Článek
Polština, jako jeden z nejrozšířenějších jazyků v Evropě, hraje důležitou roli v kulturní rozmanitosti a komunikaci kontinentu.
- Jde o západoslovanský jazyk, který je větví větší indoevropské jazykové rodiny.
- Polštinou mluví nejen v Polsku, ale i menšinové komunity v sousedních zemích a na celém světě, což přispívá k jejímu globálnímu vlivu.
- Polštinou mluví zhruba 40 milionů Evropanů. Je tedy sedmým nejrozšířenějším jazykem v Evropě.
- Má složitý gramatický systém a bohatou literární historii, přičemž k jeho významným osobnostem patří autorky oceněné Nobelovou cenou jako Wislawa Szymborska a Olga Tokarczuk.
V libozvučnosti a zvukomalebnosti si polština se slovenštinou mohou podat ruce. Tak jako Slovákům i Čechům připadá zábavná polština, na oplátku Polákům připadá směšná slovenština a čeština. Takže svět je v rovnováze.
Tam, kde si Slováci vystačí s č, š a ž a Češi s ř, mají Poláci širokou škálu měkce znějících spoluhlásek. Nám sice některé zní stejně, ale takové sz nebo cz se vyslovuje úplně jinak než ś a ć. Polština má navíc milý zvyk tyto hlásky spojovat do skupin, a tak ústní projev v tomto jazyce šumí jako déšť v houštině za větru.
- Při psaní to vypadá neméně zajímavě
My sice můžeme cizince ohurovat shlukem spoluhlásek s minimem samohlásek, někdy i bez nich (zmrzlina, strč prst skrz krk), ale zkuste vyslovit či bez nápovědy napsat polský jazykolam „W Szczebrzeszynie chrząszcz brzmi w trzcinie“. Na druhou stranu polština nedělá rozdíl ve výslovnosti h a ch, všechno je to ch. Běžný Polák v tom ani neslyší rozdíl. Slovák i Čech jen těžko rozliší tvrdé sz od měkkého ś. Celkem humorné bylo, když moje polská kolegyně zvykla prohlašovat: „Jdu jíst, jsem chladná.“ Nějakou dobu trvalo, než se nad ní někdo slitoval a vysvětlil jí, proč se na tom šklebíme.
A pravopis? Všude w místo v, po k měkké i a po c ypsilon! K tomu ještě ż, ź, rz a případně zi, ale vždyť proč si to nezkomplikovat, když se dá.
- Počtem specifických hlásek polština mírně předčí slovenštinu i češtinu
Slováci mají ô a ä a Češi mají ě, ů. Poláci mají nosové ę, které se vyslovuje jako en , dále ą, které vyslovujeme jako on . Typické pro polštinu je ł , které se čte jako u, nebo přesněji jako w. Slovo łoś se vyslovuje jako uoš. A třeba łuk (oblouk nebo luk) našim uším zní prapodivně. Schválně, řekněte si to nahlas. Pro odvážnější přidám ještě jeden jazykolam „stół z powyłamywanymi nogami“. Strážci gramatiky, nechte své žábykláče v kapsách, ta předložka je tam správně. Polština používá z ve druhém i sedmém pádu.
I obyčejné l je tak trochu chyták, neboť tato hláska se zásadně vyslovuje měkce - ľ. Tvrdé l v našem pojetí neznají, ani dlouhé samohlásky. Proto je záludné i písmenko ó. Vyslovuje se totiž jako krátké u. Zato ve výslovnosti i a y je u nich tak výrazný rozdíl, že to opravdu není šance poplést.
Řekněme si něco i o slovech
Takový polský samolot našincovi zní přesně tak srandovně jako Polákovi naše letadlo. Když už jsme u létajících strojů, śmigłowiec, tedy vrtulník, je ze stejné kategorie. Ufoludek rozesměje nás, mimozemšťan Poláka.
I když Slované spolu mluví a myslí si, že si rozumí, tak se může stát, že každý mluví o něčem jiném, nebo říká pravý opak. Polsky nóżki jsou nožičky, ale nożyczki jsou zase nástroj na stříhání.
Překvapivé, rozpačité i trapné situace však mohou nastat hlavně se slovy, která v obou jazycích znějí stejně, ale jejich význam se diametrálně odlišuje. Otřepaný vtip „se szukaniem mieszkania a zmeškáním šukání“ je zbytečné rozpitvávat. V Polsku czerstwy chleb slouží pouze k vyhození. Když však v obchodě slyšíte Poláka říct rodákovi „daj tę puszkę“, nelekejte se. Chce plechovku, ne pušku. Ta se polsky řekne strzelba.
Milé ženy, když budete obhlížet něco hezkého na sebe u našich severních sousedů, suknia, sukienka - to jsou šaty. Pokud si chcete koupit sukni, spódnica je výraz, který hledáte. Když se vás bude prodavačka ptát „podoba się to pani?“, chce jen vědět, jestli se vám to líbí.
Pokud vám Polák či Polka řekne „lubie cię“, držte ego na uzdě. Nevyznal(a) vám lásku, jen vám říká, že vás má rád/ráda. Kdybyste ale chtěli vyjádřit city nejhlouběji, řekněte svému protějšku ve vhodné situaci „kocham cię“. Pokud to klapne, možná časem budete chystat ślub, tedy sňatek. Slib se řekne obietnica.
- Přídavné jméno se vyskytuje až za podstatným
Nowy dom, mały pies, czerwony parasol - taková slovní spojení fungují úplně stejně jako u nás. Polština se liší od naší rodné řeči i v tom, že v mnoha případech se přídavné jméno vyskytuje až za podstatným. Szkoła podstawowa (základní škola), rura wydechowa (výfuk), kostium kąpielowy (dámské plavky), které nás svou popisností dokážou pobavit. Není divu, že mezi lidma kolují vtipy jako „kaktus pochodowy“ (jež, polsky jeż / jeżyk), „turysta koszulowy“ (blcha, polsky pchła). Mně připadali vtipné naposledy na základní škole, ale bojovat proti nim je stejně zbytečné, jako protiřečit Čechovi tvrdícímu, že „veverka“ se slovensky řekne drevokocúr.
A na závěr ještě přidám jedno upozornění. Pokud požádáte o prasę, dostanete noviny, protože prase je tisk. Časem si zvyknete, protože když to slovo vidíte na každé ulici napsané třikrát, přestanete ho považovat za nadávku.
