Článek
Jenže zatímco většina těchto báchorek končí u pár zrezivělých podkov a zklamaného hledače s detektorem, jeden příběh už po staletí nedá spát ani historikům, ani hledačům štěstí. Ano, hádáte správně – mluvím o legendárním opatovickém pokladu. A pokud jsou legendy, které o něm kolují, alespoň z poloviny pravdivé, nejde o žádné drobné na pivo, ale o takový balík, že by se z něj dala postavit nová Praha. A nejlepší na tom je, že o něm věděl i náš nejslavnější panovník Karel IV., který si jeho tajemství vzal skoro až do hrobu.
Byl jednou jeden klášter, který si doslova ustlal na penězích
Východní Čechy jsou dnes klidným krajem, pokud můžu z občasných návštěv soudit, ale kolem roku 1086 to tu začalo pořádně vřít. Tehdy totiž Vratislav II. založil v Opatovicích nad Labem benediktinský klášter. Začínalo se skromně, jako taková zbožná partička v poustevně, která měla trochu naklonit nebesa – jenže zdejší mniši nebyli žádní břídilové. Během pár generací se tak z Opatovic stal skutečný hospodářský gigant. Klášter samotný například vlastnil desítky vesnic, polností a lesů. Peníze se sypaly horem dolem a opatovický opat byl v té době v podstatě regionálním králem.
Netrvalo dlouho a začalo se šuškat, že mniši mají hluboko pod zemí schované takové bohatství, o jakém se nesnilo ani těm největším boháčům té doby. Možná si vzpomínáte, že Alois Jirásek o tom psal ve svých pověstech, ale v jeho podání to byla jen taková pohádka pro děti před spaním.
Tuť byl největší poklad; ohromné množství drahého kovu, zlato, stříbro, ale vše umělou prací zdělané: překrásné řetězy, číše a kalichy, kříže a pacifikály, vše svítilo zlatem a ještě měňavými, duhovými blesky drahého kamení, až z toho zrak přecházel.
Noční dobrodružství Otce vlasti
Že nejde o jen tak nějaké tlachy, dokazuje i to, že se o věc začal zajímat sám Karel IV. A to pořádně akčně. Traduje se, že se jedné noci, jen s dvěma věrnými parťáky, vytratil z hradu a zamířil do Opatovic. Chtěl jen jedno – vidět ty legendární sklepy.
Opat sice nejdřív dělal drahoty, ale císaři se špatně říká ne, že ano. Karel ovšem musel slíbit, že o tom, co uvidí, nepípne ani slovo. Jaká drzost, že? A aby toho nebylo málo, zavázali mu oči šátkem a motali s ním různě po chodbách, aby úplně ztratil orientaci. Ale když mu nakonec přece jen pásku sundali, spadla mu čelist. Ocitl se totiž ve velkých místnostech, které doslova přetékaly stříbrem, zlatými pruty a drahokamy. Jako suvenýr si odnesl jen diamantový prsten, který měl údajně na ruce i ve chvíli, kdy naposledy vydechl. A teprve na smrtelném loži svým nejbližším potvrdil, že jsou ony legendy o pokladu opravdové. Nic víc ale neřekl, vlastně ani nemohl, že. A tak záhada trvá dodnes.
Tento váš dar bude u mne v takové vážnosti, že nikdy nesejde s mého prstu a že půjde se mnou do hrobu.
Kam se největší poklad Čech vlastně poděl?
To se můžeme jen dohadovat. Když přišly husitské bouře, klášter to schytal na plné čáře. V roce 1421 ho vypálil Diviš Bořek z Miletínka – ovšem i když ho doslova srovnal se zemí, ten pohádkový poklad prý nenašel. Mniši buď stihli všechno včas odvézt, nebo v labyrintu chodeb pod zemí zůstal dodnes. Kdo ví? Anebo že by ho rozkradli sami husité, ale báli se to přiznat, aby se s nikým nemuseli dělit? Kdo ví. Tahle záhada na své rozluštění stále ještě čeká.
A kdo ví, možná tu někde stále ještě čeká údajně nejcennější část celého pokladu – obrovský zlatý stůl s 12 apoštoly. Umíte si představit, jak by mu to slušelo, kdybychom ho mohli obdivovat třeba hned vedle korunovačních klenotů?
Zdroje info: Autorský text
Alois Jirásek, Staré pověsti české, 2019 , Host
http://www.novakoviny.eu/archiv/historie/373-poklad-opatovice
Největší záhady české historie, Jaroslav V. Mareš, 2019 , Universum
