Článek
Nemohu ji posoudit, protože jsem se na ni nedívala. Sváteční chvíle umím prožít i jinak než civěním na televizní obrazovku.
Nevím jak u vás, ale u nás vysílání premiérové vánoční pohádky na Štědrý večer jaksi nestíháme. Nejprve je slavnostní večeře za zvuku českých koled, po ní následuje nadělování dárků, které se docela protáhne. I když se vším začínáme už v půl šesté navečer, tak dříve než po osmé hodině večer nekončíme. Ne že bychom pod vánočním stromkem měli dárků celé hromady, ale k jejich rozbalování patří i společenská konverzace, výbuchy radosti a překvapení a konzumace cukroví. Na nějakou televizi si v tyto chvíle sotva kdo z nás vzpomene.
Nadělená radost
Je přece třeba také rozbalit dárek pejskovi, který obvykle tuší, že i pro něho Ježíšek pod stromečkem něco zanechal. Nevím, kde bere tu jistotu, ale je na něm opravdu vidět, jak se těší. Snad je to nějaký jeho šestý smysl, ale rozhodně je to pozoruhodné. Když pak svůj dárek dostane, je blahem celý bez sebe. Pochopitelně, když je to něco dobrého na zub.
V rámci rodinné konverzace se navzájem ubezpečujeme o tom, jak se Ježíšek letos pochlapil a splnil tajná přání. Ne sice všechna, ale to přece vůbec nevadí. Hlavní na tom všem je, že se rodina sešla u slavnostního stolu a u stromečku v klidu a v pohodě. No a v podobném duchu pokračuje celý Štědrý večer až do pozdních hodin. Bez televize. Byla by v tuto chvíli rušivým elementem.
Bez Pelíšků jsou Vánoce klidnější
Uniká mi, proč je film Pelíšek tolik oblíbený. Viděla jsem ho jedenkrát a stačilo mi. Abych se na něho dívala každé Vánoce, tak o to opravdu vůbec nestojím. Snímek mi přijde nikoliv veselý, ale tragický a smutný. Má sice hvězdné obsazení, ale to je tak asi všechno. Nevzpomínám si, že bych se při jeho sledování byť jedenkrát zasmála. Možná nemám ten správný smysl pro humor či umění, když ve filmu Pelíšky nevidím ani jemnou poetiku, ani humornou nadsázku.
