Enti mezi rostlinami. Vzácným dračincům chybí dětičky, extrémní dlouhověkost jen oddaluje problém

Když letní monzun žene vlhký vzduch přes Arabské moře a ten narazí na hřebeny pohoří Haggeher, nevznikne déšť. Vznikne mlha, nízká, hustá oblačnost, která se plazí po plošinách v nadmořských výškách kolem 500 až 1 500 metrů. A právě tady čeká dračinec rumělkový, Dracaena cinnabari, strom, který ve volné přírodě neroste nikde jinde na planetě.

Jeho koruna připomíná obrácený slunečník: hustá, téměř dokonale kruhová, symetricky větvená do desítek listových růžic. Není to estetická kuriozita. Je to evoluční odpověď na prostředí, kde klasický déšť nestačí, a zároveň vodní infrastruktura celého ekosystému pod ním. Jenže tenhle strom, starý stovky let, čelí krizi, kterou jeho vlastní dlouhověkost činí téměř neviditelnou.

Nabízí se představa, že dračinec mlhu nasaje listy (podobně jako třeba kalifornské sekvoje). Tak to ale nefunguje. Ve skutečnosti je to spíš takový sběrač. Jeho listy jsou tuhé, voskovité, pokryté silnou kutikulou a vodu spíš odpuzují, než aby ji vstřebávaly. Mechanismus je jiný: hustá koruna funguje jako obří kondenzační plocha. Drobné kapky mlhy ulpívají na listech a větvích, spojují se ve větší a ty pak odkapávají dolů nebo stékají po kmeni ke kořenům.

Studie publikovaná v časopise Biological Conservation popsala, co se děje pod korunou: půda je vlhčí, podrost bohatší, teplota nižší. Dračinec tak nevyživuje jen sám sebe. Vytváří pod sebou mikrostanoviště, které by na vyprahlém vápenci jinak neexistovalo. Stín koruny omezuje výpar, takže voda v půdě vydrží déle.

Ostrovní inventarizace z roku 2019 odhadla celkovou populaci na 80 134 jedinců. Číslo zní solidně, dokud se člověk nepodívá na věkovou strukturu. Přes 40 procent všech stromů roste na jediné lokalitě, plošině Firmihin. Zbytek je rozptýlený v menších, často izolovaných skupinách. A hlavní problém není v tom, že by staré stromy hromadně umíraly. Problém je, že skoro žádné nové nepřibývají.

„Dětičky“ v případě dračince znamenají semenáčky a juvenilní stádia, mladé rostliny vzniklé ze semen, které ještě nedosáhly prvního květu a typického větvení koruny. Odborná literatura rozlišuje čtyři fáze: semenáček, raný juvenil, střední juvenil, pozdní juvenil. A právě tyto fáze v populaci téměř chybějí. Podle dostupných dat absence přirozeného zmlazení pravděpodobně trvá déle než sto let.

Příčina je prozaická. Na plošině Firmihin žije 153 obyvatel ve čtyřech vesnicích a chová se tam přes tisíc koz, dvě stě ovcí a více než sto krav. A volně pasený dobytek likviduje semenáčky dřív, než stihnou zesílit. Petr Maděra z Mendelovy univerzity v Brně (ano, tenhle jemenský příběh má doopravdy i českou stopu) to popsal napřímo: mladé rostliny nemají šanci dorůst. Do toho vstupuje postupná aridifikace ostrova. Modelové výpočty ukazují, že některé malé subpopulace mohou lokálně zaniknout v horizontu 31 až 564 let. Nejkratší horizonty mají právě ty nejmenší a nejpřestárlejší skupiny.

Dračinec je jednoděložná dřevina. Netvoří letokruhy, a jeho věk se proto nedá určit klasickou dendrochronologií. Vědci z MENDELU vyvinuli přímý model založený na desetiletém měření radiálního přírůstku a tloušťce kmene. Výsledky? Nejmenší analyzované stromy vycházejí na zhruba 111 let. Nejstarší na odhadovaných 672 let, s širokým intervalem nejistoty sahajícím až k téměř dvěma tisícům let.

Jde o mimořádně dlouhověký druh. Jenže právě ta dlouhověkost maskuje krizi. Staré stromy stále stojí, krajina vypadá početně stabilně, a pokud člověk nepočítá juvenily, nic dramatického nevidí. Dračinec svou dlouhověkostí problém neřeší. Jen ho na lidské časové ose zpomaluje a hůř zviditelňuje. Ale až poslední generace dospělců odejde, nenastoupí náhrada. Klesne zachytávání mlhy, vyschne půda, zchudne podrost. Studie z roku 2020 ukázala, že pod korunami dračinců žije více než polovina místní plazí komunity, konkrétně dvanáct endemických druhů, kteří využívají stín, vlhkost a strukturu, kterou strom vytváří. Dračinec je takzvaný deštníkový druh (teď tedy v trochu jiném smyslu, než jsem zmiňovala původně): jeho ochrana automaticky chrání desítky dalších organismů.

MENDELU na Sokotře působí od roku 1999. Vědci z Lesnické a dřevařské fakulty se podílejí na inventarizacích, modelování vhodných lokalit pro obnovu, odhadech stáří i práci ve školkách, kde se pěstují sazenice pro výsadbu. UNESCO jejich práci oficiálně ocenilo.

Paralelně na ostrově běží projekt Socotra Dragon Blood Tree Association, který ve fázi 2022–2027 provozuje pět školek, vrátil do krajiny téměř tři tisíce sazenic, distribuoval sto včelích úlů místním komunitám a rozšiřuje přístup k vodě v okolních vesnicích. Pilotní oplocenky přitom ukazují, že vysazené sazenice ve chráněném prostoru přežívají relativně dobře. Problém je čas: raně juvenilní rostliny bez závlahy přirůstají v průměru jen 2,65 centimetru ročně. K plně funkční koruně schopné měnit mikroklima nepůjde o roky, ale o mnoho desetiletí. U části jedinců spíš o horizont blížící se století. Na svůj vývoj zkrátka a dobře potřebují čas, jenže právě toho už moc nemají.