Článek
Jsem kancelářská krysa – přiznávám to, i se vší úctou ke všem ostatním, co toho v práci taky moc nenachodí. I „lidi od stolků“ jsou důležití. Ale podobně jako skutečné krysy v tunýlcích to mají s pohybem tak trochu na štíru. Ovšem zatímco krysy v tunýlcích toho nakonec naběhají většinou až až, ty kancelářské v téhle oblasti tak produktivní nejsou (i když všude jinde jo).
Alespoň 5 000 kroků by to chtělo
Osobně jsem trošku aktivnější krysa. Přes týden mám několik tréninků (většinou tanečních), ale pořád zjišťuju, že mi pohyb chybí. Tak jsem se s mým krokoměrem domluvila. Jo, dáme si každý den 5 000 kroků. To je tak hodinka rychlejší chůze. To dám, kruciš. Část toho odcárám po nákupech, když je třeba, a zbytek zvládnu po sídlišti. Jo, to půjde.
No, šlo to. Než mi do toho Netflix hodil vidle. Pěkně velké, ostré – a japonské.
No, já se na něj snad nepodívám
Kdo tipoval seriál Shogun, trefil se. Knížku (knížky) jsem četla. Nejednou. A hodit to všechno na filmové plátno? S Hirojukim Sanadou? Děláte si legraci? U toho musím být. No, jo – ale kde vzít čas a nekrást?
5 000 kroků se dá nachodit i doma, venku je to však přece jen o něco příjemnější
Nejdřív jsem si myslela, že to dám. Jsem přece holka šikovná. Nějak to doma uplácám, hodím si tu venkovní fyzičku a tu hodinku na televizi si najdu. Jenže doma je pořád co plácat, sem tam dostanete úkoly navíc v práci a pohyb by se taky neměl moc zanedbávat. Už taky nejsem nejmladší a znáte to – co tělu dáváte, to se vám vrací zpátky. A tak jsem během měsíce viděla jen dva díly. Hergot…
Zatáhnout žaluzie a jde se na to
Nebudu vás napínat. Udělala jsem si z obýváku fitko. Nejdřív jsem zatáhla žaluzie – to aby si sousedi nemysleli, že mi hráblo. Pak jsem spustila krokoměr, pustila seriál a šlo se. Nejdřív jsem zkoušela chodit dokola, jenže japonština s titulky není na tuhle kombinaci zrovna vhodná. Když se otočíte zády, víte kulový. Tak jsem to změnila na chůzi na štorc – pěkně po diagonále od gauče k televizi a pozpátku zase dozadu (je to osm kroků, když uděláte devátý, obijete si kotníky).
Jo, žaluzie jsem sice zatáhla, ale dveře na chodbu jaksi ne. A jak se tak koukám (a tomu syčákovi Blackthornovi celkem fandím), probere mě řehot. Jasně. Moji dva puberťáci stáli v těch dveřích, lámali se v pase – a vůbec vypadali, že jsou v posledním tažení. Prý mě už nějakou dobu pozorujou a nechápou. Vysvětlila jsem jim, že cvičím – což by u těch svých monitorů mohli taky občas zkusit. „Mami, ty jsi vážně cvok,“ komentoval to syn a řehtal se dál.
Tak jsem ho poslala vyklidit myčku a dceři jsem připomněla, že to umyvadlo už by vážně, ale vážně chtělo umýt. A když už bude u toho, ať přibere i vanu. A bylo po řehotu. Syčáci, a to jim občas zachraňuju zadek ve škole, když už učitelé neví co by.
Je to super efektivní, ale co řeknu na třídních schůzkách?
O víkendu jsme si s manželem sedli k jinému trháku, ale jakmile jsem vstala, abych udělala kafe, podezřívavě se mě zeptal: „Nejdeš mi tu běhat jak křeček v kolečku, že ne?“ No super. Přemýšlím, komu všemu to moje potomstvo ještě vykecalo. Abych se třeba nemusela bát přijít na třídní schůzky… Když si vzpomenu, jaké kvítko jsem byla já, tak už by to věděla celá vesnice. Tak uvidíme.
Jo a abych nezapomněla, a těch 5 000 kroků se dá za hodinu v obýváku stihnout taky. Jen to couvání mi nedělalo úplně dobře na kolena.
