Prvorepublikový agent měl na svědomí násilný odsun Němců i komunistický puč

V pondělí pětadvacátého března roku 1968 odcházel ze svého brněnského domu muž v důchodovém věku. Mířil na oběd se synem. Najíst se však nestačil. Svůj původní záměr totiž změnil a oznámil synovi, že nemá hlad. Následně odešel na procházku do lesa. Téměř celý týden o něm nikdo neměl žádné zprávy, až v neděli byl nalezen oběšený v lese mezi Brnem a Kanicemi. Oficiální vyšetřování uzavřelo případ jako sebevraždu a smrt z udušení. Ale dokázal by se oběsit a při tom si sám podřezat hrdlo? A jak by jej mohl provaz udusit, když se při podřezání hrdla narušil a přetrhl? Otázky, na které se zřejmě již nikdy nepodaří najít pravdivé odpovědi. Důchodcova smrt se tak zařadila k dalším dosud nevysvětleným činům, jejichž původ sahá až do roku 1948. Oním (pravděpodobně) zavražděným důchodcem byl Bedřich Pokorný, jeden z bývalých vyšetřovatelů smrti Jana Masaryka a někdejší vysoký důstojník Státní bezpečnosti.

Bedřich Pokorný se narodil v roce 1904 v Brně. Po maturitě na obchodní škole ve dvaceti letech nastoupil základní vojenskou službu v Jihlavě. Svým velitelům se zalíbil natolik, že jej navrhli pro další studium na vojenské akademii, a později absolvoval i důstojnickou školu. Ve třiceti letech se stal zpravodajským důstojníkem na jihovýchodním Slovensku, kde byl využíván proti Maďarsku. V armádě zůstal až do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a samostatného Slovenského státu, kdy byl okolnostmi přinucen vrátit se zpátky do Brna. Nastoupil jako finanční úředník k Moravskému zemskému úřadu. Od samého začátku okupace Československa nacisty se prý zapojoval do odboje, rozšiřoval letáky a protiněmecké tiskoviny.

Pokornému se podařilo po válce získat potvrzení od několika svědků, že byl celých šest let do odboje zapojen. Na druhou stranu se nikdy nezbavil podezření, že byl zároveň aktivním spolupracovníkem Gestapa, což ostatně později potvrzovali i samotní agenti. Během dubnového osvobození Brna se stal velitelem zdejšího Sboru národní bezpečnosti, vzápětí zemským velitelem SNB pro Moravu a mířil stále výš. V rámci své funkce přebíral dokumenty po brněnské buňce Gestapa. Mezi dokumenty byly i seznamy různých konfidentů a provokatérů. Právě část kartotéky, ve které mohl figurovat jako konfident, byla však záhadně ztracena.

Dohlížel také na provedení usnesení Zemského národního výboru z 29. května 1945. Výbor se tehdy rozhodl vysídlit německé obyvatelstvo, hlavně děti, ženy, staré a nemocné muže. Jednalo se o nacisty, antinacisty i přeživší německé židy. Poslední dva květnové dny se tito shromažďovali na několika místech v Brně, odkud byli hnáni pěšky směrem do Rakouska. Celkem se mluví až o dvaceti tisících osobách. Na následky různých nemocí a vyčerpání, jelikož nebyli nijak zásobováni pitím ani jídlem, zemřelo podle některých údajů až sedmnáct set pochodujících. Velkou část mají na svědomí ale také dozorci, kteří se k vyháněným obyvatelům chovali krutě. Bedřich Pokorný o všem nejen věděl, ale také schvaloval. Událost vešla do dějin jako „brněnský pochod smrti“ a Pokorný je považován za hlavního organizátora krutého zacházení. Během prvních poválečných týdnů pak stál i za dalšími akcemi proti sudetským Němcům osvobozeného Československa.

Ministr Václav Nosek pak ještě v červenci téhož roku povolal Bedřicha Pokorného do Prahy, kde se stal zástupcem přednosty Obranného zpravodajství. Zároveň vstoupil do Komunistické strany Československa. Aby podpořil „své soudruhy“, a naopak v očích veřejnosti zostudil nekomunistické politiky, často upravoval výpovědi vyslýchaných nacistických představitelů. Jedním z vyslýchaných byl i Karl Hermann Frank. Pokorný také navazoval kontakty a vytvářel si vlastní síť různých agentů. Společně se pak snažili různými akcemi škodit bývalým nacistům a Němcům, ale také antikomunistům. Jednou z takových akcí měl být výbuch v Ústí nad Labem, který byl původně přisuzován nacistickým Werwolfům a po kterém vypukl „ústecký masakr“, při kterém zemřelo několik desítek až stovek lidí.

Činnost Bedřicha Pokorného se samozřejmě nelíbila demokratickým politikům a části veřejnosti. Ještě na podzim roku 1945 byl usvědčen z podvodu a na nátlak ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny převelen na Slovensko. Tady sice zůstal až do únorových událostí v roce 1948, ale svoji moc neztratil. Komunisté i demokratičtí politici jej považovali za velmi schopného a nebezpečného. Demokraté si ještě vymohli, aby změnil své působení z ministerstva vnitra na ministerstvo zahraničí. Možná se domnívali, že se ho zbaví. Zmýlili se. Oficiálně sice v únoru sloužil ve Vídni jako diplomat, doopravdy ale zůstal v Praze a dál tahal za nitky. Své kontakty a agenturní síť stále rozvíjel. Měl své lidi všude, ve všech stranách, v Kanceláři prezidenta republiky a na dalších důležitých místech. Neustále předával informace přímo Klementu Gottwaldovi, předsedovi komunistů. Traduje se, že než demokratičtí ministři oficiálně oznámili demisi, Gottwald o jejich rozhodnutí již dávno věděl. Později se velká část z této „soukromé agentury“ stala součástí Státní bezpečnosti.

Když převzali moc v Československu komunisté, Pokorný se oficiálně vrátil na Ministerstvo vnitra jako zástupce odboru pro politické záležitosti. Gottwald mu měl osobně srdečně poděkovat. V této době se také stal jedním z vyšetřovatelů podivného úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, respektive je některými historiky a badateli označován za toho, kdo měl zahlazovat stopy po možné vraždě politika. V západním rozhlase byl tou dobou nazýván „rudým katem republiky“, což mu prý dělalo radost. Od roku 1949 pak zastával nejvyšší funkce u Státní bezpečnosti, mimo jiné byl přednostou Správy táborů nucených prací.

Obávaného důstojníka se však rozhodli komunisté zbavit, protože mohl představovat případnou hrozbu i pro ně. Na konci ledna roku 1951 byl zbaven všech funkcí i členství ve straně a odeslán do vazby. Vyšetřován byl za protistátní činnost a spolupráci s Gestapem. Pokorný svým vyšetřovatelům prý odsekával, nechtěl se bavit „s mladými floutky“, kteří podle jeho slov v životě ještě nic nedokázali. Obviňován byl i z toho, že v rámci StB zaváděl gestapácké metody. Pravdou je, že i během soudního líčení si pomáhal svědky z řad bývalých „gestapáků“, což mu nepomohlo.

Soud jej poslal na šestnáct let do vězení za sabotáž. Na celu k němu posadili vězně-agenta, který měl na Pokorného donášet. Státní bezpečnost sice získala informace o jeho chování, ale žádné důležité poznatky, které by mohla proti komukoliv použít. Pokorný prý původně očekával trest smrti. Ačkoliv nechápal pravé důvody svého zadržení, velice dobře věděl, jak komunistický režim s takovými lidmi zachází. Trest smrti zřejmě nedostal proto, že verdikt soudu byl vynesen až mnoho měsíců po smrti Klementa Gottwalda. Pokornému pak po necelých šesti letech prezident Antonín Novotný prominul zbytek trestu.

Bedřich Pokorný se z vězení vrátil s podlomeným zdravím. Byl mu přiznán invalidní důchod, následovala rehabilitace, získal dokonce odškodnění devadesát tisíc korun a a komunisté mu navrátili i členství v KSČ. V období Pražského jara byl prý psychicky na dně kvůli tehdejšímu dění a nesnesl nové politické směřování. V březnu 1968 byl prý předvolán v rámci znovuotevření případu smrti Jana Masaryka k výslechu. K tomu již nedošlo, protože byl Pokorný nalezen mrtvý. Sice mohl spáchat sebevraždu, a nasvědčují tomu i jeho poslední zápisky v diáři, ale jeho podivná smrt je jednou z mnoha dalších náhlých úmrtí a zvláštních událostí kolem lidí, kteří se nějakým způsobem podíleli na vyšetřování sebevraždy, respektive vraždy Jana Masaryka.

Zdroje: Wikipedia (Bedřich Pokorný, Brněnský pochod smrti), Encyklopedie Brna, ABS ČR, Badatelé.net (Jaroslav Mareš)