Naše škola je zatížená na referáty, s dětmi je měním za domácí práce

„Pánbůh ti to vrátí na dětech,“ říkávala mi vždycky babička. A nějakou chvíli to vypadalo, že měla pravdu. Já byla totiž děsný šprt (vízo mi pravidelně kazila jen dvojka z tělocviku). Nad učením jsem klidně trávila hodiny – aby také ne, když na zahradě jsme si moc hrát nesměli a na ulici nebylo možné vyběhnout už vůbec, protože holky tohle prostě nedělají. No, ale vydrželo mi to doteď – takže to tím asi úplně nebylo. Ani jedno z mých dětí však tuhle moji zálibu nezdědilo.

Naše škola však evidentně touží mít samé takovéhle šprtíky. Už od první třídy tak děti dostávaly poměrně rozsáhlé úkoly – hlavně malovací, což vytáčelo syna, který si dodnes maluje vážně nerad. Nepřijde mi normální, aby se nad velkým vybarvovacím matematickým obrázkem trápil dvě hodiny, když spočítáno to měl za 20 minut. Ve škole jsem nepochodila, tak jsme začali dělat kompromisy. „Spočítej mi to, vybarvi 10 políček a pak půjdeme na hřiště.“ Zbytek jsem po večerech dobarvila já – i s patřičným přetahováním, aby paní učitelka nic nepoznala. Jako sorry, ale to dítě radši nechám pořádně venku vyběhat. No nic.

Pak se přešlo na klasické referáty. Obvykle na konkrétní téma, takže ve druhé třídě měl syn třeba zpracovat referát o otakárkovi, svém oblíbeném hřišti nebo nejoblíbenějším předmětu ve škole. Zhruba tři taková zadání do měsíce dostal určitě – hádáte správně, pěkně i s obrázky (ty se navíc kreslily i do čtenářského deníku). A tak jsme měnili – já ti nakreslím tu mašinku, a ty mi umyješ stůl. Podotýkám, že to bylo nad rámec jeho každodenních povinností, učím děti pomáhat doma už od školky, protože i prvňák si může bez problémů zapnout pračku, že jo.

U dcery to zase bylo naopak. Nakreslila cokoli, kdykoli a klidně ve třech kopiích, ale něco psát a vymýšlet ji moc nebavilo. Znáte to – všechno se musí alespoň dvakrát přepsat, aby to bylo bez chyb. Většinou jsme jely tandemově – o tématu jsme si povídaly, ona sestavovala věty, co mám napsat, a pak si vše jen čistě přepsala podle mého vzoru do sešitu. Občas jsem něco málo udělala i já – byla docela legrace naučit se její krasopis (ne, vážně píše lépe než já). Zalévala mi květiny, myla vanu a umyvadlo – a tak podobně.

Učitelky se, pokud vím, naše malé tajemství nikdy nedozvěděly. Ale babičkám se dítka samozřejmě pochlubila, a to byl kravál. „Dyť se to ty děcka nikdy nenaučej,“ znělo unisono. A víte co? Naučily. Dcera převzala zodpovědnost někdy v sedmé třídě – prostě už si všechno chtěla dělat sama bez maminky. A jde jí to vážně dobře (hodně asi dělá to, že už může referáty psát na počítači). Synovi to trvalo déle – víceméně mi přestal svoje díla nosit ke kontrole až na střední škole. A referáty má pěkné – obvykle s pochvalou.

Jo, byl to risk. Ale když se nad tím zamyslím, nelituju toho. Prostě jsem nechtěla, aby moje děti trávily celá odpoledne doma, když se jim místo toho nabízí spousta dalších možností (o pozdějších kroužcích ani nemluvě). A škola? To se vždycky nějak udělá. Co bylo třeba, to jsme vždycky procvičili a doučili, ale s tímhle zahlcováním jsem vážně nesouhlasila. Doufám, že až půjdou do školy jejich děti, tak se konečně něco změní. Zatím však ani nevypadá, že by k tomu bylo našlápnuto. Co myslíte vy?