Článek
Čtyřletý Ludvík Karel, syn Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. (po smrti svého otce známý jako Ludvík XVII.), byl ještě na podzim 1789 rozmazlovaný „zlatovlasý“ následník trůnu. Rodina ho zbožňovala, dvůr se kolem něj jen točil. Jenže zatímco se ve Versailles hodovalo, Paříž hladověla. A když lidé nemají co do úst, nakonec se ozvou. A tentokrát se ozvali opravdu pořádně.
Pochod žen na Versailles a konec královských iluzí
Když se 5. října zvedly pařížské ženy a táhly do Versailles, nebyla to žádná „slušná“ návštěva. Naopak, spíš šlo o výpravu ve stylu: „Dejte nám chléb, nebo bude zle.“ Hrozily vším, co měly po ruce. Vzduchem se tak míchaly kosy, nože, ale i pletací jehlice.
Král sice sliboval nápravu, jenže dav se nedal odbýt. Něco takového už přece slyšeli tolikrát… Malý dauphin (tak se říkalo následníkovi trůnu) tomu tentokrát příliš nerozuměl a prosil, aby mamince nikdo neubližoval. Kdyby jen tušil…
Vychovatel malého svěřence utrýznil
V roce 1791 se rodina pokusila uprchnout do pevnosti Montmédy. Pomáhal jim přitom švédský šlechtic Axel von Fersen. Už už to vypadalo, že všechno dobře dopadne. Jenže ve Varennes je lidé poznali a následoval potupný návrat do metropole. Když se pak v srpnu 1792 monarchie definitivně zhroutila, bylo jasné, že je zle.
Anonyme_-_Portrait_d'enfant_autrefois_présumé_Louis_XVII._P1261_-_Musée_Carnavalet
Královská rodina skončila ve vězení. Na chlapce měli největší pifku. Rozmazlený následník trůnu rozhodně neměl dostat nic zadarmo. Úplně tomu nepomáhalo jeho údajně velmi povýšené chování – jenže když uvážíme, kolik mu bylo a v jakém prostředí vyrůstal, dá se to vcelku pochopit. Jenže pro příznivce revoluce to bylo jako červený hadr na býka. Bohužel.
Král skončil pod gilotinou v lednu 1793, královna ho následovala o pár měsíců později. A osmiletý chlapec, který pořádně netušil, co se okolo něj děje? Ten byl „převychováván“, aby zapomněl, že je princ. Tedy vlastně král. Za něj ho prohlásila jeho matka s tetou hned po smrti jeho otce. Korunován ale nikdy nebyl, takže je tenhle historický titul přinejmenším trochu sporný.
Dostal se do rukou bývalého ševce Antoina Simona. Ten z něj chtěl vychovat správného revolucionáře. Jenže na to šel po svém. Historici dnes otevřeně mluví o fyzickém i psychickém týrání. Někteří dokonce připouštějí i sexuální zneužívání. Malý Ludvík byl nucen podepsat výpověď, že měl poměr s vlastní matkou. Představte si tu hrůzu, kterou zažívá osmileté dítě, vyděšené, bez zastání. Ve skutečnosti z něj jeho „vychovatel“ udělal zlomené dítě.
Marie Antoinetta
Ale když zemřel pod gilotinou (v jeho případě rčení o revoluci požírající své děti platí vcelku jednoznačně), nebylo to lepší. O malého prince nikdo nestál, a tak přišla na řadu samovazba: špína (Ludvík Karel neměl v cele dokonce ani toaletu), izolace, žádné hračky, žádné knihy, jen holé přežívání. Není divu, že přestal mluvit i chodit – kolena mu totiž otekla tak, že mu to prostě nedovolovala.
Když mu byl konečně přidělen další opatrovník Christophe Laurent (a trvalo to hodně dlouho, protože Simon zemřel v červenci 1794 a Ludvíka přišel někdo pořádně zkontrolovat až v září), byl zděšený, v jakém stavu chlapce nalezl. Jeho tělo pokrývaly vši, boláky a výkaly. Bylo nařízeno vyčištění cely a když lékař doporučil Ludvíkovo přestěhování (protože v opačném případě mu podle jeho slov mohlo jít o život), uskutečnilo se bez delších průtahů. Jenže pro malého chlapce už bylo pozdě.
Ještě nějakou dobu bojoval, ale ze svých útrap se nikdy úplně nevzpamatoval. Zemřel 8. června 1795 – podle lékařů na celkové vysílení a scrofulu, tedy tuberkulózu mízních uzlin. Lékaři dnes soudí, že šlo o kombinaci podvýživy, infekcí a celkového vyčerpání organismu. Jinými slovy, jeho tělo to prostě nakonec vzdalo.
Ludvík XVI.
Srdce v křišťálu našlo spočinutí až po 200 letech
Po smrti mu lékař při pitvě vyňal srdce, což tehdy u šlechticů a významných osob nebylo nic neobvyklého. Musel to ale udělat tajně, protože příznivci revoluce by ho za takové počínání mohli klidně poslat pod gilotinu. Samotné tělo pak skončilo v masovém hrobě. Nikoho nenapadlo dopřát mu alespoň po smrti důstojné spočinutí.
Právě tohle srdce pak sehrálo hlavní roli o dvě století později. Vědci totiž porovnali mitochondriální DNA s genetickou linií příbuzných Marie Antoinetty a potvrdili, že patřilo skutečně Ludvíku Karlovi. V roce 2004 ho pak Francouzi po dlouhých 209 letech pohřbili vedle jeho rodičů v bazilice Saint-Denis. Cesta nešťastného desetiletého následníka trůnu se tak symbolicky uzavřela.
Srdce Ludvíka XVII. v křišťálu
Původně neměl být následníkem, osud si s ním ale nehezky pohrál
Na závěr se hodí ještě malá zmínka o Ludvíkových sourozencích. Měl celkem tři, sám byl třetím dítětem. Předešla ho sestra Marie Terezie Šarlota, později kněžna z Angoulême, a bratříček Ludvík Josef. Po něm se pak narodila ještě Žofie Helena Beatrice, ta ale zemřela v necelém roce věku. Hned poté začal churavět její starší bratr Ludvík Josef.
Ten se narodil s vrozenou Pottovou nemocí a zemřel v roce 1789 v sedmi letech – o tři roky později než jeho nejmladší sestřička. Marie Antoinetta se ze smrti svého druhého dítěte ještě ani pořádně nevzpamatovala a už ji semlely události Velké francouzské revoluce.
Poprava Ludvíka XVI.
Jak to dopadlo s Ludvíkem Karlem, už víme. A co jeho sestra Marie Terezie Šarlota? Ta se jako jediné dítě královského páru dožila dospělosti. Ve vězení jí naštěstí nebylo věnováno tolik pozornosti, i když si samozřejmě vytrpěla také hodně. V roce 1795 ji revolucionáři vyměnili za francouzské zajatce a ona tak mohla odjet do Vídně.
Až tehdy se dozvěděla o osudu své rodiny – do té doby věděla jen to, že jí popravili otce. Později se provdala za svého bratrance Ludvíka Antonína Bourbonského a po pádu Napoleona se dokonce na krátký čas vrátila do Francie. Říkalo se jí „nejnešťastnější žena Evropy“. A není divu. Žila ale dlouho, smrt si ji vzala až v jejích 72 letech.
Zdroje info: Autorský text
Zdroje:
