V patnácti ubodala kamarádku kvůli botám. O 23 let později ji zastřelil milenec

Zuřil druhý rok první světové války a plzeňské Škodovy závody jely naplno. Zatímco muži krváceli v zákopech na frontě, jejich místa u továrních strojů musely zastat ženy. A výjimkou nebyly ani teprve patnáctileté dívky. Byla sobota 10. června 1916 a po celodenní úmorné dřině v bolevecké muničce se dvě takové mladé dělnice vydaly na cestu domů. Každou z nich hřála v kapse těžce vydřená výplata – přesně patnáct korun a třicet haléřů.

Několikakilometrová cesta domů na Košutku a do Chotíkova se zdála po náročné směně ještě delší, a tak se dívky cestou různě bavily a občasně posedávaly v trávě. V jednu chvíli začala Marie mluvit o květinách. Z její strany to byl ale čistý kalkul. Věděla, jak moc má její kamarádka Barbora ráda růže, a tak ji začala lákat k nim domů na Košutku, že jí jich pár dá. Byla to ale jen chladnokrevná, předem promyšlená záminka, jak nevinnou dívku svést z bezpečné přímé cesty stranou do kotíkovské houštiny poblíž vrchu Krkavec.

Když obě děvčata v lese zase usedla k chvilkovému odpočinku, Barbora v tu chvíli netušila, že ji pozorují oči predátora. Měla totiž něco, co chtěla i její kamarádka. Na nohou se jí leskly zbrusu nové, černé dámské botky s vysokými podpatky a lakovými špičkami, které si pořídila teprve před týdnem za tehdy pro ně astronomických čtyřicet korun.

V nestřeženém okamžiku, právě když si Barbora bezstarostně rozpouštěla vlasy a začala si je upravovat, se Marie zničehonic rozhodla. Ty boty musí mít. Vytáhla obyčejný kapesní nožík s broušenou špičkou a zezadu zaútočila. Bodla jednou, dvakrát… Zaskočená oběť neměla šanci. Nakonec do jejího krku, hlavy a zad zasadila mladá útočnice celkem třináct hlubokých ran. Krvavé dílo bylo dokonáno.

Marie z mrtvé kamarádky stáhla vysněné střevíce, z kabelky jí sebrala výplatu a bezvládné tělo nechala ležet v obrovské kaluži krve. S kořistí ale nakonec domů nedošla. Boty ze strachu ukryla v nedalekém křoví a uloupené peníze následně schovala doma na dvoře do zdi.

Druhý den brzy ráno, v neděli 11. června 1916, se naskytl hrůzný pohled nálezcům, kteří procházeli ranním lesem. Ačkoliv se u podobných dávných tragédií často traduje objev náhodnými houbaři, dobový tisk mluví jinak – na tělo narazili dva dělníci ze Škodových závodů. Na zemi ležela mrtvá dívka v obrovské kaluži krve. Poblíž se válela zelená plyšová kabelka, modrá plechová bandaska na kávu a dělnická legitimace, jež potvrdila její totožnost.

Když dopoledne dorazila k Bíbovým zoufalá matka oběti, která dceru celou noc hledala, Marie dokázala stát tváří v tvář ženě, jíž před několika hodinami podřízla dítě, naprosto bez mrknutí oka. Rázně ji odbyla, že Barboru od včerejška neviděla, a zabouchla dveře. Matka si ale stačila všimnout, že si dívka křečovitě zakrývá tvář plnou čerstvých škrábanců. Barbora totiž nedala svůj život lacino a ve smrtelném zápase se zuřivě bránila.

Jakmile se do případu vložili četníci, plánovali do pátrání v lese okamžitě nasadit i policejního psa. Vydatný déšť ale mezitím na místě činu všechny pachy a stopy spolehlivě spláchl. Vražedkyně se však záhy začala rychle zamotávat do vlastních lží. Vymýšlela si zkazky o tom, jak se k nim v lese přidali dva dotěrní vojáci a ony se musely rozdělit. Jenže strážmistr měl v ruce trumf, o kterém neměla tušení. Na místě činu se v tratolišti krve našel přetržený řetízek, který zoufalá oběť útočnici při obraně strhla z krku.

Když Marii došly výmluvy, vyšetřovatelé udělali mistrovský psychologický tah. Odvedli ji přímo do bolevecké márnice na hřbitově, kde se zrovna chystala soudní pitva oběti. Tváří v tvář zohavenému tělu své kamarádky a pod tíhou nevyvratitelných důkazů ztratila patnáctiletá vražedkyně nervy. Upadla do mdlob, a když se probrala, v hysterickém pláči se rovnou přiznala. Četníkům vzápětí přesně popsala, kam do křoví zahodila krvavé lodičky a že ukradené peníze schovala doma na dvoře do zdi u záchodu.

Nejbizarnější na celém motivu brutální vraždy byl ale fakt, že Marie Bíbová by ukradené lodičky vlastně nikdy nosit nemohla. U soudu později vyšlo najevo, že jí byly střevíce příliš velké. Navíc měla natolik přísného otce, že by jí v žádném případě nedovolil nosit drahé obutí nejasného původu. Svou kamarádku tak vraždila pro naprostou zbytečnost. Největší roli snad hrála i závist. Byly sice vrstevnice, ale Barbora Pávová nebyla obyčejná mladá dělnice.

Její maminka brzy ovdověla, proto malá Barbora část svých školních let strávila na měšťance až v německé Vídni. Nádherně zpívala a i ve Škodovce si jí pro její chápavost cenili natolik, že jí už v patnácti letech nabízeli lukrativní pozici „kontrolky“ nad ostatními děvčaty. Její matka to ale tehdy s ohledem na dceřino mládí odmítla.

Před soudem stanula patnáctiletá Marie už na podzim roku 1916. Psychiatři u ní potvrdili plnou příčetnost a spolehlivě vyvrátili bizarní dobovou obhajobu. Ta se snažila uhrát nepříčetnost na dědičnou zátěž, jelikož tetu obžalované nechali dožít v dobřanském ústavu pro choromyslné, a dokonce zkoumala, zda dívka neutrpěla „překrvení mozkových blan následkem ztráty menstruace“. Rozsudek zněl jasně: mladá vražedkyně byla plně při smyslech a jednala z čistě zištných důvodů. Za vraždu si vysloužila čtyři roky těžkého žaláře, navíc zostřeného čtvrtletním půstem a pobytem v temné komoře přesně v den výročí krvavého mordu. Odvolací soud jí později trest zpřísnil o další dva roky.

Přestože se v historii na žádné „kdyby“ nehraje, v tomto případě se nabízí mrazivý paradox. Pokud by totiž k tragédii v lese nedošlo a obě děvčata by dál chodila na šichty do továrny, s největší pravděpodobností by jejich životy brzy vyhasly. V pátek 25. května 1917 smetl boleveckou muničku obrovský výbuch, který továrnu srovnal se zemí a zabil stovky tamních dělníků. Barunka už v té době ležela na hřbitově a Marie seděla v bezpečí vězeňské cely. Vražda nevinné kamarádky jí tak vlastně zachránila život.

Když se Marie po odpykání trestu dostala na svobodu, vyšla do úplně jiného světa. Za mříže nastupovala jako náctiletá holka za Rakouska-Uherska, ven se vracela jako dospělá žena do nově vzniklé první republiky. Brzy se provdala za železničáře Jana Švancaru a usadili se v Plzni.

Rodinná idyla se ale nekonala. Přivedli sice na svět dvě dcery, manželství se však brzy přeměnilo v absolutní peklo na bodu mrazu. Ačkoliv žili ve společné domácnosti, Švancara se svou ženou celá tři léta vůbec nepromluvil, přestal jí dávat peníze a nakupoval pro rodinu raději sám. Její tehdy šestnáctiletá dcera Anna matčinými neustálými zálety natolik opovrhovala, že utekla z domova až do Zlína.

Marie Švancarová, jak se nyní jmenovala, si z toho ale těžkou hlavu nedělala. Vlakem pravidelně dojížděla do okolních měst a obcí, kde rozjela doslova dráhu profesionální záletnice. Dobový tisk dokonce později uvedl neuvěřitelný detail, že svými milostnými dobrodružstvími dokázala v okolí rozvrátit úctyhodných čtyřicet dalších domácností. Ačkoliv za své intimní schůzky přijímala od starších mužů finanční odměny, nebyla úřady považována za běžnou prostitutku. Získané peníze totiž sloužily spíše jako podivný sponzoring jejího životního stylu – kupovala za ně dary svým dalším, tentokrát mladším milencům, nebo přilepšovala dcerám. Mladší dcerce tak například těsně před svou smrtí pořídila v Plzni zlaté náušnice.

Jedním z jejích osudových objevů se stal čtyřiapadesátiletý Vojtěch Hucl, drobný, hubený muž s lysinou a prošedivělým knírkem, který na první pohled působil jako dobromyslný tatík. Pracoval jako noční hlídač v Západočeských kaolinkách v Horní Bříze. Jejich tajná dostaveníčka po smluveném signálu – nenápadném mrknutí oka – měla téměř vždy totožný scénář. Marie si z domova brávala hrubý, místy děravý pytel, který jim v lese sloužil jako lůžko. Po milostném aktu jí do něj hlídač na oplátku nasypal nakradené tovární uhlí, někdy přidal desetikorunu, a rozešli se. Zavedená rutina se ale dramaticky zvrtla v sobotu 27. května 1939.

Hucl se na schůzku pečlivě připravil. Opatřil si falešný klíček, aby mohl ošidit hlídačské kontrolní hodiny a nepozorovaně se vytratit z továrny. S sebou si vzal nabitý šestiranný bubínkový revolver. Marie za ním do blízkého lesíka vyběhla jen v nedbalkách a pestrém květovaném županu. Hlídač se u soudu později hájil tím, že ho žena vydírala a hrozila skandálem. Chtěla po něm totiž astronomických tři sta korun, za které se plánovala vydat do Zlína za svou starší uprchlou dcerou Annou. Dokonce měl tu drzost tvrdit, že si vražedný revolver pořídil už o dva roky dříve jen proto, že ho sama Švancarová neustále žádala, aby ji zastřelil. Jisté však je, že jakmile Marie po milostném aktu na svém pytli podřimovala, Hucl jí přiložil zbraň k hlavě a z bezprostřední blízkosti jí provrtal pravý spánek kulkou. Smrt byla okamžitá.

Jeho následné počínání jako by z oka vypadlo Mariinu vlastnímu dávnému zločinu. Přes hlavu a zakrvácený obličej jí přetáhl ten samý hrubý pytel, na kterém před chvílí ležela, a v pase ho pevně převázal motouzem. Pak přišel ten nejmrazivější moment celého případu: mrtvé ženě zul střevíce a odhodil je asi tři sta kroků daleko k silnici, aby zahladil stopy a fingoval loupež. Dívka, která v patnácti letech surově ubodala kamarádku kvůli novým lodičkám, tak svůj vlastní život skončila jako zavražděná, bosá mrtvola v lese.

Zatímco tělo leželo ukryté v porostu a poblíž zůstala pohozená jen její rudohnědá čepice zvaná radiovka, Hucl jednal neskutečně chladnokrevně. Pískal si, vrátil se zpět do továrny a v klidu hlídal až do rána. Doma se pak normálně umyl, nasnídal a šel spát. Vražednou zbraň jednoduše zahrabal do písku na zahrádce. Spravedlnost ho ale dohnala velmi rychle. Po prvotním prověření dalších mužů, kteří se Švancarovou udržovali pravidelný styk, i jejího manžela se četníci zajímali o Huclovy škrábance na rukou, které nešikovně sváděl na ostružiny, a dokonce ho udala i jeho vlastní manželka, které bylo jeho nervózní chování natolik podezřelé, že se ho sama napřímo zeptala, zda vraždil.

Když o několik měsíců později stanul zdánlivě „dobromyslný tatík“ před soudem, následovala pointa, nad kterou zůstává rozum stát. Přestože se k vraždě plně doznal a důkazy byly nevyvratitelné, porota dvanácti hlasy rozhodla neuvěřitelně: Hucl prý zabil Švancarovou ve střídavém pominutí smyslů. Za brutální popravu tak nebyl vůbec odsouzen. Trest dostal jen za ukradené uhlí a přestupek proti zbrojnímu patentu. Odkráčel se směšnými třemi týdny nepodmíněně.

Spravedlnost v případě Marie Bíbové-Švancarové tak nakonec obstarala jen děsivá a naprosto krutá ironie osudu.

Zdroje:

Rozhlas.cz, Národní knihovna ČR, YouTube, Wikipedia