Článek
Hned na začátku si ujasněme pár věcí, abychom zbytečně neztráceli čas. Pokud sem jdete hledat generický článek od „odborných“ médií o tom, jak je F-35 Lightning II předražený zmetek, který v dešti zreziví – tedy článek postavený na nesmyslech, jež s láskou vyrábí ruská propaganda a pár gaučových analytiků na Redditu – tak rovnou přestaňte číst. Raději se odeberte na nejmenovaný Bezpečnostní magazín, tam vám tyhle pohádky rádi naservírují.
Ano, program F-35 měl kdysi své dětské nemoci, ale ty už jsou vyřešené a z výrobních linek dnes sjíždí naprosto perfektní predátor moderního bojiště. Tento článek totiž nebude o tom, že by letadlo bylo špatné. Bude o něčem mnohem děsivějším. O tom, že i když vaši inženýři splní na jedničku extrémně náročné zadání a dodají vám dokonalou stíhačku, může se to nakonec velmi rychle obrátit proti vám, když se do toho vloží politická a průmyslová realita.
Historie Joint Strike Fighter: Jedno letadlo vládne všem
Na začátku devadesátých let skončila studená válka a s ní i éra nekonečných armádních rozpočtů. V Pentagonu přišli s nápadem, který na papíře zněl naprosto geniálně: „Už nebudeme vyvíjet zvláštní letadla pro letectvo, námořnictvo a námořní pěchotu. Uděláme jeden univerzální stroj, který zvládne všechno.“ Zrodil se program Joint Strike Fighter (JSF).
Zde originální prototyp verze s kolmým přistáním X-35B od Lockheed Martin
Politici v Kongresu z toho měli zjevení, protože tahle unifikace slibovala gigantické úspory. Že postavit letadlo, které umí manévrovat jako špičková stíhačka, mlátit s sebou o palubu letadlové lodi a ještě k tomu kolmo přistávat na výsadkové lodi, je inženýrský ekvivalent kvadratury kruhu, to jim tehdy pochopitelně nedocházelo.
Do finále tohoto šíleného tendru se probojoval Boeing a Lockheed Martin. Zatímco Boeing navrhl prototyp X-32, který vypadal asi tak, jako když se zaskočený pelikán snaží spolknout ledničku, Lockheed kontroval strojem X-35 vyvinutým na základě zkušeností F-22 Raptor.
Jelikož za X-35 stála legendární divize Skunk Works – která zákony aerodynamiky chápe jen jako doporučení – nebylo vlastně co řešit. Lockheed vyhrál. Následoval vývoj, který byl tak extrémně náročný a propálil tolik miliard, že by z toho jakémukoliv evropskému ministrovi financí rovnou praskla cévka.
Zde fotka X-32B, pokud máte lepší popis tohoto letounu, než můj s pelikánem, tak sem s ním.
Ten absolutně největší zlom se ale neodehrál ve tvaru křídel, nýbrž v softwaru. Americká armáda do té doby tvrdohlavě lpěla na svém vlastním programovacím jazyce ADA. U F-35 ale padlo kacířské rozhodnutí: kompletní software se napíše v běžném C++. Přeučit vojenské systémy na nový jazyk a odladit miliony řádků kódu tak, aby vám letadlo nešlo k zemi kvůli chybové hlášce, bylo učiněné programátorské peklo a stálo to roky zpoždění.
Jenže tahle bolest se vyplatila. Z F-35 se de facto stal létající superpočítač. Díky přechodu na C++ se dnes dá letadlo modernizovat, upgradovat a „krmit“ novými schopnostmi zhruba stejně plynule, jako si stahujete nový Android do telefonu. A to vystřelilo bojový potenciál tohoto stroje (a hlavně rychlost, jakou dokáže reagovat na nové hrozby) do úplně jiné galaxie.
Fenomenální výsledek
Masivně si polepšily všechny tři složky ozbrojených sil. Základní verze F-35A pro letectvo má v porovnání s legendární F-16 fakticky dvojnásobný bojový dosah. Zní to jako nudný tabulkový údaj, ale pro americké letectvo je to záchrana z nebes, když jim Kongres zrušil projekt stíhacích bombardérů FB-22. Jediným problémem zůstává, že je to stále málo pro bojiště v Pacifiku.
Ještě působivější je skok u námořní verze F-35C. Ta nahrazuje stíhací bombardér F/A-18E/F Super Hornet. Námořnictvo v 90. letech zoufale potřebovalo úplně nové, těžší letadlo, ale Kongres jim na něj odmítal dát peníze. Tak si námořnictvo objednalo úplně nový stroj, který zvenku vypadal podobně jako starý Hornet. Politikům to pak prodali jen jako „modernizaci“ a prošlo to. F-35C konečně tuhle obří byrokratickou improvizaci odesílá do důchodu a dává námořnictvu na paluby letadlových lodí skutečný stealth letoun nové generace.
Vytáhni u piva: F/A-18E/F Super Hornet má více společných dílů se švédským JAS-39E Gripen, než s F/A-18C/D Hornet.
Ten naprosto největší posun se ale odehrál u verze F-35B, která umí kolmo přistávat. Námořní pěchota na tyto úkoly doteď používala slavný britský Harrier. Ve své době to bylo úžasné letadlo, ale reálně se stále jedná o podzvukový bitevník. F-35B je náhradou plnokrevnou, nadzvukovou stíhačkou 5. generace, která si zachovala schopnost levitovat na místě ve filmech s Arnoldem Schwarzeneggerem.
Samozřejmě, že nic není bez mráčku, což teď Američané vidí u bolestivého zavádění masivního balíku modernizací zvaného Block 4. Program nabírá zpoždění a problémy trápí státy na obou březích Atlantiku. Jenže právě tady se ukazuje genialita onoho robustního softwarového základu v C++. I přes přes pubertální problemy se dá letadlo extrémně pružně adaptovat na hrozby, o kterých konstruktéři před dvaceti lety ani neslyšeli.
Průmyslová katastrofa
Problém byl, že Pentagon úspěšně nacpal námořnictvu, letectvu i námořní pěchotě jeden obří unifikovaný program od jednoho konsorcia firem (vedené Lockheedem), jenomže tak fakticky vymazal z povrchu zemského všechny budoucí vývojové zakázky pro zbytek amerických leteckých výrobců na 34 let. V Evropě, která vyrábí cca 30% letounu, stále zbyli národní programy, ale v USA nezbylo mimo F-35 a velmi starých strojů skoro nic.
Zlaté pravidlo kapitalismu říká, že vítěz bere vše. Jenže když aplikujete tohle pravidlo na národní bezpečnost, znamená to, že vaši ostatní zbrojaři prostě umřou. Američtí politici se snažili své poražené výrobce udržet na přístrojích tím, že jejich stroje agresivně nutili zahraničním spojencům a omezovali vývoz F-35. Jenže i tenhle rezervoár ropných autokratů (a Slovenska) už pomalu vysychá.
Zákonodárci tak teď stojí před děsivým zjištěním: pokud nechají padnout Boeing, Lockheed získá absolutní monopol na americkou oblohu. Výsledek tohoto byrokratického panikaření už známe. Kongres potupně, ačkoliv je námořnictvo vůbec nechce, nařizuje dokupovat staré F/A-18 Super Hornety a americké letectvo s pláčem přebírá nedovařené F-15EX Eagle II, jen aby se udržela výrobní linka Boeingu v St. Louis při životě.
Původní F-15 poprvé vzlétlo ještě za vietnamské války, nyní sjíždí z výrobní linky F-15EX (na obrázku).
Nyní už se zcela vážně hovoří o tom, že Američané budou muset dokonce znovu začít nakupovat úplně nové F-16. Samozřejmě můžete tvrdit něco o „high-low mixu“, ale reálným důvodem je čirá hrůza z toho, že by se definitivně zastavila výroba a rozpadl subdodavatelský řetězec kolem linky v Greenshillu (zbytky letecké divize General Dynamics, nyní vlastní Lockheed).
Aby na tyhle záchranné nákupy měl Kongres vůbec peníze, musí každý rok škrtat a odkládat nákupy nových F-35. Linka na to nejlepší letadlo planety tak jede na poloviční výkon. Zbrojní unifikace z devadesátých let – která měla přinést ohromné úspory – dnes paradoxně nutí Američany kupovat letadla z doby války ve Vietnamu a škrtat nákupy moderních stíhaček.
Když politický dohled selže
Někdy to při čtení podobných článků působí, že tím absolutně nejnebezpečnějším nepřítelem západních armád nejsou ani Rusové, ani Číňané, ale vlastní politici. A upřímně – často je to i pravda. Jenže to rozhodně neznamená, že by generálové měli dostat bianko šek a civilní politický dohled nad armádou by měl zmizet. Právě sága o F-35 totiž ukazuje, proč je politický balanc nezbytný.
Armáda má jednu hlavní práci: maximalizovat svou bojovou efektivitu, aby vyhrála válku. Když generálům nabídnete jedno naprosto dokonalé, univerzální letadlo, které umí všechno, logicky ho budou chtít napříč všemi svými složkami. V jejich popisu práce není myslet na to, jak to ovlivní vojensko-průmyslový komplex v příštích dekádách. To je práce politiků, a ti programu JSF tleskali ve stoje.
Tento článek by tedy rozhodně neměl vyznít jako pláč nad unifikací a sjednocováním standardů. Zářným příkladem budiž Německo, které momentálně vyvíjí, testuje, či nakupuje 18 různých dálkových střel pro hloubkové údery najednou. Z hlediska logistiky a nějaké rozumné výroby těch střel je to čiré a nefalšované šílenství.
Výběr nekompetentního Boeingu pro projekt stíhaček 6. generace NGAD byl šok. Je ovšem nutné zdůraznit, že je to poslední šance jak zajistit, že bude schopen nové stíhací letouny v USA vyrábět i někdo jiný než Lockheed Martin.
Unifikace je dobrý sluha, ale extrémně zlý pán. Nalézt tenkou hranici mezi tím, co je rozumná logistická standardizace a co už je jen slepé vytváření průmyslového monopolu, je zatraceně těžké. Nyní jsou tak Američané ve stavu, kdy mají jediného výrobce, který skutečně umí konstruovat letadla, a nesmí mu přidělit projekt stíhaček 6. generace NGAD, nebo se ze 34 let monopolu stane věčnost.
O vhodnosti F-35 pro českou armádu:
O problémech, které JSF způsobil:
Zdroje:
K jazykové korektuře a češtinářskému šperkování byly používány LLMs, konkrétně Gemini 3.1 Pro.
