Článek
Zemi, která se dnes ráda staví do role celosvětového strážce svobody, totiž v 19. století ovládl brutální průmysl. Místo těžké práce na polích se z tisícovek nešťastných žen staly pouhé živé inkubátory a z mužů takzvaní plemenní býci.
Když zákaz dovozu vytvořil zrůdnou díru na trhu
Všechno to začalo jedním zásadním zlomem v roce 1807. Britský parlament tehdy přišel s přelomovým zákazem atlantického obchodu s otroky a Spojené státy v čele s prezidentem Thomasem Jeffersonem musely tento krok následovat. Nové lodě plné lapaných Afričanů tak měly do amerických přístavů vstup přísně zakázán. Jenomže samotné držení lidí v řetězech nikdo nezrušil a poptávka po levné pracovní síle trhala rekordy.
Na americkém Jihu totiž díky novému odzrňovacímu stroji naplno vypukla bavlněná horečka. Plantážníci v Louisianě nebo Mississippi potřebovali kácet pralesy a obdělávat nová pole, jenže lidé prostě nebyli. Naopak ve státech jako Virginia či Kentucky byla půda po letech pěstování tabáku úplně vyčerpaná. Místní statkáři tak vymysleli šokující plán: začali se specializovat na systematické „chování“ a přeprodávání lidí.
Živé inkubátory a zvrácená podívaná za příplatek
Systém množíren fungoval s chladnou matematickou přesností. Majitelé si dívky i muže pečlivě vybírali. Podmínkou bylo pevné zdraví, rovné zuby, síla a absolutně žádné viditelné vady. Mladé dívky pak byly nuceny rodit jako na běžícím pásu, nejčastěji v dvouletých intervalech. Pokud byla žena „produktivní“ a přivedla na svět určený počet dětí, dostala za odměnu o něco lepší jídlo nebo příslib, že bude jednou propuštěna na svobodu.
Pro muže vybrané k reprodukci platil jasný metr. Každý rok museli oplodnit až několik desítek žen. Pokud selhali, okamžitě putovali na ty nejtvrdší galejnické práce. Celá tato zrůdnost šla ale ještě dál. Někteří majitelé stanic si z lidského utrpení udělali doslova pouťovou atrakci – za tučný příplatek nabízeli ostatním bílým pánům možnost sledovat celý proces přes vyvrtaná kukátka ve zdech. K tomu se často přidávalo i beztrestné zneužívání ze strany samotných majitelů, jejich synů či dozorců.
Lidské duše jako nejcennější měna v bance
Možná si říkáte, jak je možné, že se o tomhle všem dlouho mlčelo. Mnozí historici celé dekády tvrdili, že šlo jen o mýty nebo běžný chov hospodářských zvířat. Jenže čísla nelžou. Mezi lety 1830 a zrušením otroctví se v USA narodily miliony dětí přímo do tohoto soukolí. Otroci se stali doslova páteří celé americké ekonomiky.
V první polovině 19. století činila hodnota veškerého zlata a státních dluhopisů v USA zhruba 800 milionů dolarů. Celková hodnota zotročovaných lidí se přitom odhadovala na neuvěřitelné čtyři miliardy dolarů. Lidé bez jakýchkoliv práv tak byli pětkrát cennější než veškeré státní zlato. Banky je běžně přijímaly jako zástavu za úvěry a sloužili jako nejrychleji směnitelná měna na trhu. Byla to obří ekonomická mašinérie postavená na ukradených životech, jejíž stíny v americké společnosti rezonují dodnes.
Zdroj:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7716878/?utm_source
https://worldhistorycommons.org/long-teaching-module-children-slave-trade?utm_source
https://www.nationalgeographic.cz/historie/amerika-otroci-historie-identifikace-ai/?utm_source
https://www.digitalhistory.uh.edu/teachers/historyonline/slav_fact.cfm?utm_source
