to vyřídilo. Takhle 27 ministrů vnitra stále nemá čas se dohodnout. Každá změna představuje asi 200 milionů EUR. Není to suma závratná, ale zbytečná. Navíc má změna špatný vliv na většinu obyvatel.
Souvisí politické uspořádání se vztahy?? Naprosto zásadně! Nestabilní prostředí tvoří velmi nepřátelskou atmosféru pro stabilitu veškerých vztahů. Jen občasné katastrofy nás vytrhnou ze zažité každodennosti a donutí nás (jen na chvíli) chovat se ‚občansky}.
Za jakých okolností je to uskutečnitelné? Až si lidé/voliči přečtou a promyslí ‚demokrachii‘, a aspoň ¾ jich bude vyžadovat po politicích nápravu. Politici se budou bránit zuby nehty – kapři si snad dobrovolně vypustí rybník, ve kterém se jim tak dobře daří? Až bude dostatečná společenská poptávka, vzniknou partaje, které si tohle dají do volebního programu. A pak už stačí je zvolit. Cesta jednoduchá, ale zdlouhavá – urychlit ji mohou průšvihy, které se jistě dostaví. Pak se jako mávnutí proutku zcela změní politický život všech. Politici budou přijímat pravidla (včetně rozpočtu), vládnout a soudit podle nich budou ne-politici. Přestaneme roztáčet perpetuum mobile, které se prostě točit nemůže.
Jak jsme na tom?
Lze vůbec ještě mluvit o českém národě?[5]Nerozpadli jsme se již na skupiny tvrdě soupeřící o kus společného koláče na úkor jiných? Pachtíme se za tím, co nepotřebujeme (je nám to vnucováno), a chybí nám podstatné. Politici s námi obratně hrají hru, která nás zdržuje od skutečného života – a my si až časem uvědomíme, jak nám život protekl mezi prsty. A jak už nestihneme mnohé, co jsme stihnout chtěli…
Obyvatelé Ukrajiny podstupují opačný proces. Sibiř a Ukrajina byly pro Stalina trestnými územími. Národ, který se znelíbil, byl vystěhován. Jen na Donbase je 145 národností! A v osvobozeneckých bojích vzniká novodobý ukrajinský národ. Na Ukrajině žijící lidé se začínají cítit nejprve Ukrajinci (jsou rádi, že nežijí v Rusku), až pak Tatarem nebo kozákem. Svoboda stojící mnoho krve… Domov je místem, kde sdílím: ‚sem patřím‘ – a s rodištěm to souvisí stále méně. Proč jsme vlastně na světě? Abychom si užili? Co to je ‚užít si‘? Navštívit mega-koncert? Mejdan, ze kterého se týden kurýrujeme? Šlehnout si? Pokud si nechceme jen hrát na křesťany, ale skutečně počítáme se svou účastí v nebeském království (už tady a teď a jednou ‚nafurt‘), pak přece je hlavním smyslem budování zdravých vztahů (jediná nutná podmínka vstupu!). A cesta k tomu nevede přes blahobyt!
Právě slavíme ‚dvojdení‘: památku Všech svatých (většina není kanonizována) a Věrných zemřelých. Je-li řeč o vztazích, nutno zmínit i důležitost vztahů k těm, kdo nás předešli. Pokračujeme tam, kde oni přestali. Něco doplňujeme, něco po nich předěláváme. Díky nim nestavíme na zelené louce. I kvůli nim se těšíme do nebeského království na radostné setkání.
---
[1] Např. první pátky a Korunka k Božímu milosrdenství zaručující šťastnou smrt. Zvláštní úchylkou je údajné ‚nahlédnutí do pekla‘: peklo, v němž jsou shromážděni nepolepšitelní, je výmyslem teologů. Písmo mluví jinak: kdo nebudou chtít do nebeského království, skončí ve věčném odloučení – budou osamoceni (dnešním slovníkem řečeno: umřou jim vztahy). Možná něco jako ‚nirvána} – jenže tady je trestem nebýt ve společenství. Očistec je ovšem biblický (viz podobenství O milosrdném Otci).
[3] https://medium.seznam.cz/clanek/jan-kuncar-cim-je-cirkev-310336; výběrovost znamená: každý je zván, málokdo vstoupí.
[4] Slovo ‚bohoslužba‘ je dvojznačné! Mylně ho chápeme jako ‚bohU-služba} (my přinášíme oběť). Má jít o ‚bohA-službu‘ (přicházím nechat si Bohem posloužit).}
